Deník našeho pejska – 6. 

Jestli někdo sledujete mé vyprávění pravidelně, možná si vzpomenete, že Teryk vážil při první návštěvě veterináře něco málo přes 6 kg. Tak při té druhé už to bylo devět a půl. A náš chytrý pejsek si moc dobře pamatoval, co ho čeká. Těsně před ordinací se pevně zapřel nohama do podlahy, a tak nezbylo, než abych táhla a táhla, takže na své druhé očkování „doklouzal“.

Zato kdybyste potřebovali pomocníka na zahradnické práce, který se umí skvěle plést pod nohy a motat se na těch nejméně vhodných místech, dejte vědět, Teryka vám půjčíme. Je dokonalý. Neúnavně doprovodil každé kolečko písku od vrat až na dvorek, bedlivě sledoval, jak se vrší na zahradě hromádky drceného štěrku a radostně si v nich k nemalému „potěšení“ mého manžela dělal tunely. Doufám, že až příští týden budeme válcovat, neskončí na placku.

Po mém minulém postesknutí, že naše psí mimino demoluje boudičku, mi poradila jedna z čtenářek, Irča, abych mu koupila buvolí kostičku, že ji bude okusovat a přestane mít čas na vytahování a trhání koberečků. Hned druhý den jsem zašla do Zverexu a zakoupila buvolí kostičky. A hádejte, co se stalo. Kostička byla úspěšně rozžužlána, a hned poté následovala další likvidace.

Když jsem zaslechla v místním rozhlase, že vedle ve vsi zahajují na psím cvičišti výcvik poslušnosti štěňat, ihned jsem se nadchla. To bude ono. Teryk se naučí poslouchat, stanu se jeho „krotitelkou“. Abyste si nemysleli, nechci ho nikterak drezírovat, bude to jen taková hra a zábava, a třeba přitom pochytí i malililililinko nějakých dobrých návyků. Neslibuju si od něj žádné velké výkony, prostě se oba pobavíme.

Příprava proběhla precizně. Zakoupila jsem vodítko (to navinovací se na výcvik nehodí), pytlík piškot (bylo tam napsáno, že pamlsky na odměnu s sebou), vzala jsem očkovací průkaz, fotoaparát a peníze (můj manžel sice namítal, že hrát si s psími kamarády může i zadarmo na louce v parku – ale ukecala jsem ho).

„Do školky“ nastoupilo dvanáct štěňat. Od těch kapesních – malý pinč, až po obří vlčáky. Teryk byl tak uprostřed. Nejdřív jsme se všichni báli, lidi i psi. Pak jsme si dodali odvahy, psi se začali očuchávat, lidi povídat. Nakonec to bylo moc prima. Žáčci často nedávali pozor, my jsme je za „skvělé výkony“ korumpovali piškotkami.

Na focení téměř nedošlo, protože v jedné ruce vodítko, v druhé piškotku, nevěřili byste, co dá práce chůze u nohy. Byla jsem úplně zničená. Takže bohužel nemám dokumentární důkaz o tom, jak Teryk šikula hrdinně přechází tzv. střechu nebo zdolává kladinku. Snad příště.

Závěrečná „socializace“ spočívala v tom, že jsme je všechny pustili z vodítek a doufali, že přežijí. Užili si to znamenitě, Teryk lítal mezi novými kamarády jak utržený. Jeho největší přítel se jmenuje Toník a je mu strašně podobný, na některých fotkách ani není k poznání, který je který. Blbli spolu, strkali se, nakonec skončili u společné misky s vodou.

Když jsme se vrátili domů, krásně svítilo sluníčko. Vzala jsem si deku, lehla si do trávy a začala sepisovat tohle své vyprávění. Teryk si mi lehl na nohy, cítila jsem, jak mi žužlá ponožku. Asi vás chtěl všechny pozdravovat. Poté jsme oba na té dece usnuli. To víte, takový výcvik poslušnosti, to je dřina…

Eva Procházková

Další články autorky