Konec cizího bezdomovce

Ano, on ví, že je v Čechách cizincem, že sem vlastně nepatří, ale je tu a musí přece žít. Jeho prarodiče se před deseti léty dostali do této země tajně a dosti kuriózním způsobem – s ruským cirkusem. Ne, ne, žádní artisté, nic podobného, prostě sem přijeli, on i ona, s jedním člověkem, který je měl rád.

Cirkus se tu zdržel přes půl roku, ale než odjel na další turnus do sousední země, jejich dobrodinec spadl z hrazdy a nepřežil to. A tu se k nim štěstí se obrátilo zády. Principál o ně nestál, protože vlastně nic neuměli a nehodili ani k žádné jiné práci, takže dva dny před tím, než tenťáci sbalili šapitó, oba zmizeli.

Trvalo to dlouho, ale nakonec si našli vhodné místo k životu, přizpůsobili se místním poměrům a založili rodinu. Ta ovšem, jak je to v jejich rodu tradicí, dále rostla a jejím dnešním potomkem, sám neví z kolikátého už „kolene“, je on , starý, zesláblý a napůl zmrzlý olysalý bezdomovec, ploužící se sněhem na kraji města k popelnicím a kontejnerům doufaje, že tu najde něco k snědku. Naštěstí jsou lidé rozmařilí, někdy vyhazují vyslovené dobroty. Posledně nalezl dokonce půl tyčky salámu, sice napůl plesnivého, ale na to byl zvyklý on i jeho věčně prázdný žaludek. A teď v takové zimě a mrazu nesmí být jeden moc vybíravý, nechce-li umřít hlady nebo zmrznout.

Tak se pomalu táhl sněhem, z něhož ostrý ledový vítr navál kolem kontejnerů vysokou stěnu. Když už byl jen pár metrů od cíle, uslyšel z ulice hrubé hlasy a ucítil pach špíny a potu. Přikrčil se za závěj a spatřil další dva houmlesáky, mířící k potenciálnímu zdroji obživy. Stáhl se opatrně dál za tu horu sněhu, protože měl s těmito vandráky špatné zkušenosti. Před týdnem ho s nadávkami vyhnali a jeden po něm dokonce hodil dlažební kostkou – tehdy ještě neležel sníh.

Pozoroval ty dva, jak vybírají a hned na místě požírají kusy čehosi, mlaskajíce a funíce slastí. Cítil maso, jistě ho žrali, mizerové. Takoví silní pacholci a jemu, polomrtvému chudákovi, zase nenechají ani sousto. Kdyby si to alespoň vzali s sebou a odtáhli, aby už tam taky mohl. Ono toho po nich ale asi stejně moc nezbude!

Přes ulici viděl světlo v širokém okně domu se svíčičkami na stromku a i na tu vzdálenost slyšel lidské hlasy a zpěv. Nezajímalo ho to, tak obrátil zrak znovu k popelnicím. Sbíhaly se mu sliny a zesláblé tělo se třáslo zimou i vzrušením.

Nakonec se dočkal, klátili se ulicí dál a s nimi i jejich puch, doplněný navíc kouřem hořícího tabáku. Konečně měl cestu volnou a s úlevou spatřil, že víko zůstalo otevřené. Začal divoce prohrabávat obsah toho velkého plecháče, ale nenašel nic, než kousek housky a půlku jablka. Usedl do závětří za kontejnerem, spolykal svůj ubohý úlovek a hladový a k smrti unavený se pomalu položil do naváté bílé peřinky.

Byla měkká a najednou se mu zdála dokonce i teplá. Přišlo mu to jako dar z nebe, zavřel oči a jak pomalu usínal a cítil to blahodárné teplo, uviděl náhle své rodiče a sourozence, jak hodují, usmívají se a čekají na něho. Usmíval se také a jen toužil, aby brzy našel sílu vstát a připojit se k rodinné hostině.

* * *

Druhý den ráno vyšel z domu muž s dvěma malými chlapci a plastovým vakem s odpadky. „Hele, kluci, pojďte se podívat, tady leží medvídek mýval. Chudinka asi zmrzl. On to tedy ani skutečný mýval není, je mu jenom podobný a je to vlastně u nás takový cizinec*. Kdysi se jeho předkové začali stěhovat z Asie i do Evropy a teď tu žijí s námi. Ale moc jich není a navíc je myslivci nemají rádi a střílejí je. No, pojďte, pochováme ho na zahradě, přece ho nehodíme mezi odpadky a ještě k tomu o Vánocích. Vždyť je to taky tvor Boží, jako my!“

*Psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides) je šelma z čeledi psovitých. Původní oblast rozšíření je ve Východní Asii. V současné době se ale nekontrolovaně šíří mimo tuto oblast a v Evropě je veden jako invazní druh.

Text:Luděk Ťopka

Ilustrace:Roman Kelbich

* * *
Zobrazit všechny články autora