Povìsti k Šebetovu
Co praví legendy a povìsti...
Za císaøe Josefa II. byly hromadnì rušeny kláštery. Také klášter Hradisko byl 18. srpna 1784 zrušen. Zùstali zde jenom ti, co se vìnovali vyuèování mláde¾e, zabývali se vìdeckou prácí a nebo ošetøováním nemocných. Ostatní øeholníci museli z kláštera odejít. Bohu¾el, moc tím utrpìla stará èeská literatura. Díky nekompetenci císaøských úøedníkù bylo znièeno mnoho umìleckých pøedmìtù a knih. Tak vám teï pøedkládám jednu povìst, kterou vyprávìl pan Kavan, kastelán na zámeèku.
Jednoho srpnového odpoledne, kdy¾ u¾ se chýlilo k veèeru, bylo vidìt na císaøské silnici obláèek prachu, který se rychle zvìtšoval a pøibli¾oval k Šebetovu. Za malou chvíli bylo vidìt jezdce na koni. Byl to mladý mu¾, snìdé tváøe, oèi mìl polozakryty kloboukem s peøím. Na sedle mu visely dvì pistole, po boku mìl kord. Øeholníci právì konèili své veèerní modlitby. Pøedstavený øeholníkù byl ji¾ opravdu starý a podøimoval v lenošce, kdy¾ pøed branou zámeèku bylo slyšet kopyta konì. Pak zaøinèely ostruhy a bylo slyšet rychlé kroky na schodech. Na galerii se objevil vrátný Damian s jezdcem a pøedal pøedstavenému list, opatøený peèetìmi. Oznámil, ¾e pøijel posel z Vídnì od dvora. Pøedstavený po¾ádal o svícen a pomalu rozbaloval list. Plamen svíce poskakoval po pøedmìtech v místnosti a pøedstavený pomalu proèítal listinu. Mladý posel stál pomalu v pozoru pøed lenoškou, pod levou pa¾í dr¾el klobouk s peøím.
Pojednou listina vypadla pøedstavenému z tøesoucích se rukou na zem. Ten sevøel hlavu do rukou a chvíli bylo ticho. Pak pøedstavený po¾ádal Damiána, aby svolal bratry a všechny zámecké zamìstnance na nádvoøí zámku. Zaznìl zvonec, který všechny svolal a pøedstavený pomalu scházel schodištìm k nádvoøí. Tam pøeèetl všem nahlas císaøský list, který byl vlastnì dekretem. Tím rušil klášter na Hradisku a veškeré jmìní kláštera, budovy, statky, polnosti a ostatní zbo¾í ¾e se zabavuje ve prospìch státu. Dekretem bylo naøízeno, ¾e se všichni musí neprodlenì ze zámku vystìhovat. Knì¾í, mniši a veškerý personál, mìli se prozatím ubytovat v klášteøe. Tam mìli vyèkat dalších pokynù. Všichni stáli jako pøimra¾ení a pak se pomalu rozešli do svých místností. Pak v místnostech blikala svìtélka svíèek, lojových kahánkù a i hoøících pochodní. Všichni se pøipravovali na odchod ze zámku. Kdy¾ se ráno rozednìlo, vydali se øeholníci na cestu smìrem k Rychvaldu, tudy vedla císaøská silnice smìrem na Konici a Olomouc. Kromì svých osobních vìcí si nesmìli nic odnést, to císaøský dekret pøesnì vyznaèil. Jenom pøedstavený si vyprosil u mladého císaøského posla, který na vše dohlí¾el, velký zámecký køí¾. Císaøský posel nic proti tomu nemìl. Jen¾e pozdìji se zjistilo, ¾e tento køí¾ byl dutý a v noci do nìj mniši ukryli svùj poklad. Tento køí¾ byl ale moc tì¾ký, proto ho cestou nìkde zakopali, dodnes se neví kde. Jenom øeholníci místo znali, vìøili, ¾e se vrátí zpìt a poklad si vyzvednou. Také staèili v noci zavalit èást sklepù zámku, tu, kde mìli uchovány beèky se vzácnými a drahými víny. Na ty se dodnes také nepøišlo.
Šebetov mìl také svého vodníka
To kdysi ¾ila v Šebetovì Terezka, byla prý moc hezká a dlouhé bohaté vlasy nosila spletené do copù. A jak se umìla doma v hospodáøství toèit, byla všude, práci dìlala rychle a s písnièkou. Všichni o ní øíkali, ¾e ten mládenec, který ji dostane za ¾enu, ¾e udìlá terno. A ¾e o nápadníky nemìla Terezka nouzi. Hlásili se domácí i pøespolní, ale Terezka všechny odmítala. Velice ráda chodila, pokud jí to èas dovolil k rybníèku v zámecké zahradì. Ten mìl uprostøed malý ostrùvek, kde byly bílé bøízky a byl zde vystavìn malý altánek. A byly zde také labutì.
Terezka se chodívala dívat na celou tu krásu. Jednou uvidìla na bøehu na hrázi rybníka pìkného mládence. Byl obleèen jako myslivec v zeleném, na hlavì mìl zelený klobouk s peøím a na nohou èervené boty s tøásnìmi. V ruce dr¾el pestré barevné pentle, ty nabízel Terezce na zapletení do jejích copù. Ji¾ chtìla Terezka po pentlích sáhnout, ale najednou se zarazila, pokøi¾ovala se a utíkala domù. Ještì staèila zahlédnout, jak nìco v rybníce ¾bluòklo a mládenec byl pryè. V tom došlo Terezce, ¾e to byl šebetovský hastrman.
A Terezka nebyla sama, která ho vidìla. Lidé ho vídali sedat pod vrbou, jak si hraje s labutìmi. Ale nikdo z nich se nedal zlákat na pentlièky a sladké øeèièky. A¾ jednou .... To šel dìda Machátù veèer z lesa a nesl plnou nùši bøezového proutí, z nich chtìl udìlat pár koš»at pro domácnost. Bylo to ji¾ na podzim a všichni lidé si dìlali zásoby na zimu. Dìda se poøád pozornì rozhlí¾el, mìl strach, aby ho nevidìl panský myslivec. To by byl dìda potrestán za kráde¾ a musel by za to urèitì dva dny robotovat na panském. Kdy¾ šel kolem rybníka, uvidìl na hrázi pod vrbou sedìt malého chlapce, který mìl na sobì jenom košilku a vyøezával si z vrbového proutí píš»alky. Ka¾dá píš»alka mìla jiný tón a chlapec radostí tleskal rukama. Dìdovi se chlapce z¾elelo, byl u¾ veèer, chladno a chlapec byl jenom v košilce. Chtìl ho vzít k sobì do chaloupky, aby se mohl ohøát na peci. Pøistoupil k nìmu zezadu a chtìl ho vzít za ruku. Chlapec se k nìmu otoèil oblièejem a dìda se celý otøásl ošklivostí. Místo dìtského oblièeje uvidìl škaredý, starý oblièej, velikánské vyboulené oèi, široká ústa a nazelenalé dlouhé a neèesané vlasy. A jak po nìm dìda natahoval ruku, chlapec se mu vytrhl a skoèil do rybníka, jenom to ¾bluòklo. Dìda se celý strachem roztøásl, myslel si, ¾e se chlapec snad utopil. U¾ chtìl volat o pomoc, kdy¾ se ozval jeèivý smích. Tak dìda hned vìdìl, ¾e se jednalo o vodníka.
Také na zámku se seznámili s vodníkem. Tehdy bydlela na zámku stará hrabìnka Strachwitzová. Byla ji¾ dlouho nemocná, mìla oteklé klouby a nemohla dýchat a nikdo jí nemohl pomoci. I kdy¾ si nechala zavolat doktora a¾ z Vídnì. A¾ jí nìkdo ze zámku poradil starou bylináøku Špaèkovou. Tak si ji nechala hrabìnka zavolat do zámku a poprosila ji o pomoc. A Špaèková jí poradila koøen puškvorce a devìtsil, oboje mìlo být vaøeno ve vínì a kdy¾ tyto dvì vìci mìly vaøit, mìlo se do varu pøidat bøezové listí rozdrcené na prášek. Ale jeden háèek to mìlo ... všechno muselo být posbíráno o pùlnoci pøi úplòku. Tak komorník hrabìnky Franz dostal rozkaz, aby všechno obstaral.
Kdy¾ byl úplnìk, vyšel Franz do zámeckého parku a natrhal vše, jak mu bylo poruèeno. U¾ se vracel domù, kdy¾ vidìl, jak z okna panské spí¾e leze malý èlovíèek, v jedné ruce láhev vína a v druhé peèené kuøe. Franz se rozzlobil, pomyslel si, ¾e vidí toho, kdo jim ze spí¾e kradl ji¾ delší dobu dobroty. Pøitom zámecký kuchaø nosil klíèe od spi¾írny u sebe. Sice se pátralo po zlodìji, ale na nikoho nemohli pøijít. A¾ tuhle noc ho vidìl Franz a chtìl ho za tu kráde¾ potrestat. Tak si ulomil silnou hùl a šel potichu za mu¾íèkem. Ten došel a¾ k hrázi rybníka, sedl si a zaèal hodovat. Franz se k nìmu potichu pøiblí¾il a u¾ ho chtìl pøetáhnout poøádnì holí, kdy¾ najednou mu¾íèek zmizel v koøenech staré vrby. Na rybníce se voda zavlnila a komorník jenom vidìl, jak mu¾íèek na nìj dìlá z vody dlouhý nos a smìje se. Franz hned ráno oznámil hrabìnce a i kuchaøi, kdo jim chodí na dobroty. Je to sám šebetovský vodník.