Jak jsem přišel k cyklistickým pihám

Téměř od narození, tedy od pradávna, jsem přímo prahnul vynikat na sportovním poli. To bylo zřejmě tím, že jsem byl hubeňour a neduživka, kluk samá ruka samá noha, kterého rodiče posílali do ozdravoven na výkrm, aby jim náhodou neumřel na úbytě. To bylo také tam, kde jsem ve třinácti letech propadl panice, že se nikdy neožením, protože o mě žádná holka nejevila zájem, přesto že jsem se snažil zapůsobit na jejich city, jak nejlépe jsem uměl. Ránu do srdce mně ovšem zasadila o rok mladší copatá zlatovláska Jiřinka Kudláčková, která na můj smělý návrh, že jí dám svůj příděl buchtiček se šodó, když mně nechá pohladit její pod tričkem rašící poupátka, tenounkým hláskem pohrozila, že to na mě řekne a že se od takové vyžle nikdy nikde nenechá hladit. Načež se ke mně obrátila tak prudce zády, že mě šlehla do očí zlatými copánky...

Tenkrát jsem si zamanul, že budu dělat vše, co je v mých silách, přestože jsem jich v té době neměl nazbyt, abych se učinil krásným a tak přitažlivým, že už mě nikdy žádná holka nebude bičovat copánky ani ničím jiným. Dívky se přede mnou budou plazit a já je budu nonšalantně odmítat.

Od té doby jsem se vehementně pídil po tom, jak nejlépe dosáhnout svého vytyčeného cíle. Nevynechal jsem příležitost vyhledat lidi, které jsem například viděl na plovárně, kde sebevědomě vystavovali na obdiv veřejnosti svá osmahlá těla hýřící krásně konturovaným svalstvem. Ti jistě neměli starosti se získáváním srdcí a náručí žen. Těchto siláků jsem se bezostyšně ptal, jak ke své postavě přišli, jestli se s ní už narodili, nebo ji získali prostocviky a dobrou stravou. Bohužel mě jejich odpovědi spíše zmátly. Nebyl jsem totiž sto zdvihnout nic těžšího než dvě kila. Činky, které tito funící a upocení borci se žílami na skráních hravě zdvíhali, mě přesvědčily, že nikdy nebudu schopný si vypěstovat mohutné prsní svaly, bicepsy a šest buřtíčků na břiše.

Léta přibývala téměř tak rychle jako uhry na mé pubertální tváři. S nimi se zvyšovala i beznaděj a úzkost, že nadosmrti zůstanu hubeňourem a k ničemu dobrým panicem.

Až jednou, z ničeho nic, se na mě usmála přívětivá tvář osudu, která mohla později za to, že se můj život změnil radikálně k lepšímu.

Praze v Motole se konal ostrý start Závodu míru, na který jsem se byl ze zvědavosti podívat. Vyhrávala kapela, silnici lemovaly davy diváků nadšeně mávajících a povzbuzujících cyklisty z mnoha zemí. Moji pozornost zaujaly nádherně svalnaté, lesklé a hlaďounké nohy kolečkářů, na kterých si pochutnala žiletka a ruce masérů. Imponovaly mně pestrobarevné dresy atletů a jejich moderní, lehká kola. Samozřejmě, že vrcholem mého obdivu byla skutečnost, že se ke každému týmu při jeho představení divákům vrhly mladé dívky, aby daly cyklistům kytičku a na opálenou tvář vlepily pusu. Cyklisté nadšeně házeli pugety zpátky mezi diváky, kteří je sbírali a mávali jimi kolečkářům na pozdrav. Byla to skvělá, oslňující atmosféra, které přidalo, že cyklisté měli na sobě černé, až nemravně přiléhavé cyklistické kalhotky, které naplňovaly ženy na chodníku slastnými představami. Jako bedlivému pozorovateli mně neušly zvlhlé dívčí zraky spočívající na rozkroku jelenicí vypolštářovaných gatí králů kožených sedel. Ti si samozřejmě byli významných pohledů hihňajících se dívek plně vědomi. Jako slušného hocha mě trochu zarazilo, když sotva před startem jeden Marokánec beze studu vykonal malou potřebu přímo před zraky diváků. Učinil to takovým způsobem, že v tváři zarudlé matky zakrývaly oči nevinným ratolestem, aby náhodou nepřišly k mravnímu úhonu spatřením přírodou úžasně obdařeného snědého cyklisty. V duchu jsem ho však omluvil. Co měl chudák v tu chvíli jiného dělat, když to na něj přišlo a na odskočení do budky opodál nebyl čas. To však už zazněla startovací pistole a pestrobarevný peloton slavného závodu vyrazil prudce kupředu. Za cyklisty zůstala jenom rozježděná napěněná loužička po zdatném Marokánci a odhozená mávátka.

Po tomto nezapomenutelném zážitku jsem si umínil, že se stanu cyklistou a oslním davy zrovna tak, jak se to podařilo závodníkům na Závodě míru.
Celkem lehce jsem se vyrovnal s tím, že pořízení závodního kola a příslušenství stálo veškeré moje úspory. Nejdříve na to padly peníze na jídlo v družině, potom těžce vydělaný plat. Do nového sportu jsem se zamiloval a pustil s nevšední vervou, což mělo za následek, že jsem sice ve škole neprospíval, ba jsem u maturity propadnul, ale zato se moje nožičky jako párátka postupně obalovaly svalstvem, propadlá hruď a vystouplé lopatky nahradil svalnatý hrudní koš. To potěšilo nejenom mě, ale i krasavice, které ve mně viděly vítěze a začaly se pozvolna přede mnou plazit přesně podle mých vysněných představ. Poprvé v životě jsem si mohl vybírat, jakou dívku pozvu na závody a s jakou po závodech vysílen v pelechu usnu jako špalek.

Díky závodění na kole jsem se také seznámil s úžasně krásnou Máňou, která se tak hluboce zamilovala do mých prskatých triček a svalnatých nohou, že mně chodila pravidelně fandit, nosila mně na závody pečená kuřata a šampaňské, čímž způsobila to, že jsem si uvědomil, že takovou hodnou ženskou jen tak už nenajdu a jednoho dne, zcela vyčerpán závoděním, takže jsem pořádně nevěděl, co dělám, jsem Máňu požádal o ruku. Než svolila, musel jsem jí svatosvatě slíbit, že po závodech nebudu usínat jako špalek a budu se snažit být na ní hodný tak, abychom také jednou spolu přivedli na svět malé cyklistické šampiony. To jsem před svědky slavnostně slíbil, protože jsem si nedovedl představit závodit o hladu a žízni bez jejího hlasitého povzbuzováni. Máňa se v cyklistických kruzích proslavila tím, že se po závodech na mě vrhla a dala mi sladkou pusinku. Nevadilo, jestli jsem přijel mezi prvními nebo posledními. Pokaždé se na mě pověsila, levou nohu zalomila dozadu a začaly líbačky, které mi samozřejmě ostatní cyklisté tiše záviděli. Tuto milou tradici si žena Máňa uchovala i v Austrálii, kde jsem také pár let zápolil na silnicích plných jedovatých hadů a klokanů.

Tradiční líbání Máňa odmítla pouze jednou v mé kariéře závodního cyklisty.
Stalo se tak po dojezdu nejdelšího, 280 kilometrů dlouhého závodu z městečka Graftonu do horského městečka Inverlochu. Že to byl závod nad lidské sily, nemusím povídat. Každý se na něj pečlivě připravoval dlouhými tréninky, opatrným požíváním zázračných bobulí a zdravou stravou plnou karbohydrátů. Máňa mě cpala banány, boby a rýžovými nákypy takovým způsobem, že mně ze všeho bylo blivno. Každý kolečkář však držel podobnou dietu až na sveřepého šampiona Johna Reeda, který na nic nedbal a cpal se stravou nezdravou a těžkou včetně KFC kuřat, uzenek a chlebem se sádlem. Zatímco my jsme před důležitými závody odmítali alkohol a laškování s družkami, John se oddával obojím slastem a nám, svědomitým cyklistům se vysmíval, že nedovedeme užívat života.

Závod byl odstartován časně ráno, ale všichni jsme věděli, že na nás čeká nejenom náročná trať, ale i nemilosrdné vedro. Proto jsme nemohli uvěřit svým očím, když John již na patnáctém kilometru mohutným spurtem nechal peloton za zády a zmizel nám z očí. My jsme se zatím dohadovali, co Johna přimělo k tak nesmyslnému úniku a vtipkovali jsme na jeho účet. Také jsme ale zvýšili tempo, abychom kluka neztratili z dohledu. A náhle nám došlo, proč John tak zoufale zaspurtoval. On totiž za jízdy stáhnul kalhotky a k našemu bezuzdnému řevu se jal konat za jízdy velkou potřebu! Naštěstí se toto divadýlko odehrálo v místech, kde jedinými diváky byli klokani, jinak by to byla pěkná ostuda a trapas. John své dílo skončil, natáhl gatě a zpomalil, takže jsme měli možnost ho hravě dojet. Pořád jsme se smáli, ale smích nás velice brzo přešel. Co se nestalo! Dietu nedržící kluk si totiž nadělal na desetikolečko a jak jeho hrozným trusem projížděl řetěz, tak nás, nic netušící závodníky jedoucí v těsném závěsu, pokropila smrdutá sprška, takže jsme byli celí pihovatí. Na záda ubohého cyklisty v tu ránu dopadly naše rozzlobené pumpičky, jimiž jsme ho seřezali za to, co nám udělal.

Závod jsem tenkrát dokončil mezi posledními. Žena Máňa celá šťastná, že jsem se nepřizabil, se mně vrhla kolem krku, aby mně dala tu svojí sladkou pusu, ale s výkřikem „Fuj tajksl!“ a „Ty prase, co si kde dělal,” se ode mne s rukou před nosem, odvrátila.

Láska k cyklistice mně vydržela celý život. Báječná žena Máňa, se kterou sdílím lože již plných 46 let, mě nehledě na počasí vyhání na trénink, prý abych si udržel kondici a byl zdráv. Já však moc dobře vím, že když jsem venku na kole, tak má konečně chvíli času pro sebe, aby se mohla probírat alby fotografií se závodů a potají se obdivovat mojí úžasné postavě, kterou jsem si zamlada vypěstoval. Vidím ji, jak u fotek sedí a kapesníčkem si utírá nos a slzy lítosti nad tím, jak se moje postava od doby, kdy jsem se stal důchodcem, podivně změnila. Krásně vyježděné svaly na nohou postupně nahradila vytahaná kůže, paže po léta vystavené nemilosrdnému slunci jsou poseté slunečními skvrnami a nemravně přiléhavé cyklistické kalhotky přivádějí diváky ke smíchu.

Ano, dodnes se na silnicích potýkám s dědky mého věku a málokdy se stane, aby Máňa nestála s kytičkou u cíle. Po strašném zážitku, kdy mně málem dala pusu na pihovatou tvář, již ale nelíbá…

Ivan Kolařík

* * *
Koláže pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora