Javoøinka - místo, kde nebì¾í èas …
U¾ v minulém povídání jsem vám øekla, ¾e v mé knihovnì je od letošní zimy nenápadná kní¾ka Zdenky Tomáškové Ortel samoty – Vzpomínky sekretáøky Petra Bezruèe. Pøišla druhá záøijová nedìle, kdy se z letního èasu poèasí pøehouplo do podzimního ostrého vzduchu. Jen chvílemi, kdy¾ byl klid a sluníèko se opøelo do bezvìtøí, docela høálo.
Stoupáme s naší Anièkou obrázkovým lesem na osadu Javoøinku na Starých Hamrech.
„Èas od èasu projevil zájem, je-li úspìšné shánìní náhradního bydliska za Ïábelský ostrov.
S uspokojením vzal na vìdomí, ¾e se mi pomocí pana nadlesního podaøilo najít chalupu, která splòuje všechny po¾adavky.
Je bokem frekventovaných cest, pøilepená ke strání, s velkou loukou pøed okny. Zásobování by bylo zajištìno. Zamlèela jsem, ¾e toto ideální stavení je v tak neutìšeném stavu, ¾e se uva¾ovalo o demolici. V Beskydách tehdy zùstávalo dosti opuštìných døevìnic. Majitelé se odstìhovali do ní¾in a do pohranièí. Šli za lehèím chlebem a opuštìná stavení chátrala, døíve èi pozdìji musela být zbourána.
Dnes vím, co dá práci oprava staré chalupy. Døevìnici jsem koupila, cena byla pøimìøená stavu, peníze na ni jsem získala pùjèkou. Stavení mìlo propadlou støechu a prohnilé krovy. Ten, kdo hoøí, doká¾e zapálit i druhé a tak se na stavbì vystøídala øada pøátel, studentù rùzných dobrovolníkù okouzlených pùvabem tohoto místa.
Do poslední chvíle trvala nadìje, ¾e chaloupka bude v létì obyvatelná alespoò v nezbytných dvou svìtièkách, ale poèátkem èervence bylo nutno kapitulovat…
Bylo tøeba pøiznal, ¾e staøíèek si u¾ije klidu a krásné krajiny a¾ v pøíštím létì…“
Z knihy Zdenky Tomáškové: Ortel samoty, rok 1954
Den pøed 141. výroèním narození slezského barda Petra Bezruèe se v kní¾ce objevilo: „Paní Pavle Zemaníkové v upomínku na naše setkání na Javoøince 14. záøí 2008. Zdenka Tomášková“.
Má oblíbená kniha poslední doby se se mnou vypravila pøes Staré Hamry do Bílé na Javoøinku, kde v chaloupce ve stráni v bílanské èásti osady pobývá v pøíštím roce 80ti letá Zdenka Tomášková, která byla do smrti Petra Bezruèe jeho dobrovolnou sekretáøkou.
Nenápadná kní¾ka zachycuje vzpomínky Zdenky Tomáškové, které dávala dohromady 45 let po smrti Petra Bezruèe právì v této rázovité chalupì v bílanské èásti osady Javoøina.
Dnes tu nebyla sama, byl tu s ní man¾el Václav, který sem obèas pøijí¾dí z Kostelce na Hané a dr. Slavotínek, literární historik z Olomouce, kteøí zde zùstali po sobotním setkání ve srubu Petra Bezruèe na Ostravici - Hamrovicích. Pan Václav šel pracovat okolo domu a pan historik byl odeslán pro poštu a k popovídání k Dudkùm do starohamerské Javoøinky.
V kuchyni se na kachlových kamnech vaøí obìd, hodiny na stìnì jsou schválnì zastaveny. Tady se podle hodin vùbec ne¾ije. Naše Anièka si kreslí les, sluníèko a motýly. Poøád se mì potichouèku ptá, jestli tady paní Tomášková bydlí.
Mì zajímají pøedevším obyvatelé Javoøinky a zejména také povídání, jak Zdenka Tomášková k chalupì pøišla. Chodili po horách a vyhlí¾eli chalupu pro staøíèka Petra Bezruèe, kterému u¾ bylo v Hamrovicích tìsno. Chalupa byla objevena, ¾ila v ní paní Balá¾ová, pomohli ji chalupu opravit, paní Balá¾ová v ní do¾ila a její syn z Bílé souhlasil s tím, aby paní Tomášková chalupu koupila, bylo jich hodnì sourozencù, všichni mìli své chalupy a o tuto by se nemìl kdo starat. Chalupa se postupnì zvelebovala, proto¾e pùvodnì byla v podstatì na spadnutí. Pomohli pøátelé a pøedevším velké nadšení. Jak je zøejmé z úvodního úryvku, chalupa byla poøízena v roce 1954 a kdy¾ se nestihla zprovoznit toho roku, bylo plánováno, ¾e to vyjde v dalším roce, ale Petr Bezruè u¾ se do Beskyd nedostal a roku 1958 umírá. Jen na okraj podotkla, ¾e spory o autorství Slezských písní jsou pro ni naprosto nesluèitelné vzhledem k tomu, ¾e mistra znala øadu let.
Také jsem se zajímala o dobu, kdy paní Zdenka po staøeèkovì smrti pracovala ve školství a zdravotnictví a snad jen nìkteøí lidé mìli tušení, ¾e stála po boku Petra Bezruèe.
Probraly jsme všechno mo¾né o Ostravici, Hamrech i Bílé. Pøinesla jsem nìkteré mé èlánky, které dávám dohromady k údolí Ostravice. Libovala si, ¾e se venku ochladilo a bude pravé poèasí na ètení ve vytopené pracovnì. Èas tu opravdu nebì¾í, pavouci si stále dokola tkají nové sítì, v zimì tu nav¾dy usnou motýli èi èmeláci. Odnášíme si voòavou svíci s drobnou suchou vazbou a jedním vìèným èmelákem. Na hodiny na mém mobilu se dívám témìø v okam¾iku, kdy u¾ musíme pomalu vyrazit na Samèanku na autobus. Louèím se u pøedlouhého rodokmenu Liïákù z Javoøinky, u povídání o rodáku z Hamer vèelaøi, básníku a harmonikáøi Františku Gistingerovi (který je „maskotem“ paní Zdenky) a u její vzpomínky, ¾e kdy¾ pøed padesáti lety pøišla na Bílou, chodila na Hamrech i Bílé po lidech a dávala dohromady jejich vzpomínky.
Cesta zpátky kolem obrázkù nám rychle utekla, chvíli jsme ještì èekaly na autobus do naší Ostravice a chvíle krásného setkání s námi zùstaly.
Èas neèas a já stejnì jako ona jdu krajinou. Procházím místy svého srdce a potkávám øadu lidi, kteøí se zde narodili, ¾ijí zde, nebo jsou úplnì jinde a stále mají údolí Ostravice ve svém srdci. U¾ dávno vím, ¾e krajina a lidé jsou tu vìènì. Staèí je potkat, zachytit, vnímat, porozumìt jim. Naslouchat tomu, co mi mé hory napoví …
Kdo nikam nejde, nic se nedoví a nikomu nic nepoví …
Pavla Zemaníková
