První nevìra
„V historickém údobí vìdeckotechnické revoluce musíme, soudruzi a soudru¾ky, pozvednout naši èinnost na ještì vyšší úroveò, abychom se pøiblí¾ili našemu koneènému cíli: všestrannì rozvinuté socialistické spoleènosti. Znamená to pøedevším …“.
Fráze za frází se øinula z tribuny do zaplnìného sálu severoèeského interhotelu. Delegáti si kreslili ornamenty do svých blokù, proèítali èasopisy, nìkteøí pilnì zapisovali bùhvíco, jiní pohlí¾eli kamsi do nekoneèna. Janovy oèi tápaly z místa na místo, a¾ náhle spoèinuly na tváøi sousedky po pravici. Mile se na nìho usmála a v jejich oèích spatøil ètveráckou jiskru porozumìní. V m¾iku pøelétl útlou postavu, otevøený blok bez jediného zápisu a vycítil skryté oèekávání èehosi.
„Jak jste strávila vèerejší veèer?“ zahájil šeptem rozhovor. „Byla jsem v baru tancovat. Pøi svíèkách,“ dodala a zaculila se. Povzbuzený Jan odpálil pohotovì na nahrávku, a¾ se sám polekal své odvahy: „A vzala jste si nìjakou nahoru na pokoj:“
Ohníèek porozumìní v jejich oèích opìt zaplanul. „Ne, nevzala,“ odpovìdìla a koketnì dodala: „Nevìøíte? Chcete se pøesvìdèit?“
„Chci,“ odvìtil bez rozmýšlení. „Teï hned?“ zeptala se pøedem oèekávajíc kladnou odpovìï. Jan ji nezklamal. „Teï hned!“ „Jdeme?“ otázala se pro jistotu ještì znovu. „Jdeme!“ potvrdil a oba se zvedli a beze spìchu opouštìli sál, ani¾ by vzbudili sebemenší zájem pøítomných.
Svìtélka patrových tlaèítek blikala do pološera kabiny.
„Odkud jste?“ „Z Brna, a vy?“ „Já su Pra¾ák“ pokusil se o ¾ert.
Výtah se zastavil. Vyšla první a Jan ji sledoval dlouhou chodbou. Plyšový koberec tlumil jejich kroky a dotváøel atmosféru neèekaného dobrodru¾ství.
Zalovila v kabelce a dvoje krátké cvaknutí otevøelo dveøe k tajemnému dobrodru¾ství. Vstoupili. Obrátila se k nìmu, graciéznì mávla pa¾í a pronesla: „Prosím, mù¾ete pátrat.“
Pøelétl zrakem hotelový pokojík a krátce se pozdr¾el na pohodlném gauèi, který vyzýval k akci.
„Není tøeba, - zarazil se – já ti vìøím.“ Vzal její hlavu do dlaní a pøiblí¾il svou tváø k její, a¾ pocítil teplý samet jejího retu. Objala ho a dychtivì vychutnávala dlouhý polibek.
V Janovì mysli zavládl zmatek. Zachvacovalo ho pøíjemné vzrušení, jaké v posledních letech nepoznal. Jeho milostný ¾ivot se u¾ øadu let odehrával pouze doma ve známých kulisách, s ¾enou, ji¾ dokonale znal. Tohle bylo nové, pøíjemné, ale zdráhal se uvìøit, ¾e je to pravda.
Její objetí náhle povolilo, odtáhla se a pronesla: „Omluvíš mì na okam¾ik?“ a zmizela za dveømi koupelny.
Jan osiøel a jeho zmatek se rozeznìl v plné šíøi. Ještì pøed pìti minutami sedìl v sále, poslouchal plané øeèi a netušil, co bude. Kdo je ta krásná neznámá? Proè zvolila právì jeho? Je to únosné riziko? Jak se podívá své ¾enì do oèí? Nepozná to na nìm? Nebylo by lepší se potichu ztratit?
Ne¾ však mohl svou kacíøskou myšlenku realizovat, otevøely se dveøe koupelny a objevila se Ona v prùsvitné košilce, je¾ dávala tušit ladné køivky jejího tìla. Hrotky na špièkách òader troubily do boje. Pøiblí¾ila se k nìmu, rozepjala pa¾e a vášnivì ho políbila. Pak se odsunula, povolila mu kravatu a pøetáhla ji pøes hlavu. Zatímco odkládal sako, její prsty hbitì rozepínaly košilové knoflíèky a¾ došly k pasu. Rozepjaly pásek a pokraèovaly ve svém knoflíkoborectví.
Jan se podrobil jejímu útoku se stoupajícími rozpaky. Její aktivita naplòovala plnì jeho nejtajnìjší touhy, ale pøekvapovala ho svou ráznou samozøejmostí. Váhavìji líbal do vlasù na sklonìném temeni. Koneènì se jí uzdálo, ¾e vykonala dost pro spoleènou vìc.
Odbìhla, a celá se skryla pod pokrývkou. Dokonèil zapoèaté dílo a vtiskl se k teplu jejího tìla.
Chvíli le¾eli nehnutì. Situace byla a¾ smìšnì trapná. Vìdìl pøesnì, co se od nìho oèekává, ale rychlý sled událostí ho natolik zaskoèil, ¾e nebyl schopen èinu. Pohladil ji po rozpálené tváøi a vzápìtí pocítil, jak se k nìmu pøitiskla. Jemnì mu foukala do ucha a její všeteèné prsty zaèaly zkoumat rysy Janova oblièeje. Zaèal odpovídat stejným zpùsobem. Bylo mu nevýslovnì milo, ale v duchu propadal do stále hlubšího zmatku, a proklínal svou nemohoucnost. Její ruka dále zkoumala tajemné záhyby jeho tìla, a¾ odhalila pøíèinu jeho nejisté aktivity.
Zasmála se, ale nebyla v tom ani špetka škodolibosti nebo výsmìchu. Spíše neskrývaná radost, ¾e bude moci prokázat svùj um. Klekla nad nìho, odhodila košilku a dala mu vychutnávat pùsobivou krásu svého ¾enství. Pak pøitiskla své rty na jeho a postupnì jej líbala na oèi, nos, uši, šíji, ramena, prsa. Plánovitì postupovala ní¾ a ní¾, a¾ Jan pocítil vzrušení, je¾ na sebe dalo tak nezvykle dlouho èekat. Strhl ji k sobì, pøekulil ji na záda a vracel ka¾dièký polibek, jeho¾ se mu doposud dostalo. Ruce pøi tom hladily její hebkou poko¾ku vyzaøující sladkou vùni osobitého parfému. Cítil, jak její tìlo vroucnì absorbuje jeho dotyky, které se nezastavily ani pøed místy nejintimnìjšími. Její vzdechy napovídaly, ¾e se dostavila pravá chvíle. Pronikl jí zvolna ve vzácné jednotì slastí, aby pak znovu a znovu mìøil hlubinu propasti, je¾ se mu odkryla v tak tìsné blízkosti. Vzdechy se zmìnily ve sténání a sladká slova mami, mami pøecházela v milostnou køeè. Tisíce støíbrných kladívek bušilo své fortissimo do nejzazších èástí chvìjících se tìl.
Zdálo se, ¾e oba upadli do bezvìdomí. Se zavøenými oèima le¾eli v neju¾ším objetí a svìt ubíhal kamsi mimo. Èas jakoby se zastavil.
Impulsy jemné jako tikot hodin zaèaly vracet ztracený èas. I Jan dal vìdìt o své existenci a ohlas dosvìdèil, ¾e zájem na probuzení je oboustranný. Touha opìt naplnila jejich nitra a zavdala popud k nové aktivitì. Tentokrát u¾ klidnìjší, jakoby více promyšlené, ale vrcholící ve stejné bouøi, po ní¾ zavládl opìt klid.
Janova mysl promìnila pøítomnost v sen. Nepostøehl, ¾e na lù¾ku osamìl a teprve šumot sprchy ho navrátil k realitì. Pozoroval praskliny ve stropní omítce a vyrovnával se se svým zá¾itkem i provinìním.
Dveøe cvakly a kdy¾ postava zahalená v osušce vidìla, ¾e Jan bdí, stejným graciézním pohybem jako u¾ døíve, vyøkla: „Prosím, máš volno.“
Jan posbíral své svršky a zmizel za dveømi koupelny. Kdy¾ vyšel, sedìla ji¾ dokonale upravená v køesle a z jejího pohledu vyzaøovala pohoda.
„Pùjdeme?“ zeptala se. Kývl, vtiskl jí mateøské políbení na èelo a provinile opouštìl místo svého prvního høíchu.
Èekali pøed dveømi výtahu a jejich zraky se vzájemnì opíraly.
„Jak se vlastnì jmenuješ?“ zeptal se ponìkud opo¾dìnì.
„Majka, a ty?“ „Jan. Uvidíme se ještì nìkdy?“
„To zále¾í na tobì!“ øekla a pokrèila rameny.
Delegáti se zrovna vraceli do sálu po kuøácké pøestávce, a tak jejich návrat probìhl stejnì nepozorovanì, jako odchod. Pøedsedající shrnul diskusní pøíspìvky a vyzval pøítomné k pøipomínkám. Jan si vzal slovo.
„Domnívám se, ¾e dnešní aktiv byl mocným impulsem pro naši další práci. Navrhuji, abychom se sešli opìt na podzim, tøeba v Brnì, abychom mohli navázat na dnešní poznatky a vymìnit si opìt zkušenosti.“
Potlesk a spiklenecká jiskra v sousedèiných oèích zakonèily tento památný den první nevìry.
Ivo Krieshofer
