Zubní epizoda

Zubař, stomatolog, dentista

Nechápu, proč v 21. století je tato profese stále tak rozmnožená! Proč ještě nějaký vědátor nevymyslel NĚCO. Třeba - ihned po narození zabudovat do sanice trvalý chrup. Nezničitelný. Nebo po vyrašení zubů stálých opatřit je nějakým neprůstřelným kabátkem, který by se jen občas dal do čistírny.

Zrada! Tyto myšlenky mne pronásledovaly, dokud jsem nezjistila, že také dásně a okolí jsou potvory.

Takže zase nic.

Opětovně se tedy objednávám u svého lékaře. Už třesoucí se rukou vytáčím číslo - pardon... "Vyťukávám"!.

"Tak kdy to  bude, paní Vystrašená?", zaševelí sestřička. Nechápu, jak v takovém povolání může někdo ševelit. Já se denně dívat na lidské utrpení nejvyššího kalibru, tak neševelím, ale soustrastně hýkám. Jako v krematoriu. Hlas, pln účastenství by byl adekvátnější.

"Mně je to jedno .",  s hlasem, který již nese stopy vyděšenosti souhlasím s jakýmkoliv termínem.

"Tak v pátek v jednu, jooo?!"

"Samozřejmě.. děkuji mnohokrát!". Za co děkuji (?), zatím nevím, ale děkuji vždy.

V pátek! Jéžišmarjá! A v jednu! To bude záležet na tom, jaký oběd pak doktor zblajzne! Jestli to bude nepoživatelné, bude mít určitě špatnou náladu a podepíše se to na jeho náladě a trpělivosti!

Nebo bude přejedený, unavený, nejraději by si dal šlofíka a zatím se musí nějaké bábě probírat chrupem.

Není to dobrý čas!

Ale je to sporné!

Po ránu může být nevyspalý, nebo ještě dezorientovaný z ranní hádky s manželkou. Před obědem už může být zase hladový a tím pádem netrpělivě chtivý dobré krmě. Hluboko po poledni zase unavený a toužící jedině po rychlém přesunu do náruče manželky. Či milenky.

V pondělí se ještě nevzpamatoval ze zazimování chaty, v polovině týdne má naplánováno plno pochůzek a nutných vyřizování (třeba u mne na úřadě..), v pátek už je znaven.

Ne. Jeden si nevybere!

Akceptuji tedy s povzdechem pátek po obědě.

V pátek, zhruba v deset ráno se začne u mne projevovat jev, který nemá název. Není to typická fobie. Je to zkušenost, vzpomínky, moje senzibilita a snížená hladina prahu bolesti. Tvrdím JÁ.

Pokud jsem do té doby neudělala práci, mám smůlu. Teď už se mi ruce klepou, jako při Parkisonově nemoci, studený pot začíná stékat po zádech. Ale furt je to ještě dobrý. Bude hůř!

Už nejím nic, protože v žaludku se usadil pískovec zasnoubený s žulovým kvádrem. A navíc - mám vždycky problémy s dávením. Jakmile do úst strčí můj zubař cokoliv, mám tendenci vše vyhodit ven. Mám všechny problémy, které jedinec, navštívící zubaře, může  mít. Strach. Nauzeu. Slabou tělesnou konstrukci a jak už jsem zmínila, snížený práh bolestivosti. To mne kdysi uklidnilo, když jsem se dočetla, že nejsem blb, ale chudák. Že někdo prostě vydrží bolesti víc, někdo méně. Já patřím k té druhé kategorii a jsem na jejím vrcholu. Nevydržím nic!

Zhruba ve dvanáct hodin se přioději a tvářím se !?. Kdokoli mne vidí, prchá. Už hodinu nemluvím. Nereaguji.

Doplazím se do čekárny jako kdybych mlela z posledního.

Joj! Prázdná čekárna!  Dobré znamení! Nebudu muset projít tím martýriem, kdy čekání je snad nejhorší  úsek celé procedury. Čekání, pak přesun ke křeslu, pak vrtačka do ruky.. NE!

Mé rozumné JÁ staví zábrany:

"To přece nic není! Je to jen pár minut, jsou horší věci! Mysli na něco příjemného, šumící moře, zpívající ptáci, zapadající slunce..", přikazuji si!

Pevně semknu víčka a snažím se vybavit tyto krásné obrazy. Místo toho se do popředí dere obličej, který mne pronásleduje v těch nejhorších snech už od ranného dětství.

Brýlatý obličej ženy zubařky, husté černé obočí, rudě namalovaná ústa .. MOJE paní doktorka z dob školních povinných preventivních návštěv u stomatologa.

Dvě řady nebohých dítek, stojící před dvěma "křesly" mučícími. Pan doktor Langr, milý, usměvavý pán s dobrotivým výrazem.

Paní doktorka Zmužná.

Marně hledám přídavná jména.

Byl to úkaz!

Že jsem zrovna já připadla k ní, mohou  mí rodiče, jelikož mé jméno začíná písmenkem V a toto písmenko ovládá tato nedobrá žena.

Vždy první v řadě. Děti s nejhorším chrupem. Já před křeslem doktorky, Jarek Cmída vedle. Jak jsem mu vždy záviděla!

Díky tomu, že jsem od malinka milovala kostkový cukr, dalo se to očekávat. Pan Vavrečka, přítel našeho tatínka, mně k desetinám daroval pětikilovou krabici cukru kostkovaného, kterou jsem měla pod postelí a v noci chroupala.

Teď jsem trpce litovala všech takto příjemně strávených chvil.

Doktorka Zmužná mne uchopila za loket a narvala do křesla. V jedné ruce držela cigaretu, druhou pátrala v mých ústech, kdeže může sáhnout a jak moc to bolí.

Dodnes se přede mnou zjevuje tato bytost s rudě namalovanými rty, cigaretou v koutku a sadistickým výrazem. Jo.

Když jsem ji jednou kousla, vrazila mi takovou facku, že jsem do konce "ošetření" zůstala s pusou dokořán, což byl zřejmě její styl.

Běžně mi přivazovala ruce k opěradlům poté, co jsem se bránila jejímu zákroku.

Měla jsem z ní takovou hrůzu, která se popsat nedá.

A dodnes sklízím plody stromu, který tak pečlivě zasadila!

Z neradostných asociací mne vyrušila sestřička - usměvavá. Ševelící!

"Nebojte se, vždyť víte, že to posledně vůbec nebolelo"!

Zvedla jsem se jako náměsíčná a následovala ji do ordinace.

Už ten zubařský pach ve mě vyvolával žaludeční nevolnost. Pohled na Záhořovo lože, obklopeno přístroji, nástroji - to už bylo příliš.

Pokud se nedomluvím přes telefon, co chci, v ordinaci už je to bezpředmětné. Nejsem schopna vydat slovo.

Nějakým záhadným způsobem se ocitnu na křesle. Nejsem svazována, nehrozí mi facky ( jsemť u lékaře soukromého). Vím, že už  vrtačka není na ruční pohon a vím také, že už existují injekce na "nebolení". Marnost nad marnost. Rozum je zde zcela zatlačen prožitou hrůzou v dětství a já se klepu.

Dostala jsem injekci!

Přední dva zuby přestaly být moje a začalo se vrtat.

Ne, Opravdu to nebolelo. Jen to dlouho trvalo.

Již zcela uklidněna jsem šťastna slezla z mučidla a nitrem se mi rozlilo blaho.

Uf !!!

Nestálo to za ten strach! Tak zase příště.

Dagmar Jarošová