Luxusní Karosa šplhala od moøe do vyšších hladin Korsiky. Pøivyklý na horor èeských silnic jsem v ka¾dé zatáèce oèekával, ¾e se proti nám vyøítí nìjaký šílený øidiè a dojde ke kolizi. Nestalo se. Šofér se nenechával vyvést z klidu. „No co? Mám brzdy a on je má taky!“ znìl jeho klidný komentáø.
Autobus vyhostil svou osádku na výchozím místì a houf turistù se vydal k záønému cíli. Zakrátko udeøila má chvíle a já pochopil, ¾e jí neuteèu. Zámìrnì jsem zvolnil tempo, a kdy¾ se voj vzdálil, po rozhlédnutí jsem se pøikrèil u širokého kmene vysokého a rozlo¾itého stromu. Mé vnitønosti v m¾iku vyvrhly svùj nevábný obsah.
Co ale s tou hromádkou? Odchován skautem jsem zaèal na svùj odpad vršit kameny z blízkého okolí. V tom se objevil další øetìz výletníkù halasících cizími jazyky. Jakmile se pøiblí¾il první a vidìl moji bohulibou èinnost, zvedl nejbli¾ší kámen a pøilo¾il jej k mé hromádce. Ostatní poutníci ho následovali a v krátké chvíli stála na místì témìø pùlmetrová pyramida. Nonšalantnì jsem se pøipojil k odchozím a pokraèoval v cestì, je¾ se postupnì zmìnila v necestu. Poskakovali jsme mezi kameny pøes koøeny a díry a aèkoliv teplomìr osciloval nìkde okolo tøicítky, všichni se tváøili rozjaøenì, jakoby po¾ili nìjaký omamný nápoj. Jakmile se však u cesty objevila kamenná pyramida, puzeni neznámým vnitøním hlasem, uchopili nejblí¾e le¾ící kámen a zvìtšili její objem. Pøedstava, ¾e pod ka¾dou le¾í podobný poklad, jako pod tou mou, mì fascinovala.
Koneènì jsme došli k cíli naší cesty, odkud se mìl naskýtat skvìlý výhled do kraje. Naskýtal se. Kdy¾ jsem však popatøil stranou, strnul jsem. Na malé planince se tyèily desítky kamenných pyramid rùzné velikosti. Rázem jsem pochopil, ¾e má pøedstava o zalo¾ení a pùvodu tìchto staveb je mylná. Zároveò mì ovládla pýcha, ¾e právì mùj výkal získal tak jedineèný, vzácný a vysoký náhrobek. Kdy¾ jsme se stejnou cestou vraceli, má pyramida byla u¾ o poznání vyšší.
Na Korsice se mi líbilo, ze snímkù vidíte, ¾e je to zemì pøekrásná. Rád bych se tam po letech ještì podíval. U¾ proto, abych zjistil, nakolik vyrostl památník mé stolici. Tøeba bude stát za zápis do Guinessovy knihy rekordù.
Nestalo se. Šofér se nenechával vyvést z klidu. „No co? Mám brzdy a on je má taky!“ znìl jeho klidný komentáø. 
obsah.
Pøedstava, ¾e pod ka¾dou le¾í podobný poklad, jako pod tou mou, mì fascinovala.