Jak jsem nepěstovala marjánu

(Na Chatu jsme diskutovali opět o zahrádce a tam jsme vzpomínali na Věrčinu ačokču. Slíbila jsem, že ten její článek vytáhnu opět nahoru. Tak tady je. Opravdu zajímavá zelenina, pro mne dosud neznámá. Ale chystám se znovu zahradničit, tak třeba dojde i na ačokču. Ludmila)

Jako malé dítě jsem hodně času strávila na velké zahradě, kterou s láskou opečovával můj tatínek. Dodnes vidím jeho spokojenou tvář, když se rozhlížel po svém díle. Nicméně přes všechnu krásu a nádheru jsem věděla, že zahradníkem se já sama nikdy nestanu.

Přešlo mnoho let a do života mně vstoupila znovu zahrádka, tentokrát moje vlastní. Mnohokrát jsem vzpomínala na dětství a tiše jsem proklínala můj bývalý vlažný vztah k zahradničení a s tím spojenou malou zásobou znalostí. Metodou pokusů a omylů jsem se každoročně pouštěla do boje s půdou, semínky, lístečky, plody, sbírala zkušenosti známých a pouštěla se do mnohých pokusů. Ale vždy s klidem a radostí v duši. Jednak zahradničení považuji za přirozenou rehabilitaci těla i duše a jednak se každý týden těším na svou zahrádku a s překvapením koukám, cože to tam zase povylezlo. A stejně jako tatínek tehdy - i já dnes se spokojeně rozhlížím po svém díle na malé zahrádce.

Letos zjara se mne sousedka ptala, zda nechci ačokču. Nikdy jsem to neslyšela, a slovo ačokča ve mně vzbuzovalo různé představy. Fakt jsem nevěděla, do jaké oblasti lidského konání ačokču zařadit, nicméně jednoho dne jsem dostala čtyři černá hranatá semínka, vypadající jak malé puzzle a hned druhý den jsem je vsadila do země. A pak jsem týden co týden s hrůzou a podezíravostí sledovala, cože mi to leze ze země!

Když se ukázaly první listy- první co mne napadlo - "šmarjá, já pěstuju marjánu". Zcela jsem utopila v hlubinách své duše, jakže se ta semínka vlastně jmenovala. Za další dva týdny lupení bylo víc a víc, na chaloupku přijela vnučka, rozhlédla se kolem a pravila:
"No babííííí, co to pěstuješ? Ty tu máš marjánu? A zrovna ty ???" (jsem totiž známá svým vyhraněným odmítavým postojem k pěstitelům a distributorům drog).

První, co jsem udělala než jsem stačila zrealizovat svou potřebu tuto rostlinu navždy zahubit bylo to, že jsem název okurkopaprika (to bylo jediné, co mi utkvělo v paměti) zadala do známého oblíbeného vyhledávače. Tam jsem našla mnohá poučení, fotografie i recepty… Takže pak už jsem mohla hrdě prohlašovat, co to vlastně máme na zahradě!

Podle informací, které jsem takto získala uvádím:
Ačokča, neboli cyklantera (Cyclanthera pedata) náleží do čekedi tykvovitých rostlin. Je to jednoletá, popínavá bylina, jejíž stonek může měřit až 5 metrů, lodyha je tenká, hustě rozvětvená. Pochází z jižní a střední Ameriky.

Listy velikosti 6 až 14 cm, laločnaté, s pěti až sedmi eliptickými lístečky, na okrajích vroubkované.
Mladé, ještě ne plně zralé plody ačokči mají za syrova hráškovou chuť, naložené ve sladkokyselém nálevu chutnají jako okurky a plněné masem a rýží jako papriky. Lze je použít do salátů, přidat do guláše nebo do zeleninových polévek. Můžete je i pěstovat.

Ačokču pěstujeme na opoře. Má ráda teplo a chráněnou polohu. Může vytvořit i nechtěný živý plot stínící ostatním plodům. S pěstováním začínáme od dubna, kdy si můžeme ačokču předpěstovat. Nebo ji později vysejeme přímo na stanoviště. Vydatně plodí až do prvních mrazíků.

Moje ačokča skutečně rostla jak zběsilá, vyháněla výhonky, kterými omotávala vše blízké a šplhala a šplhala. Pořídili jsme jí oporu, na jaké se pěstují růže. Tato kovová konstrukce se počátkem září zlomila. Blízké rajče bylo vzato pod ochranu všudypřítomné ačokči a tak jsme ji museli začít ořezávat. Plody jsme sklízeli v září a v říjnu, dlouho to vypadalo, jako když žádné ani neporostou.

Ačokča vytvořila na naší zahrádce zástěnu pro ostatní rostliny. Není moc náročná na pěstování, zálivka 1-2 x týdně postačila. Plody koncem srpna až v září byly s malými ještě bílými semínky, chutné za syrova i za tepla. Nyní již mají tmavá vyzrálá semena. Ta se musí před konzumací odstranit. Ačokču používám do salátů za syrova a do všech zeleninových teplých směsí, jako součást rychlé večeře. Z listů byl fakt dobrý špenát, hodně podobný listovému špenátu, jehož úpravu pamatuji z dětství. Tehdy jsme ho pěstovali na velkém záhonu a se špenátovým protlakem kupovaným dnes se to nedá srovnat.

Myslím, že příští rok opět ačokča získá kousek místa na naší zahrádce již bez obav, které ve mně budila letos. No prostě, konzumace ačokči nebyla spojena s žádnými drogovými úlety a „marjánu“ jsem fakt nepěstovala!

Naši novou rostlinku jsem vyfotografovala, přidala jsem i plod a jeho srovnání se středně velký rajčetem a čerstvá semínka ačokči.

Text a foto: Věra Kodišová