Kalypygé

Je to už pár desítek let. Přijeli jsme na nějaké letní divadelní soustředění, krásná atmosféra, otevřená, přátelská. Z Prahy jsme přijeli tři. Dva třicátníci, kamarádi a jedna milá mladice, asi devatenáctiletá maturantka. Procházeli jsme se a tu kamarádku pochopitelně hodnotili. Já byl trochu citově zakřiknutý, ale on na ni křičel naplno: Shodli jsme se, že máš pěknou prdel. A ta studentka nás okouzlila. Usmála se od ucha k uchu a konstatovala: kluci, to je od vás milé.

Začínám tou vzpomínkou záměrně. Pěkné pozadí je totiž skutečnou ozdobou ženy, a pokud ho někdo pochválí takhle upřímně, není důvod se urážet, naopak. Pěkná zadnice, pěkné pozadí... to už tak nezní, uznejte, nejen pánové. Když se nad luzným sloupovím nohou klene ta správná harmonie pevných polokoulí, je to i pro nás starce důvod k zakopnutí. Nezazlívejte nám to, dámy. Je v tom úcta i něha, obdiv a uznání.

Je stejně pozoruhodné, jak se ideál krásy v různých dobách vyvíjel. Teoretici umění vědí, že „model Věstonická Venuše“ vychází z prapůvodní potřeby člověka se množit. Kalypygé má pochopitelně původ v antice, ostatně tam je asi původ většiny našich ideálů. Venuše kalypygé byla Venuše s krásným zadkem už na úsvitu naší civilizace. Podobně i kalokathé(lze psát i kalokagathia). Nedávno jsem pracoval na povídání o Karáskovi ze Lvovic a musel jsem dost podrobně studovat i estetiku, spíše pozérství dandyho. Pro ně byla žena v lepším případě nástroj ke správnému naladění a použití, v horším dokonce tvor skoro hodný pohrdání.
Ale vraťme se trochu zpět, ke kořenům křesťanství. I křesťanští vědci přiznávají, že v jejich učení je žena trochu v druhé kategorii. Patrně to způsobil apoštol Pavel, známý jako Pavel z Tarsu. U žen prý neměl nikdy úspěch, a tak se ta zatrpklost možná promítla i do křesťanského učení. Není totiž pochyb o tom, že sv. Pavel pokládal skutečné základy křesťanství.

Jistě všichni znáte Nietzscheho výrok: Pokud jdeš na návštěvu k ženě, nezapomeň si bič. Podobně Schopenhauer měl na ženskou krásu názor velmi kritický, ač jinak estetiku studoval. Měla to asi tahle generace umělců a myslitelů s ženami trochu komplikované. Ostatně stejně i náš Zeyer, snad i Březina a mnozí další. Nepíšu odbornou studii, jenom prostou úvahu, v jejímž základě je hluboká úcta k ženství, nikoliv jenom tomu „dolňáckému“.

Romantický přístup k ženě už také trochu odvál čas. Těžko uctívat v pokleku věcnou a trochu drsnou ženu, která mezi cigaretou a lokem piva přidá i obhroublou anekdotu. Přesto určitě i v ní doutná ta touha po obdivu, romantickém dobývání, serenádě pod oknem.
Jsme dva póly téhož, lidství. Východní filozofie rozlišuje dva principy, jin a jang. Teprve ze spojení vzniká celek. Ta něžnější a krásnější polovina lidství (jin) má ladnější podobu, tajemná zákoutí, zaslouží si úctu a obdiv. A pokud je dáma ještě lepoprdelná...

Bude-li zájem, příště se možná zamyslíme nad kalokagathé...

Josef Hejna

Ilustrace:

Zrození Venuše/Sandro Botticelli

Zdroj:Internet