Památník Edvarda Beneše v Sezimovì Ústí
Buïme názorní -
branou vejdeme do parku, dojdeme k novému památníku, nad ním je Benešova vila a kousek dál hrobka man¾elù Benešových. A tak dovolte docela prozaicky pár slov o man¾elech Hanì a Eduardu Benešových; navíc je v památníku zákaz fotografování. 
Expozice v ní s originálním filmovým programem je vìnována státnickému dílu a demokratickému odkazu druhého èeskoslovenského prezidenta a zároveò rodinnému ¾ivotu man¾elù Edvarda a Hany Benešových ve vile v Sezimovì Ústí.
Velkoplošná projekce nabízí devìt dokumentárních filmù, které mohou návštìvníci zhlédnout podle vlastního výbìru. Ty zpracovávají ¾ivot a etapy politického a spoleèenského pùsobení Edvarda Beneše a jeho ¾eny, v tematicky èlenìných vitrínách je pou¾it názorný dokumentaèní materiál. Vystavený umìlecký nábytek a další autentické pøedmìty z mobiliáøe vily pocházejí z odkazu Hany Benešové.
Co mo¾ná o Benešových nevíme
K prvnímu setkání Anny Vlèkové (*1885 Domaslavice, okres Dìèín) a Edvarda Beneše (*1884 Ko¾lany) došlo prostøednictvím pøátel v Paøí¾i, kde na Sorbonì spoleènì navštìvovali pøednášky francouzštiny, historie, literatury a filozofie. A proè tam studovala ona Anna Vlèková, její¾ ¾ivot zapoèal v pomìrnì chudé rodinì konduktéra Vlèka? Její osud se toti¾ fatálnì zmìnil v roce 1899, kdy si bystrou a nadanou Annu k sobì vzala její teta Eva Šulcová. Po smrti své zamìstnavatelky, u které byla hospodyní, zdìdila slušné jmìní a to se rozhodla investovat do vzdìlání své neteøe, pro nás tedy budoucí Hany Benešové.
O rok pozdìji se Edvard a Anna zasnoubili, tehdy se z Anny stala Hana (pùvodní jméno by prý jemu mu¾i pøipomínalo dívku, se kterou mìl známost doma v Ko¾lanech, ale v ní¾ se zklamal) a 6. listopadu 1909 byli oddáni v chrámu svaté Ludmily na Královských Vinohradech v Praze. Hana pøinesla do man¾elství nezanedbatelné vìno a Edvard se celkem nerušenì mohl vìnovat své vìdecké a pedagogické kariéøe. Zároveò je tøeba øíci - a v památníku to pøipomínají, ¾e mu byla všestrannì a s upøímným zájmem nápomocna.
Do jejich ¾ivota zasáhla 1. svìtová válka – zapojili se do odboje, Beneš se stal hlavou Maffie, protirakouské organizace èeských intelektuálù, která od zaèátku podporovala zahranièní smìøování akcí profesora T. G. Masaryka a stála na dùslednì protirakouských a prodohodových pozicích. Benešovi spolu pak pøijímali a rozesílali šifrované depeše, v záøí 1915 následoval Beneš Masaryka do exilu, aby po jeho boku a M. R. Štefánika dosáhl mimoøádných diplomatických a státotvorných úspìchù. Ona zùstala doma a neušla 11mìsíènímu vìznìní.
Man¾elé Benešovi se po tøech letech znovu setkali a¾ 1. ledna 1919 v Paøí¾i, kde se odehrávala diplomatická jednání týkající se nového státu. Tehdy vstoupila Hana Benešová na scénu jako okouzlující, taktní a vzdìlaná opora svého mu¾e, ale také jako dokonalá reprezentantka své zemì. (TGM o ní øekl: " Pravá ¾ena diplomata. Umí moudøe mlèet.") Pøi jejich návratu do Prahy v záøí tého¾ roku jim veøejnost pøipravila velkolepé ovace. V novém Èeskoslovensku se on stal ministrem zahranièních vìcí a ona nenaplnìné mateøství suplovala péèí o man¾ela, spoleènì pak našli radost v budování svých domovù a zahrad (nejprve to byla vila Na Zátorce v Praze-Bubenèi) a pozdìji v Sezimovì Ústí. Právì tam vznikl jejich pravý domov, útoèištì a centrum spoleèenského ¾ivota.
Místo, kde vila stojí, si Beneš zvolil sám - nazývalo se Kazatelna, nebo» z pahorku podle povìsti promlouval k vìøícím mistr Jan Hus. O úpravì prostoru jednal s architektem Pra¾ského hradu Pavlem Janákem. Ten zaznamenal, ¾e si prezident pøeje prostou kamennou hrobku na skále ve støedu návrší pod severozápadním prùèelím oné vily. Vilu, nacházející se na soutoku Kozského potoka a Lu¾nice, si v letech 1930 - 1931 nechal postavit architektem Petrem Kropáèkem jako místo odpoèinku pro sebe a svou man¾elku Hanu. Osobitý a zvláštní styl jeho domu byl ovlivnìn jihofrancouzskou architekturou a doplnìn rozsáhlou pìstìnou zahradou. Kdy¾ byl v prosinci 1935 zvolen prezidentem republiky, zmìnil se dùm v sídlo prezidenta, do vily pøijí¾dìly návštìvy politikù i pøedstavitelù kultury, mezi nimi¾ byl zvláš» vítaným hostem spisovatel Karel Èapek. Odtud odjel prezident 22. záøí 1938 do exilu.
Rakev s ostatky Eduarda Beneše, který v této vile zemøel, byla do hrobky ulo¾ena 10. záøí 1948, v bøeznu 1950 vyhovìl Pavel Janák pøání Hany Benešové, aby na hrobì byla umístìna man¾elova busta, dílo sochaøe Karla Dvoøáka. Od roku 1948 strávila Hana Benešová jako vdova dalších 26 let v ústraní støídavì ve svém bytì na Loretánském námìstí v Praze a ve vile v Sezimovì Ústí, obklopena svými pøáteli. Pøesto¾e informaci o její smrti pøinesly komunistické noviny zámìrnì a¾ nìkolik dní po jejím pohøbu, zmìnil se v demonstraci odporu proti komunistickému re¾imu. Urna s popelem Hany Benešové sem byla ulo¾ena 6. èervna 1975.
Bìhem ¾ivota Hany Benešové byla hrobka pøístupná veøejnosti, a by» v závìti odkázala vilu svou a svého man¾ela státu s tím, ¾e tam má být vybudovaný Benešùv památník, komunisté tak neuèinili a nový vlastník nemovitosti Úøad pøedsednictva vlády ÈSSR v roce 1975 sem pøístup uzavøel.To trvalo a¾ do 24. bøezna 1990, kdy se brána do zahrady opìt otevøela; památník tu vznikl v roce 2000.