Orfeus a Euridiké

S výpravou argonautů se svezli také dva bájní rekové a umělci, Héraklés a Orfeus. Orfeův příběh je známý, mnohokrát zpracovaný pozdějšími umělci, je to příběh velké a osudové lásky.

Orfeus byl synem slavné Múzy Kaliopé a podle některých verzí přímo boha Apollóna. Na každý pád ho právě tento bůh učil hrát na lyru, a tak není divu, že svým zpěvem a hrou okouzloval okolí. O ctitelky určitě neměl nouzi, ale svou jedinou lásku potkal mezi vodními vílami. Nejkrásnější z nich se jmenovala Euridiké, náklonnost byla vzájemná, jejich láska snad i hory přenášela. Na svatební kvas navázal šťastný život novomanželů a vzájemná láska, skoro příkladná.

Pěvec ovšem občas musel vyrazit na cesty po Řecku. Ani dnes žádný velký umělec nezůstává doma za pecí, ale svým uměním obšťastňuje svět. Orfeus s těžkým srdcem opustil svou lásku, a ta se v jejich šťastném hnízdečku těšila na jeho návrat. Šla mu dokonce naproti, cestou potkala družky, vodní žínky, potěšeně si s nimi zatančila. To ale neměla dělat, uštkl ji had a Orfeus po návratu už našel jenom chladné tělo krásné Euridiky. Duše odešla do Hádu, do říše stínů.

Orfeova láska ovšem sahala i za hrob. S požehnáním Apollona a v doprovodu posla bohů Herma se vydal za svou milovanou do říše stínů. Okouzlil svým zpěvem Háda i jeho ženu Persefonu tak, že souhlasili s návratem Euridiky mezi živé lidi. Takový přestup ale musí mít i svá pravidla, a tak Orfeus musel jít první a po celou dlouhou cestu z podsvětí se ani jednou neohlédnout za milovanou Euridikou.

Nebudu vás napínat, nevydržel. Myslím, že v Offenbachově operetě proto, že mu zezadu Euridika hašteřivě vyčítala, že se ani jednou neohlédl, zda je v pořádku. Pravda ale byla prostší. Už na konci cesty neslyšel za sebou její kroky a v obavě se ohlédl. Nedomyslel, že Euridika ještě byla jenom stín, stín netělesný. Tím, že se ohlédl, nesplnil podmínky vladařů podsvětí a Euridika se vrátila mezi stíny. Orfeus ji ale dlouho nepřežil, a tak se jejich láska snad definitivně sešla v Hádu.

Dost příznačné je, kdo a proč zahubil božského pěvce. Bakchantky byly služky i družky boha Dionýsa, byly samozřejmou součástí jeho dvora. Hlučné, obhroublé, věčně přiopilé. Přehlušily svým křikem Orfeův zpěv a skoro symbolicky zašla krása na opilecký křik. Připomeňme si ještě, že podle pověsti ostatky Orfeovy připluly na ostrov Lesbos, a ten dal potom světu několik umělců. Také básnířku Sapfó. Díky její zálibě v ženách se tahle forma něhy potom jmenuje po ostrově Lesbos, lesbická.

Josef Hejna
 

Další články autora