Čisté prádlo

Tyto roztomilé verše našla Eva Klimešová na serveru Písmák a doplňuje jako motto ke vzpomínání paní Alice na doby pradlenek...

Rowenna: Lehce milostná o pradlenkách

Kdo vybělí mrakům podolky
a do kolíbek je položí?...
když je den velkého vyváření
ženy jsou vláčné
a milování
škrobem voní

Společně s kolegy z Ostravské U3V (Setip) jsme navštívili Slezské muzeum v Opavě, které nám poskytlo k vidění mnoho zajímavých věcí, mimo jiné také výstavu „Čisté prádlo“ neboli Jak se pralo dříve. Jednalo se o pomůcky na praní z minulého století, na které se všichni dříve narození dobře pamatujeme, ale dnešní generace už ne.

Dnešní mladí lidé jsou zvyklí dát špinavé prádlo do velmi důmyslně vymyšlených automatických praček, zapnout příslušný program a více se o prádlo nestarat. Jak pračka ukáže, že je vypráno, prádlo vyndat a pověsit. Mnohé automatické pračky mají i sušičky, kde se prádlo po vyprání usuší, což je výhodné hlavně pro menší byty. Pak se prádlo musí už jen vyžehlit.

Tak tomu ovšem nebylo před 80 - 90 lety. Střední a vyšší vrstvy obyvatelstva měli najatou pradlenu nebo dokonce stálou služebnou, která měla za povinnost prádlo ručně vyprat. Mnozí z nás si pamatují na praní ve sklepní místnosti, které se říkalo "prádelna".

V prádelně byla v rohu místnosti postavena kamna s velkým kotlem, kde se bílé prádlo vyvařovalo. Kotel sloužil jen pro ohřátí vody na praní, která se pak hrncem přelévala do dřevěných necek, které stály na lavici k tomu účelu určeným. V neckách se pak prádlo ručně drhlo rýžovým kartáčem. Aby špína lehčeji s prádla šla dolů, muselo se v předvečer toho dne prádlo namočit do teplé vody se sodou, nebo rozvařeným mýdlem Schicht, které bylo v té době nejlevnější.

Prací den byl tehdy v rodinách velkou události a musím po pravdě říct, že jsem tyto dny neměla nijak v oblibě. Jednak se muselo brzy vstávat, asi tak ve čtyři hodiny ráno, aby v prádelně byla připravená horká voda a mohlo se začít včas prát, a prádlo se v příhodném počasí ještě téhož dne mohlo v zahradách nebo na dvorku usušit. V zimě nebo při špatném počasí se sušilo na půdě.

Suché rovné prádlo (to bylo povlečení, plachty, ručníky, utěrky a různé jiné věci) se nakropené chodilo mandlovat. Tehdy ještě nebyly elektrické napařovací žehličky jako dnes, hospodyňky musely žehličky ohřívat na kamnech, takže si tím mandlem usnadňovaly svoji práci, žehlilo se jen to, co se nemohlo vymandlovat (na příklad košile, halenky a jiné). Mandl se skládal ze dvou válců pokrytých plátnem, na které se prádlo namotávalo a otáčivou silou stlačovalo, až bylo vyhlazené.

Později byly vyvinuté kyvadlové pračky, které přesto, že usnadňovaly pradlenám práci, měly k automatickým pračkám daleko. Prádlo se ještě muselo v kotlích vyvařovat a horké přendávat do kyvadlové pračky, kterou musela nějaká osoba obsluhovat. Její práce spočívala v tom, že s prádlem se muselo alespoň 20 minut nepřetržitě v pračce kývat. To vše se tehdy dělalo ručně, bez přispění techniky. Byla to předchůdkyně elektrické vířivé pračky, která rovněž nebyla dokonalá.

Prádlo se v kotli vyvařovalo a horké přendávalo do elektrických vířivých praček. Jejich princip spočíval v tom, že prádlo se pomocí hliníkové vrtulky několik minut otáčelo, až bylo čisté. Pak se vyndalo a vyprané máchalo v několika vodách. Ručně se ždímalo, až se na ždímání vymyslela elektrická odstředivka. Ale i to už byl veliký pokrok. Tyto vířivé pračky a odstředivky se postupně zdokonalovaly až do dnešní podoby, kde je spojeno vše v jednom.
Stejné to bylo i s žehličkami. Dnes se nacházejí elektrické napařovací žehličky téměř v každé domácnosti, nemusí se prádlo kropit a žehlí se…

Dnes si už ani neumíme představit život bez elektřiny, jsme na ní závislí nejenom s pračkami, sušičkami, či žehličkami, ale vše se točí, aniž bychom si to uvědomili, kolem ní."

Alice Schulmeisterová

Další zajímavosti z historie praní prádla

Praní prádla patřilo po dlouhá staletí mezi nejnamáhavější práce v domácnosti. Nejstarší dochované zmínky o praní se zachovaly v záznamech o životě ve starověkém Egyptě, Sumeru a antickém Římě. K prvním způsobům praní patřilo praní na potocích a řekách, kde se prádlo máčelo, máchalo a nečistoty se z něj vytloukaly dřevěnou holí nebo kameny. Postupem času si lidé chtěli práci usnadnit, začali prát v domácnosti a do vody přidávali při namáčení určité látky, které pomáhaly a urychlovaly proces odstranění špíny z oděvu. Ve starověku se jako čistící prostředek běžně používala lidská nebo zvířecí moč, popel a zvířecí tuk. První zmínky o takovém použití moči pocházejí z Orientu, odkud se tento způsob rozšířil na západ.

K úpadku praní, osobní hygieny a prudkému zhoršení zdravotního stavu populace došlo ve středověku. Šířily se epidemie jako např. mor, který ve 14. století zabil desítky milionů lidí. V době renesance došlo ke specializaci výroby mýdla. Ve velkých městech vznikla řada prádelen, hlavně v blízkosti špitálů, ovšem pralo se i doma. V této době však bylo mýdlo pro většinu lidí cenově nedostupné. Systematické snahy o ulehčení a hlavně urychlení práce při praní prádla začaly v polovině 18. století. Nástup modernější techniky v podobě valchy praní trochu usnadnilo, nicméně nadále patřilo mezi nejnamáhavější domácí práce. Během 18. století se osobní čistota stala symbolem společenského postavení. Když byly v polovině 19. století objeveny bakterie a jejich role při šíření nakažlivých chorob, lidé si konečně uvědomili význam osobní hygieny pro zdraví.

V 19. století se objevily nové typy mechanických praček a postupně došlo k jejich dalšímu technologickému rozvoji. Postupem času se hygiena stávala stále větší prioritou a praní prádla nabývalo na významu. S rozvojem nových technologií ve 20. století došlo i ke změně pracích návyků.

Výstava Čisté prádlo, která byla instalována v Historické výstavní budově Slezského zemského muzea, prezentovala vývoj praní od nejjednodušších technik a metod, jako je praní pomocí dřevěných pístů, pracích zvonů, přes různé valchy, mechanické pračky valchové, pračky s pracím křížem, pračky bubnové, vířivé a další. Různé typy konstrukčních řešení dokumentovaly vývoj od 19. století po 60. léta 20. století. Na výstavě bylo možné také shlédnout válečkové ždímačky či bubnové odstředivky, neboť nezbytnou součástí praní bylo i odstraňování vody z prádla před sušením.

Mezi konečné úpravy prádla patřilo žehlení. Na venkově se k hlazení prádla většinou používala deska a válek, ale také různá skleněná hladítka. V bohatších domácnostech se od poloviny 19. století mandlovalo prádlo pomocí těžkých ručních mandlů. Žehlicí a mandlovací pomůcky prezentované na výstavě zahrnovaly mandly ruční stolkové a stojanové, litinové, dřevěné i mandl bednový. Žehličky představovala hmotné nahřívací, na dřevěné uhlí, tzv. "uhelky", žehličky s výměnným želízkem, plynové, elektrické apod.

PhDr. Miroslava Suchánková