Jiná strava, jiný mrav - II
V pøedchozím pøiblí¾ení japonských jídel jsem naznaèil, ¾e mnohdy èlovìk japonské jídlo vychutnal nejen ústy a ¾aludkem, ale i oèima.
Místo popisu dalších japonských jídel a specialit pokusím se nyní sdìlit, co ty oèi mohou vidìt pøi návštìvì restaurací a barù mimo ta všechna chutná jídla a nápoje.
Zaènu popisem restaurace specializované na sushi. Jsou rùzné, ale ty nejrozšíøenìjší ve mìstech si jsou velmi podobné. Obdélníková místnost má uprostøed oválný pult uvnitø kterého jsou dva kuchtíci a kolem zvenèí po obvodu ¾idle pro zákazníky, Na pultu se pomalu pohybuje nekoneèný pás a na nìm mistièky s rùznými sushi, kuchtíky doplòované tak, jak je hosté vyprazdòují. Vyberete si a sníte podle libosti, odkládáte prázdné tácky a pøi odchodu je pokladní seète s tím, ¾e podle barevných okrajù pozná i cenu.
V sashimi restauraci zase sedíte spíše jako v baru, kde místo barmana je opìt kuchtík a místo lahví s nápoji, má pod pultíkem s chlazením rùzné ryby a vy si vybíráte. Také jsem navštívil i jiné sashimi restaurace, s klasickými stoly a sashimi servírovanými nikoli na mistièkách, ale rùzných miniaturních lodièkách, oblo¾ené ledem a øasami a ty ryby, tedy jejich zatím ¾iví kamarádi se na vás dívají z akvárií, která jsou kolem a tvoøí vlastnì sklad potravin pro restauraci. Jak praktické!
Øekl jsem, ¾e se zaplatí u pokladní.Ve vìtšinì restaurací pøi východu skuteènì 
sedí jakási pokladní a kdy¾ host odchází tak servírka jí pøinese papírek s konzumací hosta a u pokladní se zaplatí útrata. Proè jdu do takového detailu? Abych mohl sdìlit, ¾e vám vrátí na haléø, respektive jen to je japonský haléø. Ano spropitné neexistuje, nato¾ nìjaká další kouzla vrchního pøi sèítání. Abych vyu¾il tohoto pøekvapení, ¾e v restauracích se nešidí, tak popíši jak po takové návštìvì restaurace vypadá jízda taxíkem. Pøedešlu, ¾e ten té¾ úètuje a vrací pøesnì podle taxametru. Pøesto mì jeden vyvedl z míry i poté, co jsem tuto praxi si mnohokrát ovìøil. Bylo to pozdìji veèer, pøivezl mì k domu a já si pøipravil peníze dle taxametru. On mi však chtìl vrátit. Upozornil jsem ho, ¾e se zøejmì mýlí, pøiznal chybu, ale ne pøi poèítání penìz, ale cestou. Nyní prý si uvìdomil, ¾e se mnou mohl jet o trochu kratší trasou a proto mi vrací a po¾aduje ménì, ne¾ je na taxametru. Proto¾e jsem nìkdy jel touto trasou, hledal jsem tu kratší cestu. Nikdy jsem ji nenalezl.
Ale zpìt k jídlu. Donáška do domu ji¾ existuje i u nás, tøeba pizza, tak¾e nic mimoøádného. V Japonsku dodávky jídel do domu mají dlouhou tradici a pøed øadou menších restaurací mù¾ete vidìl zaparkované k dodávce jídel urèené zvláštní „motorèièky“. No zvláštní jsou jen tím, ¾e místo pro spolujezdce bylo nahrazeno vidlicí, odpérovanou, aby tlumila nárazy z vozovky a souèasnì zaøízení na vyrovnávání polohy v zatáèkách, nemyslím polohy jezdce, ale tácu s jídlem, který se dává èi zavìšuje do té vidlice. Po zavolání objednávky sedne pracovník restaurace na motorku a dopraví objednané jídlo do bytu èi domu. Ale zase zvláštnost - ono to jídlo je na nìkolika porcelánových, èasto velmi krásných mistièkách. ®ádný papírový èi plastový obal! ®e by v Japonsku byl porcelán tak levný, ¾e by se po jednom pou¾ití vyhazoval, ¾e by jste si k jídlu pøiplatili násobek ceny za talíøky? NE! Odpovìï je prostá, a¾ to sníte, tak ty (neumyté )mistièky polo¾íte pøed práh bytu na chodbì domu, nebo na chodník pøed dùm, on si je pak ten pracovník restaurace pøíle¾itostnì odveze. Dlouho jsem to nemohl pochopit, ne ten systém, ale to, ¾e ty mistièky, èasto tak pìkné, odnese právì jen a jen ten pracovník z restaurace.
Ve velké øadì restaurací, nejen tìch dra¾ších èi luxusnìjších, jsou ¾eny, které zde obsluhují hosty obleèeny v kimonech. Obsluha v kimonech spolu s uspoøádáním restaurace a japonskými dekoracemi pùsobí velmi pìknì. Nìkteré restaurace, vìtšinou ty dra¾ší tvoøí samostatný domek s malou zahradou, jezírkem s barevnými kapry, rùznì tvarovanými stromy a keøi. Do této zahrady je výhled z restaurace a po veèeøi èasto nevíte, co bylo lepší, zda ty pochoutky nebo to prostøedí. Vybrané restaurace jsou pouze na rezervaci a objednávající si èasto pøedvolí menu, a podle poètu hostù restaurace se stanoví poèet a slo¾ení obsluhujícího personálu. Èasto tyto restaurace objednávají firmy pro slavnostnìjší 
setkání po podpisu obchodní smlouvy a podobných pøíle¾itostech.
Obleèení obsluhujícího personálu v kimonech, nìkdy i relativnì drahých je pravidlem a èasto ka¾dý host má svou servírku - hostesku, která sedí stranou za hostem a pøisouvá mu mistièky se stravou a doplòuje pití. Jak ji¾ jsem naznaèil, taková servírka se oznaèuje jako hosteska. Pro cizince je snaha vybrat hostesku se schopností komunikovat v angliètinì, je perfektnì upravená v kimonu a stejnì tak ovládá obsluhu hosta . Myslím, ¾e zde je základ pro tradovaný omyl o gejšách. Cizinec, který se úèastní takové veèeøe potom vykládá, ¾e byl obsluhovaný gejšou.
Pøi tomto zpùsobu obsluhy jsem zjistil jedno úskalí nikoli s jídlem, ale pitím. Ona ta hosteska nejen ¾e neustále nabízí další a další miniaturní kalíšky se saké, ale i pivo neustále dolévá po okraj sklenièky po ka¾dém napití, doplòuje led do whisky a i tuto sklenku udr¾uje neustále plnou. V dùsledku toho veškerá kontrola kolik se vypilo, vèetnì nácviku z domova dle poètu èárek na pivním tácku èi úètence je zde k nièemu.
Netvrdím, ¾e gejši odešly s minulostí, jsou i nyní, ale výklad na toto téma si jednak nekladu za cíl a naopak za zajímavìjší pokládám další pøiblí¾ení práce hostesek. Mimo ji¾ popsané jejich pùsobení v restauracích, pracují i v barech. Pou¾ívám-li však pojem bar v Japonsku, pokládám za nutné pøedeslat, ¾e se trochu liší od barù jinde ve svìtì. Pøedevším poètem, tak tøeba jen v jedné oblasti Tokia, zvané Ginza je jich údajnì 80 tisíc a takových oblastí je v 
Tokiu nìkolik. Pøedstavu o celkovém poètu barù ve mìstì absolutnì nemám. Jsou bary kam se vejde hostù ménì ne¾ je prstù na rukou, jsou však i bary - sály. Pøevá¾nou èást menších barù vlastní èi provozují ¾eny. Vìtšinou jsou to ty, které v nìkterém baru pracovaly jako hostesky, neprovdaly se a ji¾ to ani neplánují.
Ka¾dodennì, pozdìji odpoledne se tyto ¾eny hodí do gala, tedy do kimona, navštíví kadeøníka, obdobnì jako jejich zamìstnankynì, hostesky a veèer nastoupí do zamìstnání, tedy do baru. Tam obsluhují zákazníky, nalévají jim nápoje a povídají si s nimi, opakuji - skuteènì si s nimi jen povídají, zato však o všem a není spokojenìjší Japonec, ne¾ ten co se právì vypovídal ze všech svých starostí.
Majitelce baru a šéfové hostesek v jedné osobì se øíká mama-san a zákazníci i hostesky ji tak oslovují. Proto¾e san je v pøekladu pan/paní, tak je to mo¾né pøelo¾it paní máma, pokud to spojím „panimáma“, co¾ je pro mì doklad toho, èeho všeho je èeština schopná, kdy¾ ji fantazie trochu pomù¾e. Z majitelky baru, udìlat panímámu je dostateènì komické nejen v Japonsku a to je zde ještì mo¾nost obrácené interpretace doma, pøedstavit si nìjakou tu panímámu jako šéfovou v baru.
Komický mi pøipadal i provoz velkých barù, pracuje tam tøeba nìkolik desítek hostesek.
Japonci výjimeènì pøichází do tìchto barù individuálnì, vìtšinou jdou s kolegy ze zamìstnání èi kamarády. Jsou usazeni k volnému stolu, okam¾itì pøisednou hostesky, jakýsi mezièlánek mezi hostem a personálem, který roznáší nápoje a obèerstvení, starají se o bavení hostù. Neustále pendlují, mìní se slo¾ení hostesek u jednotlivých stolù a všechny mají eminentní zájem, aby jste si právì je vy¾ádali pøi pøíští návštìvì. Rozdávají i vizitky se jmény pod kterými v baru pracují. A také první, èeho si všimnete pøi vstupu do baru je, ¾e se vás uvítací personál zeptá, zda neznáte èi nechcete jistou dámu v baru pracující. Pokud sdìlíte jméno, propukne všeobecný jásot a dokonce bìhem relativnì velmi krátké doby ta dáma je vedle vás. Lámal jsem si hlavu, jak to v tom šeru, èasto za hluèné hudby a bez jakékoli viditelné gestikulace je mo¾né. A jako obvykle a zejména v Japonsku, klíè k øešení je v technice, tedy elektronice. Primitivnì øeèeno, veškerý personál je zadrátovaný neviditelnými vysílaèkami a pøijímaèi a mezi sebou bezdrátovì propojený. Tak¾e informace od vítacího personálu se jménem vyvolené jde na dispeèink, nìkde za plentou, dispeèink vyšle signál vyvolené, té zavibruje pod pa¾í nebo jinde, aby se poté bezdrátovì, ale spolehlivì, dozvìdìla ke kterému stolu se dostavit. A pak je jen na hostu jí to nepokazit a to i v pøípadì, ¾e by se hrnula k jinému hostu u toho stolu. Kdo si má ty hosty pamatovat? Proto se ty omyly tolerují a nepokazí se tím prémie ke mzdì, která ji byla pøipoèítána, pochopitelnì opìt elektronicky v momentì, kdy šel ten signál dispeèerovi.
V závìru bych se ještì vrátil k té èeštinì a japonštinì. Ka¾dý kdo byl v Bulharsku èi Øecku ví, ¾e naše ano je tam ne. Ale pøedstavte si, ¾e v Japonsku na váš dotaz tøeba ohlednì orientace, spustí Japonec odpovìï slovy: „ano-ne-ano-ne-ano......“ to nic, on jen pøemýšlí, kudy vás poslat a pøi tom si mruèí, takové naše hmm, hmm,..a kdy¾ hned neví, tak vám øekne: "co to máte" a odbìhne se zeptat. Tedy, co to máte? On se neptal co máte, on øíkal „èo to mate“, co¾ v japonštinì znamená:"poèkejte prosím"!
A na konec nìco peprnìjšího. Po té veèeøi, s tìmi hosteskami, kdybych tam byl s vámi, tak bych pøi odchodu Japonci, co vás pozval øekl:"Ó jak (j)si mi nasr..", ne, nepøebral jsem saké, ani mi nepøeskoèilo a stejnì tak tomu Japonci, co by se poté uklonil a s úsmìvem mi opakoval: "Ó ja su mi nasaj". Má holt lepší výslovnost toho nejzdvoøilejšího japonského pozdravu na dobrou noc.
Jaroslav Petøík
Další èlánky autora:
