Deník našeho pejska – 4

Toho, že je naše štěně velmi hltavé, se mi daří využívat při mé ranní cestě do práce. Obléknu se, připravím granule, odemknu. Vše musí být přesně načasováno. V tu chvíli ho mám v náručí, případně na kabátě, v nejlepším případě se tlapky otisknou při vítacím projevu na mých kolenou. Celou noc jsme se přece neviděli. A teď akce. Nasypat plnou misku granulí, rychle zamknout a zamířit k vrátkům. Teryk se zavrtává do snídaně. Pak si přece jen vzpomene, že by mě měl vyprovodit. U vrátek ho podrbu, pohladím, on jednou „povinně“ kňukne, trochu vyčítavě zvedne hlavičku přes plot. Když ale zjistí, že mě fakt neobměkčí, otočí se a peláší dojíst zbytečky, které ještě v misce zapomněl. Náš první společný rituál.

Za ty tři týdny už ví, kde si může dovolit, a kdo v něm vzbuzuje respekt. Já to teda určitě nejsem. Mě si omotal kolem prstu a dělá si se mnou, co chce. Teda skoro co chce. Je to můj rozmazlenec. Kolem manžela přece jen krouží trochu uctivěji. Ne že by ho poslouchal, to zatím také nehrozí, ale dovoluje si podstatně méně.

Zajímavé je, že u našich dětí to bylo přesně obráceně. Žezlo přísnosti jsem třímala já – snad že povoláním učitelka – táta byl ( úplně obráceně než ve většině rodin) ten, který se nechal ukecat. A dětičky- zejména dcera, věděly, jak na něj.

Pejsek se snaží být užitečný. Má své místo na zídce u plotu, a tam statečně hlídá. Jeho štěkot – zatím trochu podobný pištění – se ozývá vždycky, když někdo prochází okolo. Legrační bylo, když jsem včera přicházela domů. Schválně jsem na něj nezavolala a potichoučku jsem se blížila zahradou k vchodovým dveřím. Až skoro doma jsem zpoza baráku slyšela varovné vrčení, ale vstříc nebezpečí se strašpytel neodvážil, jen za plotem, to si troufá. Teprve když jsem zachrastila klíči a zavolala Teryku, měla jsem ho v náruči.

Vůbec mě nenapadlo, že v předvečer prvního jarního dne budu pořizovat fotky štěněte řádícího ve sněhu. Ale letošní březen byl nevyzpytatelný. Kdo by myslel, že ve vysokém sněhu bude Terykovi zima a zaleze, je na omylu. Neúnavně vyhrabával tunely i zapadlé hračky. Když ve sněhu objevil míček, radoval se a poskakoval tak, že přepadl na záda. Zakňučel, hřbet ho přece jen nečekaně zastudil, ale od dalšího blbnutí ho to neodradilo. A tak jsem si doběhla pro foťák – černá skvrna na bílém podkladu se mi zdála „fotogenická“. Výsledky přikládám.

Eva Procházková

Další články autorky