Deník našeho pejska – 1.díl
(28. února 2013)

Kdybych měla popsat náš první společný den, musela bych začít návštěvou řeznictví a hračkářství cestou k psímu útulku. No ano, plánovala jsem si počátek našeho přátelství utužit dvěma plátky šunky a gumovým míčkem. Musím se přiznat, byla jsem velmi nervózní, skoro jako bych šla na rande…

„Nejdřív bychom mohly zúřadovat ty papíry,“ navrhla jsem paní vedoucí v útulku, když chtěla pejska přivést. „Vždyť jste ho ještě ani neviděla, nechcete si ho nejdřív prohlédnout?“ podivila se. Jenže já věděla své. Vezmu si ho, i kdyby vypadal jako to největší strašidlo a navíc, až vběhne do místnosti, určitě se nedokážu soustředit na nic jiného, na podepisování papírů a různé rady už vůbec ne. Taky to tak dopadlo. Štěně vpadlo do místnosti, a já zavolala Teryku… a všechno ostatní mi bylo fuk. Listiny jsem sice podepsala, ale co v nich bylo, mi v tu chvíli bylo jedno. Pejsek mě olizoval, já jsem ho hladila a druhou rukou jsem se zavazovala, že se o něj budeme starat, nebudeme mu ubližovat, dáme mu jíst a pít….

První rozdíl mezi oběma našimi Teryky jsme objevili hned cestou domů. Tenhle se v autě nepoblinkal, vůbec se nebál, celou cestu se pozorně díval z okna, i když občas lítostivě kňuknul. Prostě nevěděl, do čeho jde.

Jakmile jsme vjeli před dům, vypustili jsme ho na průzkum zahrady. Předvedl, kdo tu bude pánem. Než se kočka, která ležela na zápraží, vzpamatovala, sežral granule ze své i z její misky a odkráčel středem. Když ale do ní nebojácně drcnul, bylo to na ni už moc. Zasyčela a sekla. Náš hrdina odskočil dva metry a rozkňučel se. Nebyl k utišení. Manžel ho vzal do náručí, prý mu srdíčko bušilo- na infarkt.

Průzkum zahrady ho tak zmohl, že v boudičce usnul. Ulehčil nám tak naše těžké rozhodování. V útulku nám kladli na srdce, že bychom ho měli alespoň na pár týdnů nechat doma, vevnitř. Moc se nám nechtělo, říkali jsme si, že si v baráku zvykne, že pak bude brečet, že by měl být od počátku tam, kde chceme, aby vyrůstal.

Boudu máme nádhernou. Zateplenou, s odkrývací střechou, polstrovanými stěnami. Koupili jsme ji Terykovi na stáří. Celý život prožil v obyčejné, kterou stloukli naši kluci, když jim bylo patnáct. Byli na ni moc pyšní, ale to víte, čtyřhvězdičkový hotel to nebyl. V té nové se Teryček ohříval jen tři měsíce…
Teď už má nového pána, ten se tam stulil a rychle zabydlel. S obavami jsme sledovali teploměr. Nebude mu tam přece jen zima? Máme ho vzít domů – nemáme?

Ve dvě hodiny ráno jsem vylezla v noční košili z postele na zahradu a šla jsem rukou zkoušet, jestli mu není zima. Měl tam teplo, a ani se neprobudil. Zato já, než jsem se schovala pod peřinu, jsem byla jako rampouch. Jen ho v tom útulku zapomněli naučit, že uprostřed té nóbl boudy není záchod… No, snad to nacvičíme.

Zítra zajedu koupit obojek, potřebuje tak poloviční než je ten, co máme… A vyrazíme na promenádu do parku. Už se moc těším.

PS. Když jsem se druhý den vracela z práce, odemkla vrátka na zahradě a zavolala: Teryku! Hádejte, co se stalo. Pokud myslíte, že tryskem přiběhl (vrátka máme od domu tak 50 m), uhodli jste.

Eva Procházková

Další články autorky