Pohádky „z babiččiny krabičky“

Na svoje poslední vnouče – Vendulku – jsem čekala devět let. To už byla předchozí tři vnoučata docela odrostlá. Na rozdíl od nich jsem se jí mohla cele věnovat, jsouc už regulérní seniorkou.

Prožívaly jsme spolu dobrodružné vycházky po zahradě, kde rostlo tolik zajímavých květinek a keřů, kde se na zídce vyhřívaly ještěrky, cvrčci závodili ve cvrlikání, na zelných listech se pásly baculaté housenky běláska, hopsaly tam sýkorky... však to znáte, jak pestrým životem žije zahrada. ... "Babi, vem si veliký boty, pudeme na kopec"... no jistě, v pantoflích bych se tam sotva vyšplhala. Doprovod nám dělal velký hafan – kavkazan "Loldík", Vendina chůva, dobrá víla a ochránce. To bylo panečku jiné dobrodružství než dole na zahradě. Obrovské mraveniště lesních mravenců až skoro nahoře s lesem za plotem bylo cílem výprav. "...A ploč lezou? A ploč nosí semínka? A kde mají děti?..."

To bylo otázek, až z nich babičce šla hlava kolem. A protože takové výpravy byly na denním pořádku, začala o nich babička spisovat pohádky. Třeba se budou líbit i vašim vnoučatům.

Mara

* * *

... o Brokovi ze dvorka

Byl jednou jeden pejsek, Brok mu říkali. To proto, že je to hezké psí jméno, a také asi proto, že byl tak rychlý jako brok, když jej myslivec vystřelí z pušky. Ani jste se nestačili podívat a už byl pryč, jen se za ním zaprášilo. Oni vlastně všichni pejskové umějí rychle běhat, i když se napřed jen batolí a pletou si nožičky. Jenže to jsou ještě docela malinkatá psí batolátka, a jak rostou, běhají pořád rychleji.

Také Brok už vyrostl ze štěňátka v pořádného pejska. Byl veselý, rád se kamarádil třeba i se slepicemi na dvorku a se sousedovic kočkou Mícou si vykládali, kudy se ze zahrady v noci přikrádají myšky, aby posbíraly zapomenutá zrníčka a v Brokově misce si pochutnaly na granulkách. Které si pejsek schovával napotom. Jeho velkým kamarádem byl i kohout Kykyryk, velký znalec bojových umění a nositel několika vyznamenání za statečnost, který dokázal vyhnat z kurníku třeba i lišku, co si chtěla pochutnat na křehounké slepičce.

Oba vládli na dvorku, ale protože ani kohout ani pejsek nemohou bez odpočinku hlídat celou noc a celý den, uzavřeli spolu dohodu a rozdělili si práci.

„Kykyrykýýý, Broku, já musím být v noci v kurníku, to víš, slepice jsou hloupé a samy se bojí, vždyť to jsou jen slepice. Tak si myslím, že by bylo dobré, kdybys ty byl vzhůru v noci a dával pozor, aby se na dvorek nedostala žádná škodná. A jen co se začne na východě rozednívat, vzbudíš mě, protože musím přivítat sluníčko a probudit celý dvůr, kykyrykýýý.“

Brokovi se kohoutův návrh velice zamlouval. Měl rád noční šramoty v houští a obcházení kolem plotu zahrady, kam se z blízkého lesíka občas zatoulal srnec nebo liška. To potom, panečku, spustil takový štěkot, že probudil všechny psy v dědině a ti mu vydatně pomáhali zastrašit troufalé vetřelce. Trochu ho sice zamrzelo, že na ten nápad nepřišel sám, ale nadšeně s kohoutem souhlasil.

„Hafy hafhaf haf, to je dobrý nápad, kohoute, já si pak ve dne pěkně zdřímnu na sluníčku. Bude to sice jen tak na jedno ucho, ale to mi stačí a ještě stihnu ohlásit každého, kdo půjde kolem. Na to se můžeš spolehnout, haf.“

Pěkně jim to spolu klapalo a na dvorku byl klid s pořádek. Kohout si ve dne hlídal slepice, aby se neulejvaly a pořádně vyzobávaly broučky z trávy, správně se popelily a zavčas šly do kukaně snášet vajíčka. V noci pak seděl na nejvyšším bidýlku a dopřával si sladkého dřímání. Tak se střídali ve službě.

Nic však netrvá věčně. Jednoho dne, bylo to právě uprostřed léta, kdy na poli dozrává obilí, se jedna nezkušená a neposlušná mladá slepice Pipina z jarního chovu rozhodla, že si zajde na pár čerstvých slaďounkých zrníček jen támhle na kraj pole. Vůbec nikdo si nevšimnul, jak se protáhla mezi plaňkami, protože bylo k poledni a slunko pálilo ostošest, takže se všichni schovávali někde ve stínu, kde zmoženi horkem spokojeně podřimovali.

Brokovi se nejspíš zdály ty nejsladší sny o pěkné morkové kosti, protože se ze spaní olizoval a mlaskal. Nedaleko na zídce zase vyspávala Míca svoje noční toulky. A proč taky ne, vždyť byla velice pracovitá, o čemž svědčila řádka myší, které úhledně poskládala na práh před dveře do kuchyně. Určitě se jí zdálo o misce mlíčka, kterou dostala za odměnu.

A tak spali a spali, nic neviděli, nic neslyšeli. Neprobudilo je ani tlapkání husí rodinky, která se vracela od rybníčku a hlasitě, jak to husy umí, si povídala o slepici, co ji viděla na pšeničném poli, jak se cpe zrním.

„Poslouchej, táto, myslím, že bychom o tom měli říct kohoutovi. Té hloupé slepici se přece může něco stát, když s sebou nemá žádného ochránce. Co kdyby po poli právě šmejdila kuna nebo lasička? Taky by jí mohlo zaskočit zrníčko, a kdo jí potom pomůže? Vždyť by se ani nikoho nedovolala. Kohout o tom určitě neví, ten by ji samotnou ze dvorku nepustil, ještě dobře si pamatuje, co se přihodilo jeho lakomému dědovi, když mu zaskočilo!“ kejhala husa.

„Hele, matko, do čeho to zase strkáš zobák? Nemáš svých starostí dost? Tam koukej, abys měla v pořádku svoji rodinu a ostatní starosti nechej na mužských!“ odbyl ji houser a už se rozhlížel, kde vězí kohout.

Jakpak by ho mohl vidět, když Kykyryk seděl na silné větvi pěkně ve stínu košaté koruny starého ořešáku a přes zavřená víčka vůbec nic neviděl? Zato baculatý čuník Chrochta, co si opíral podbradek o práh svého chladného chlívku, byl vzhůru, a protože slyšel, co si husy povídaly, zavolal na souseda kozlíka: „Drcálku, poďme spolu tu Pipinu hledat.“

Kozlíkovi se tento nápad velice líbil a s radostným dupáním a mečením se rozběhl k brance, drcnul do závory a už se s Chrochtou v patách řítil polní cestou k lánu pšenice.

Nadělali oba braši pořádný hluk a vzbudili všechna zvířátka na dvorku. Ze sladkého klimbání vytržení obyvatelé začali zmateně pobíhat, vyptávali se jeden druhého, co se děje, a když uviděli vrátka dokořán, rozběhli se k nim.

No to by pěkně dopadlo! Jenže Brok byl ze všech nejrychlejší, všechny předběhl, postavil se doprostřed otevřené branky a ze všech sil zaštěkal. Naráz bylo ticho a klid. Zvířátka se přestala šťouchat a šlapat si na paty, panika je opustila a všichni si uvědomili, že na dvorku je Brok největším pánem. Že je to on, kdo je hlídá a je za ně odpovědný.

„Tak, teď mně napřed řekněte, co se tady vlastně stalo!“ poručil Brok docela zlým hlasem. Houser, který stál v první řadě, si odkašlal a důležitě vysvětloval, jak viděl mladou slepici v pšeničném poli a jak hledal kohouta, aby mu to řekl. Mezitím Kykyryk, který měl špatné svědomí, že místo hlídání vyspával, už potřetí honem honem počítal svoje slípky, protože mu pořád jedna chyběla a on doufal, že se zmýlil.

Nakonec se přece jen dopátrali pravdy, když Míca mezi plaňkami plotu našla slepičí peříčko. Brok rychle všem rozdělil úkoly a husí rodinu pověřil hlídáním, protože houser je silný a rány jeho zobákem určitě zaženou každého vetřelce. Všichni ostatní budou dělat to co vždycky a v klidu budou čekat, až se Brok a Kykyryk vrátí se slepicí. Ale ještě se musí vyřešit otázka otevřené branky!

No a teď se teprve přišlo na to, že v chlívkách chybějí Chrochta s Drcálkem. Brok se tak naštval, že se mu až naježily chlupy na hřbetě. Taková nezodpovědnost, taková klukovina! To by od chytrého čuníka a statečného kozlíka nečekal. Ledaže!!!
Ledaže by se vydali na záchrannou slepičí akci! Potlačil svou zlost a řekl si, že napřed zjistí situaci a potom se ukáže. Zabouchl za sebou branku, Míca zavřela závoru a přidala se k Brokovi a kohoutovi.

Sluníčko ještě stálo vysoko na obloze, když dorazili k okraji pole. Bylo tam plno podupaného obilí a skřivaní zpěv byl provázen spokojeným chrochtáním a pomekáváním. Prasátko ani kozlík nejsou žádní stopaři, na stopy nemají ten správný čuch, takže když Pipinu neviděli, přestali se o ni zajímat. Když na ně Brok spustil bandurskou, rychle se vzpamatovali a, aby byli aspoň trochu prospěšní, přidali se k zachráncům s Brokem v čele. Drcálek skupinu uzavíral.

A tak pochodovali, Brok s nosem u země po slepičí stopě, až došli na místo, kde bylo peří na dvě hrsti. To v nich pořádně zatrnulo! Tady se něco stalo a pro slípku to určitě nebylo nic pěkného! Stopa ukazovala k blízkému lesu a Brok si z ní přečetl, že patří největší škodné domácí drůbeže – lišce Elišce.

„Rychle, rychle, uděláme rojnici, prohledáme každé křoví a výmol. Do každé díry strčte nos, ať najdeme liščí noru!“ poroučel Brok.
„A Kykyryk poletí dopředu, třeba něco uvidí!“

Všichni se opravdu snažili a docela rychle postupovali, až se dostali k malé mýtince, kde si před norou schovanou pod velkým kamenem hrála tři liščata s pomuchlanou slepicí, která jen nešťastně kdákala a čekala na svoji poslední hodinku. Z vrcholu balvanu jejich lovecké výpady spokojeně pozorovala Eliška. Kdepak by ji napadlo, že ji někdo vystopoval! Vždyť přece byla tak opatrná! Když na ni zezadu zaútočil rohatý Drcálek, když se z křoví ozvalo strašidelné chrochtání, když mezi liščata vlítla syčící Míca jako nějaká stará čarodějnice, strašně se lekla. To už se malé lištičky krčily do nejhlubšího koutku v noře a čekaly na nejhorší. Chuďátka malá, vždyť ony nedělaly nic špatného, tak to přece musí být, musí se naučit lovit a tentokrát jim maminka prostě přinesla místo myši nebo zajíčka slepici.

Liška není žádný zbabělec, a když z ní spadl první úlek a ona viděla, kdo si přišel pro slípku, přesvědčovala Broka i Kykyryka, že není přece tak hloupá, aby kradla slepice ze dvorku a k tomu ještě za poledne. Kdyby ta mlsná slepice zůstala pěkně doma, nic by se jí nestalo a basta!
To tedy museli všichni uznat, v tom měla Eliška pravdu, i když jí nikdo nevěřil, že je tak nevinná, jak se tváří.
„Lovec zůstane lovcem a já si na tebe dám moc dobrý pozor, abys nezkusila krást přímo v kurníku“, říkal si Brok na zpáteční cestě.

A tak se zase všechno vrátilo do starého pořádku a všichni se poučili, k čemu vede hloupost a neposlušnost.

Marie Zieglerová

* * *
Ilustrace © Jana Pilgrová
Zobrazit všechny články autorky