Jaroslavovy kulináøské vynálezy
Jaroslav je kreativec. Chtìlo by napsat to slovo velkými písmeny, proto¾e on se nezatì¾uje ¾ádnými obvyklými, danými postupy v jakékoli èinnosti. V jeho profesi je to jistì klad, to však nemohu posoudit. Já, praktický pøízemní jedinec, mohu míru jeho tvoøivosti posuzovat pouze v tak obyèejných vìcech, jako jsou pracovní postupy v domácnosti, ponejvíce v kuchyni.
On toti¾ – jako mnoho gurmánù a Rytíøù Øádu Dobrého Jídla – rád vaøí. Kuchaøskou knihu otevírá pouze v krajním pøípadì, obvykle tehdy, kdy¾ se rozhodne uvaøit nìjakou krajovou specialitu. Jinak tvoøí.
V poèátcích našeho sou¾ití dokonce i pekl. Chtìl mne pohostit a zadìlal na kynuté tìsto, z nìho¾ upekl peèivo jeho rodného kraje tzv. karásky. Jsou to slané pletýnky hojnì posypané mákem. S tímto peèivem mìl velký úspìch doma i v rodinì. Moc rád vzpomíná na chvíli, kdy jeho vnuèka Barunka, tehdy ještì malá holèièka, ulamovala kousky a rozdávala je svým kamarádkám se slovy: „Vemte si, je to dobré, to pekl mùj dìdeèek!“
V dobì prvního nadšení ze spoleèného ¾ivota jsem ochutnala mnoho pro mne nových jídel. Vyrostla jsem toti¾ na dietní stravì. Bìhem války ve mìstì opravdu nebylo všeho dost, u nás taky nikdy nebylo mnoho penìz a maminka nucená šetøit, mìla ještì obèasné potí¾e se ¾aludkem a ¾luèníkem. Bylo mi tedy vštìpováno, ¾e smetany netøeba, omáèku lze stejnì dobøe zadìlat mlékem, bùèek, sádlo a špek je fuj, veškeré koøení kromì kmínu a papriky (ovšem pouze sladké) škodí, máslem staèí jenom polechtat dírky krajíce, kachna i husa ukládají pøímo o ¾ivot. Co¾ o to, mnì se to v ¾ivotì hodilo, ztloustnout jsem kvùli profesi nesmìla.
Teï jsem se však ocitla v rodinì, kde je všechno jinak. Sádlo je trvalý host chladnièky, bùèek je nezbytnost k peèení jakéhokoliv masa, soli není nikdy dost a koøení se pou¾ívá velmi velkoryse.
Jedno z prvních takto u¾ívaných koøení v rodinì byla v té dobì oblíbená a dová¾ená èubrica a ad¾ika. Rodina jezdila dlouhá léta ka¾dé prázdniny do Bulharska, byli na tyto chutì zvyklí.
Jaroslav vaøil, pekl, dusil, plnìné papriky, plnìná rajèata, d¾uveè i leèo hojnì zasypával èubricou, èasto pøipravoval bùèky, sleziny, játra i ledvinky, škrabal mozeèky a dìlal jiné mastné dobroty, a¾ jsem se jednoho dne spoleènì s èasto zvanými Jirkou a Eliškou vzbouøila a zaèala prosazovat i správnými ingrediencemi vylepšená jídla naší rodiny.
Dnes u¾ dávno vaøím já, ale lecèemu jsem se pøiuèila. Nauèila jsem se dìlat typická èeská jídla jako vepøo-knedlo-zelo, rùzné houskové i bramborové knedlíky, drš»kovou, bramborovou i fazolovou polévku, která rodinì chutná, aè nepou¾ívám vývar z uzeného masa, umím škubánky, peèu èeské povidlové i makové buchty, koláèe i štrúdly, jenom piškotové tìsto mi vzdoruje. Aè jsem kdysi pekávala dobré piškotové bublaniny, dnes vyrábím gumové placky, které ani slepice ne¾erou. Naše dvouèlenná domácnost obsahuje tedy dva plnohodnotné kuchaøe, jenom nesmíme být v kuchyni spolu, proto¾e koncepce se diametrálnì od sebe liší.
Já – celý ¾ivot poci»ující nedostatek èasu – se rozhoduji rychle, mám ráda jednoduchá jídla nevy¾adující dlouhou a slo¾itou pøípravu, kde¾to mùj mu¾ je, jak jsem u¾ napsala – kreativec. Nejenom to, ¾e pro dobré jídlo je ochotný utratit mnoho èasu, ¾e má rád jakákoliv vylepšení a obmìny, ale miluje všechno, co lze pozøít, a ke všemu má štìdrou ruku a pøesvìdèení, ¾e èím víc rùzných pochutin jídlo obsahuje, tím je lepší.
Jeho sekaná je proslulá svou chutí, ale v dobì, kdy je stravovací trend nastaven k co nejmenšímu mno¾ství kalorií, je lepší nevìdìt, co všechno to libì vonící, lehce pøesolené nìco vlastnì obsahuje. Takté¾ je i s peèeným bramborákem, zvaným strouhanec neboli bác. Stokrát jsem se zaøekla, ¾e to u¾ ani neochutnám, stokrát se mi pøevrací ¾aludek, kdy¾ vidím, kolik sádla a bùèku, do tohoto „jednoduchého bramboráku“ nasází, pøesto té vùni, vzhledu i chuti odolat nelze.
Jako mìl Picasso svá rù¾ová, modrá období, tak i Jaroslav. Mìl období èubrice, slezinek a jiných vnitøností, pak pøišlo období zabijaèek.
Koupili jsme novou lednici, která má vìtší mrazák. U¾ není tøeba omezovat se v rozletu, tam se vejde i pùl prasete!
I domluvil se nìkde s nìkým, a v pøíslušný den (samozøejmì v zimì) jsme odjeli nìkam smìrem na severovýchod. Tam na nás èekala – vidìno mýma oèima – pøíšerná hrouda masa, která se stì¾í vešla do našeho prádelního koše, nemluvì o nádobách na vnitønosti, pùlhlavu, a rùzné jiné souèásti praseèího tìla. Krev jsme s díky odmítli.
„A kdo vám to zpracuje?“ zeptal se dodavatel.
„Já si s tím poradím“, pravil mùj optimista. Zaplatil, nastartoval a jeli jsme.
Cestou se mu to trochu rozle¾elo. Pøijeli jsme domù on zvedl telefon a zavolal do „naší“ vesnice. Pohovoøil s pøítelem Pepíkem a výsledkem bylo, ¾e jsme znovu nalo¾ili náklad do auta a vydali se smìrem na jihozápad. Snìhu bylo dost, i nìjaká ledovice se našla. Z té doby pochází název jednoho stoupání, které nijak nebezpeènì nevypadá, v létì u¾ vùbec ne, ale tenkrát jsme ho s tou zátì¾í málem nevyjeli. Øíkáme mu praseèí vršek a v¾dycky se nám pøipomene.
Pepík domluvil øezníka z vedlejší vsi, dal nám – lépe øeèeno jeho ¾ena nám dala k dispozici svou domácnost, hrnce, kastróly, sporák i vál, na kterém se v koupelnì na vanì odehrála nejdùle¾itìjší èinnost. Výroba jitrnièek i jelítek. V kuchyni se sma¾ily škvarky, porcovalo maso, vyrábìly tlaèenky a mezitím pobíhal pøeš»astný Jaroslav v blahé pøedtuše krásnì naplnìného mrazáku.
No a kdy¾ je nìèeho hodnì, tak se to musí „zdìlat“ co¾ je synonymum pro povinnost jíst, jíst a jíst uvaøené „aby se to nezkazilo“ – a to je náš vìèný neutuchající problém a rozpor. Dnes u¾ – to musím pøiznat – pøece jenom v menší míøe. Jaroslav po nìkolikaletém opakovaném „zdìlávání“ oslyšel mùj protestní hlas a my jsme pøešli na zásoby králíkù, kùzleèího a jehnìèího masa, toho je najednou pøece jenom míò. Rozhodnutí padlo poté, co nám pøítel Pepík, u¾ v našem kraji, vybral pìkné malé nesádelnaté prasátko (jak jsme si pøáli), které mìlo 130 kg.
Ne¾ jsme se však pøiblí¾ili k zdravìjšímu konzumu, nastalo mezidobí tvarohu. U pøátel jsme se pøesvìdèili, ¾e slané koláèe které obsahují nejen maso, ale i tvaroh, jsou dobøe jedlé a chutné. Zkusili jsme to také. Jenom¾e u nás nelze dát nìèeho nìkam trochu, pøimìøenì. Záhy se ocital tvaroh v sekané, v kapustových karbanátkách, v náplni paprik (teï u¾ bez èubrice), jednoduše do ka¾dého mletého masa spousta tvarohu. Náhle bylo mnoho jídel z Jaroslavovy dílny nakyslých – a¾ trochu moc.
Jaroslav si nic nedìlá z pravidel a provìøených pouèení, on je prostì vynalézavý. To, ¾e
- cokoliv ke sma¾ení se dává a¾ do rozpáleného tuku,
- zeleninu vkládáme do vaøící vody, luštìniny naopak do vody studené,
- zelenina hodiny èekající ve studené vodì na zpracování, se zbyteènì louhuje,
- vajíèko natvrdo se vaøí alespoò deset minut,
- prošlé dro¾dí obvykle nenakyne,
- sýr, který zplesnivìl, nazelenalý salám by se u¾ nemìl jíst,
jsou pravidla, která pøehlí¾í.
Jednoho dne se nabídl, ¾e mi uvaøí vajíèko.
„Jak ho chceš?“
„Na hnilièko“, po¾ádala jsem. Mùj tvùrce pøistoupil k èinu kreativnì. Uvaøil vajíèko na mìkko, opatrnì a peèlivì ho celé oloupal a polo¾il mi ho na talíøek. Vajíèko se tam rozkošnicky, mìkce rozvalilo jak povaleè na gauèi. Naklonila jsem se, chvíli pozorovala ten neobvyklý tvar, a pøemítala, jakým zpùsobem (proto¾e o rozkrojení nemohla být øeè) by ho bylo mo¾né dopravit do místa urèení. Nakonec jsem se o ten ekvilibristický výkon pokusila.
Pøitom jsem zjistila, ¾e kdy¾ je tento polotekutý pøedmìt jemnì a citlivì uchopen, a pokud je èlovìk dost hbitý a uhlídá tekutou èást, lze ho na jeden hlt i sníst. Lucie Bílá by takový problém, jako já, nemìla, ale v ¾ádném pøípadì nelze tento zpùsob pøípravy a pøepravy doporuèit.
Vyvstane náhlá potøeba strouhanky. Jaroslav vezme housku, dá ji do mikrovlnky. Jeliko¾ je to mu¾ velkorysý, pøistoupí takto i k odhadu èasu potøebného k jejímu vysušení. Nakroèí k po¾áru a zasmradí spáleninou byt.
Musím pøiznat, ¾e u¾ ho v jeho oblíbené èinnosti – vaøení – mnohdy brzdím. Má to nìkolik dùvodù, ale ten nejvíce „sofistikovaný“ je ten, ¾e uklidit kuchyò po jeho rozletech, není zrovna jednoduché. Jsem holt praktický a pohodlný tvor.
Elena Paclová
* * *
Fotokolá¾e © Olga Janíèková
Zobrazit všechny èlánky autorky