Mo¾ná nevíte, ¾e…
Z hlediska rychnovského ke zprávì ÈTK, vydané 23. 11. 2011, ¾e trojice výtvarných dìl zabavených v kvìtnu ve Vídni kvùli kauze Diag Human (nechala díla zabavit prostøednictvím vídeòského okresního soudu v rámci vleklé, témìø dvacetileté, právní bitvy mezi firmou a èeským státem kvùli údajnì zmaøeným lukrativním obchodùm s krevní plazmou, kdy zabavená díla mìla uspokojit pohledávku ve výši 24 milionù korun) se vrátila do Èeské republiky. Obrazy Emila Filly a Vincence Beneše a bronzová plastika Otty Gutfreunda byly zapùjèeny na výstavu do Vídnì a koncem kvìtna zabaveny. Obraz Emila Filly Dvì ¾eny (1913) patøí do sbírek Moravské galerie v Brnì, obraz Vincence Beneše Taneènice (1912) a bronzová plastika Otto Gutfreunda Objetí (1914) patøí Národní galerii v Praze.
Vztah Vincence Beneše (1883-1979), rodáka z Lišic u Chlumce nad Cidlinou, k Rychnovu nad Knì¾nou je pøes jeho neznámý obraz Karla Vašátka z roku 1938, ulo¾ený v soukromém dr¾ení.
Dovolte citovat z mého DVD Knì¾enskorychnovského prùvodce èást k Panské ulici: Panská ulice, kdysi Panská, od roku 
1933 a tìsnì po 2. svìtové válce pak pplk. Karla Vašátka, za komunismu pøejmenovaná na Fuèíkovu a po revoluci 1989 opìt Panská, své jméno Vašátkova nesla podle ruského legionáøe Karla Vašátka (*1882 Litohrady, místní èást Rychnova nad Knì¾nou, †1919 Èeljabinsk), který v bitvì u Zborova 2. èervence 1917 vedl skupinu granátníkù do boje. Roku 1933 byly jeho pozùstatky spolu s ostatky plk. Josefa ŠVECE (po nìm byla v Rychnovì pojmenována spojnice Panské a Kolowratské ulice, nyní Hradební) pøevezeny z Ruska do Prahy, ulo¾eny v Památníku osvobození na Vítkovì a zaèátkem 2. svìtové války pohøbeny v Solnici. V Litohradech mu byla v roce 1922 odhalena pamìtní deska, 1939 byla sejmuta, ukryta v zemi na zahrádce statku a jeho ostatky byly tajnì pøevezeny z Prahy na solnický høbitov. Pøes nìmecký zákaz se ulo¾ení ostatkù zúèastnilo tisíc lidí. 1946 pøi druhém odhalení Vašátkovy pamìtní desky byl pod ní umístìn lipový vìnec z tepané mìdi, který zdobil jeho hrob v Èeljabinsku.
Nedá mnì to, abych nevzpomnìl jeho bratra Václava Vašátka (1891-1966), v bitvì u Zborova také zranìného. Proto¾e od jara 1918 byla nepøítelem ès. legionáøù rakouská a nìmecká armáda, ale i jednotky Rudé armády, Václav vedl u mìsta Samara oddíl granátníkù a dobyl významný strategický uzel. V èervnu byl v bojích s Rudou armádou zasa¾en do hlavy a oslepl na pravé oko. Poté byl poslán do Vladivostoku pøipravovat evakuaci do vlasti. Ještì pøed ní byl úèasten operace svého bratra Karla, kterou provedl èeský lékaø. Byla to operace doèasná, po návratu domù mìla být do otevøené lebky vsazena zlatá nebo platinová destièka. Zatím chránil Vašátkovu hlavu jen silný obvaz, pod ním¾ otvorem v lebce bylo vidìt blánu s pulzujícím mozkem. Takto ¾il rok a pùl s tím, ¾e jakýkoliv úder do hlavy mù¾e jeho ¾ivot ukonèit, pøesto se stále neúnavnì vìnoval organizátorské práce v ès. armádním sboru na Sibiøi. Aby se mohl úèastnit bojù proti bolševikùm i osobnì, rozhodl se pro riskantní operaci lebky. Pøesto¾e zpráva o jeho smrti zastihla daleko na východì v Petropavlovsku jeho bývalou rotu, nesoucí od bitvy u Zborova stále Vašátkovo jméno, legionáøi pøijeli 500 km na pohøeb do Èejlabinska. Václav se pak z války vrátil v hodnosti kapitána, 1939 byl propuštìn z armády a za odbojovou èinnost skonèil v koncentraèním táboøe Gross Rosen.
Od roku 1945 byl velitelem divize v Plzni, ale u¾ v dubnu 1948 penzionován, proto¾e nepøijal únorový pøevrat. Pøestìhoval se do Dolného Kubína, odkud pocházela jeho ¾ena Mária (dcera významného slovenského spisovatele Ladislava Nádašiho-Jégé), kde ¾il s nepatrnou penzí a tam je i pochován.
Poslední lístek mnì napsala 14. srpna 2011 Václavova dcera – ja som u¾ tie¾ stará a mám mladšiu sestru, obe bývame v Dolnom Kubíne. Danka Vašátková. Velmi pekne ïakujem, pani Danka.
®e pamìtní deska Karla Vašátka na rychnovském gymnáziu byla odstranìna a neví se, kde se nachází, je u¾ jiná kapitola. I o tom je další svìdectví v onom prùvodci.