Pøi prohlí¾ení starých pohlednic se mi vybavila jedna vzpomínka. Dostal se mi do ruky pohled z Petrodvorce. Jsou tam nádherné fontány, park a i zámek - letní sídlo Petra Velikého. A tak jsem si vzpomnìla na mou návštìvu v tehdejším Leningradu. Dlouhou dobu jsem si tehdy psala s jednou dívkou a ta mì a mou dceru pozvala na svou svatbu. Musím pøedeslat, ¾e moje dcera ruštinu neumìla, celou školní docházku ruský jazyk procházela s „odøenýma ušima“ - se ètyøkou. Návštìvou jsem ji chtìla dokázat, ¾e bude muset mluvit rusky, ¾e jí nic jiného nezbude. Olga mìla sestru, která byla tak stará, jako moje Ludvika, tenkrát jí bylo 12 let. Svatba se konala zrovna v dobì bílých nocí, tak jsem se tìšila.
Proto¾e to byla soukromá návštìva tak jsem nebyla vázaná na urèitou trasu a mohla se volnì pohybovat. Byla jsem tam tøi nedìle a vidìla opravdu moc. Olga, tak se ta moje pøítelkynì jmenovala, se mi hodnì vìnovala a nakonec i celá rodina. Projezdily jsme nejen Leningrad, ale i celé okolí.
Ze svatby tehdy nebylo nic, její otec musel do nemocnice a tak se svatba odlo¾ila. A pøi tom se mi vybavila jedna krásná vzpomínka - jak jsem vaøila v Leningradì èeské knedlíky. Sna¾ila jsem se jim vysvìtlit, co to èeské knedlíky jsou. Ale, i kdy¾ jsem tehdy umìla dost dobøe rusky, nìjak jsme se nemohli domluvit. Rozhodla jsem se, ¾e jeden den jim uvaøím nìjaké naše jídlo. Se zásobováním to bylo tehdy dost mizerné, bylo to rok pøed olympiádou v Moskvì a tím i zásobování bylo ještì horší, ne¾ normálnì. Vymyslela jsem se, ¾e udìlám fazolovou omáèku a knedlíky, k tomu nemuselo být ¾ádné maso. To bych asi stejnì tehdy v obchodì nesehnala.
Vypravila jsem se do mìsta, sama, bez doprovodu. Musím pøipomenout, ¾e nemám vùbec ¾ádný orientaèní smysl, zabloudím naprosto všude. Ale vybavena papírkem s èísly autobusù a stanic jsem myslela, ¾e to zvládnu. No, skoro se tak stalo. V obchodì jsem sehnala mouku, kvasnice i vajíèka, ty jsem dostala volnì do sáèku a tím pádem je musela poøád hlídat, aby se nerozbily. Ale, proto¾e jsem musela pro ka¾dou surovinu do jiného obchodu, tak jsem ztratila pøehled, kde jsem. Stála jsem na ulici a marnì vzpomínala, kde je stanice autobusu, kterým se dostanu zpátky do Kolpina. To byla ètvrt¡ mìsta, kde jsme byly. Nakonec nezbylo nic jiného, ne¾ se obrátit na milicionáøe. To bylo jednoduché, ti se nacházeli snad na ka¾dém rohu. A to byl kámen úrazu. Já u sebe nemìla cestovní pas, v rozrušení jsem pomalu zapomnìla ruštinu a tak mì nakonec odvedl pìknì na milici. Tam se mì ujal docela sympatický starší milicionáø, vedoucí okrsku a tomu jsem dost nesouvisle vykoktala, co ¾e se dìje. Adresu se jménem rodiny jsem naštìstí u sebe mìla. Musela jsem na milici nìjakou dobu èekat, ale asi po dvou hodinách mne nalo¾ili s nákupem do jejich auta a dovezli a¾ domù.
A nastal poprask!
Pøijela jsem s milicionáøem a u¾ si asi všichni mysleli, ¾e jsem snad nìco provedla. Ale, vše se vysvìtlilo a tak jsem nakonec ty knedlíky pøece jen mohla uvaøit. Vajíèka "pøe¾ila" taky. Knedlíky se mi opravdu tehdy povedly, nakrájela jsem je nití na plátky, k tomu omáèku ze ¾lutých fazolek na kyselo. A dávala na talíøe. Moje divení nebralo konce. Olga a i ostatní si vzali knedlík do ruky a pøikusovali k omáèce jako chleba. Holt – jiná zemì, jiný mrav. Ale jídlo chutnalo a i ta pochvala byla.
Milým pøekvapením bylo, ¾e ten starší milicionáø se objevil asi za dva dny znova a pozval mì s dcerou a Olgou na výlet do Petrodvorce. Jelo se tam po øece Nìvì lodí zvanou raketa, ta krásnì klouzala po vodì. Poèasí nám pøálo také, sluníèko svítilo a ten pohled na pozlacené sochy fontán od pøístavištì smìrem k paláci snad nezapomenu do smrti. A díky doprovodu milicionáøe jsme také nemusely stát frontu na prohlídku paláce. Poøád tvrdil, ¾e jsme u nich hosté a ti nemusí èekat.
Byl to opravdu nádherný výlet. A ještì k jednomu poznatku jsem tím došla. Normální lidi se domluví snad všude bez problémù. Jenom kdy¾ se chce a je dobrá vùle z obou stran.
Byly to krásnì pro¾ité tøi nedìle. Moje dcera tam našla navzdory jazykové bariéøe spoustu nových kamarádù. Po muzeích a po památkách se mnou moc chodit nechtìla a tak zùstávala vìtšinou s ®anou a ostatními dìtmi v Kolpinu. Kdy¾ jsme odlétaly domù, nejen, ¾e si vezla krásnou panenku, ale všechny dìti na ni pokøikovaly: "ahoj a pšijed zas"… A tím mi moje dcera dokázala, ¾e kdy¾ se chce, domluví se lidé i bez znalostí jazyka.
Poznámka nakonec. S Olgou si píši dodnes, i kdy¾ jsou to jen tak ètyøi a¾ pìt dopisù roènì. Za rok po naší návštìvì se její dcera provdala, má dceru a ta u¾ je dnes také vdaná. Olga se Sergejem jsou u¾ pyšní prarodièe. Jak ten èas letí… ještì¾e ty vzpomínky zùstávají!
Olga Kotaèka
Ke vzpomínce na krásná místa jsem vytvoøila také prezentaci v Power Pointu. Tøeba vám také pøipomene známá místa. O prezentaci si pište zde
pohled z Petrodvorce. Jsou tam nádherné fontány, park a i zámek - letní sídlo Petra Velikého. A tak jsem si vzpomnìla na mou návštìvu v tehdejším Leningradu. Dlouhou dobu jsem si tehdy psala s jednou dívkou a ta mì a mou dceru pozvala na svou svatbu. Musím pøedeslat, ¾e moje dcera ruštinu neumìla, celou školní docházku ruský jazyk procházela s „odøenýma ušima“ - se ètyøkou. Návštìvou jsem ji chtìla dokázat, ¾e bude muset mluvit rusky, ¾e jí nic jiného nezbude. Olga mìla sestru, která byla tak stará, jako moje Ludvika, tenkrát jí bylo 12 let. Svatba se konala zrovna v dobì bílých nocí, tak jsem se tìšila. 
vùbec ¾ádný orientaèní smysl, zabloudím naprosto všude. Ale vybavena papírkem s èísly autobusù a stanic jsem myslela, ¾e to zvládnu. No, skoro se tak stalo. V obchodì jsem sehnala mouku, kvasnice i vajíèka, ty jsem dostala volnì do sáèku a tím pádem je musela poøád hlídat, aby se nerozbily. Ale, proto¾e jsem musela pro ka¾dou surovinu do jiného obchodu, tak jsem ztratila pøehled, kde jsem. Stála jsem na ulici a marnì vzpomínala, kde je stanice autobusu, kterým se dostanu zpátky do Kolpina. To byla ètvrt¡ mìsta, kde jsme byly. Nakonec nezbylo nic jiného, ne¾ se obrátit na milicionáøe. To bylo jednoduché, ti se nacházeli snad na ka¾dém rohu. A to byl kámen úrazu. Já u sebe nemìla cestovní pas, v rozrušení jsem pomalu zapomnìla ruštinu a tak mì nakonec odvedl pìknì na milici. Tam se mì ujal docela sympatický starší milicionáø, vedoucí okrsku a tomu jsem dost nesouvisle vykoktala, co ¾e se dìje. Adresu se jménem rodiny jsem naštìstí u sebe mìla. Musela jsem na milici nìjakou dobu èekat, ale asi po dvou hodinách mne nalo¾ili s nákupem do jejich auta a dovezli a¾ domù. 
vše se vysvìtlilo a tak jsem nakonec ty knedlíky pøece jen mohla uvaøit. Vajíèka "pøe¾ila" taky. Knedlíky se mi opravdu tehdy povedly, nakrájela jsem je nití na plátky, k tomu omáèku ze ¾lutých fazolek na kyselo. A dávala na talíøe. Moje divení nebralo konce. Olga a i ostatní si vzali knedlík do ruky a pøikusovali k omáèce jako chleba. Holt – jiná zemì, jiný mrav. Ale jídlo chutnalo a i ta pochvala byla. 
navzdory jazykové bariéøe spoustu nových kamarádù. Po muzeích a po památkách se mnou moc chodit nechtìla a tak zùstávala vìtšinou s ®anou a ostatními dìtmi v Kolpinu. Kdy¾ jsme odlétaly domù, nejen, ¾e si vezla krásnou panenku, ale všechny dìti na ni pokøikovaly: "ahoj a pšijed zas"… A tím mi moje dcera dokázala, ¾e kdy¾ se chce, domluví se lidé i bez znalostí jazyka.