Babièko, a proè neumíš plavat? Vyptává se mì vnuèka na koupališti. Je jí to hroznì divné, ona i její malý bráška plavou od ranného dìtství. Kdy¾ s nimi chodím k vodì, snesu jí jen po kolena, a úzkostlivì se dr¾ím zábradlí .
"Víš, ani tam, kde jsem narodila, nebylo ¾ádné koupalištì, a nejbli¾ší rybník, ve kterém se dalo koupat, byl vzdálený asi 15 km. Bylo nás v rodinì 6 dìtí a mìli jsme jen jedno kolo.
To se ví, v¾dycky si ho vybojovali bráškové".
,"A co jste teda dìlali o prázdninách, kdy¾ jste nechodili na koupalištì?"
"Jéjda, dìvèe, pracovali jsme na poli. To bývaly zrovna ¾nì, sekáèi kosili obilí kosou, a my jsme ho srpem odebírali a vázali do snopù. Mívala jsem ruce celé dopíchané". Pak jsme chodívali mlátit, házeli jsme snopy do mlátièky. Bývalo tam horko a plno prachu".
Vnuèka poslouchá, ani nedutá, vùbec si to nedovede pøedstavit. Pro ni jsou prázdniny èasem sladkého lenošení, koupání, výletù i cest celé rodiny k moøi.
"A co pozdìji, pøece v¾dycky vyprávíš, ¾e jsi ve 14ti z dìdiny odešla".
"To ano, šla jsem hned po ukonèení základky pracovat, a bydlela jsem na internátì, v tehdejším Gottwaldovì. Proto¾e mì moji rodièe nemohli finaènì podporovat, dìlala jsem si støední školu veèernì".
"Tak zase nebylo moc èasu. Ale pøece, jednou jsem se vypravila s partou kamarádek na èundr. To mnì bylo myslím u¾ 18 let. Kdesi jsme si pùjèily stany a spacáky a vyrazily jsme na pøehradu ®ELIVKU. Teï je z ní myslím nádr¾ na pitnou vodu, ale tenkrát se v ní smìlo koupat. Nebylo tam hluboko, jen v nìkterých místech. Dìvèata, která umìla plavat si plavala jako rybièky, já a ještì jedna kamarádka jsme jezdily na nafukovacím lehátku. V¾dycky jen tam, kde jsme mohly dosáhnout nohama na zem.
Jednou jsme se nechaly jen tak línì unášet proudem, a ani jsme si pøi povídání nevšimly, ¾e nás odnesl doprostøed pøehrady.
Kamarádka se náhle pøedklonila, a rukama zapøela doprostøed lehátka. Neuvìdomila si, ¾e se jeho konce vymrští, a obì nás shodí do vody.
Najednou jsem letìla ke dnu. Musela tam být hloubka nejmíò 10 m. Zøetelnì jsem vidìla jak se pod vodou vlní øasy a plavou ryby. Asi jsem leknutím zadr¾ela dech a voda mì zase vynesla na hladinu. Nemìla jsem se tam èeho zachytit, tak jsem jen vykøikla a zase se øítila dolù. Naštìstí nìkdo mùj i kamarádèin køik zaslechl a vytáhli nás.
Ani u¾ nevím jak, probrala jsem se a¾ na bøehu, a vím, ¾e mì chytli za nohy a vylévali ze mnì vodu.
Od té doby jsem mìla z vody panickou hrùzu. Chodila jsem pak i po bøehu s gumovým kruhem kolem pasu a do vody šla jen tam, kde mnì sahala jen ke kotníkùm. Pár lidí mìlo v dalších létech snahu nauèit mì plavat, ale v¾dy byla marná.
"Jo, to øíkával dìda, ¾e ses ho tak v¾dycky køeèovitì dr¾ela, ¾e bys vás oba utopila. Ale to nevadí babi, mám tì ráda, i kdy¾ neumíš plavat", hází mnì vnuèka laso a rozvíjí další teorie... "To je dobøe, ¾e tady jsi, kdyby tì tenkrát nevytáhli, nebyla bych ani já, ani brácha, smìje se a skáèe šipku do bazénu, zatímco co já sedím u schùdku a èvachtám si nohy...
zábradlí .