Bylo, nebylo...
Zubaø, stomatolog, dentista
Nechápu, proè v 21. století je tato profese stále tak rozmno¾ená! Proè ještì nìjaký vìdátor nevymyslel NÌCO. Tøeba – ihned po narození zabudovat do sanice trvalý chrup. Neznièitelný. Nebo po vyrašení zubù stálých opatøit je nìjakým neprùstøelným kabátkem, který by se jen obèas dal do èistírny.
Zrada. Tyto myšlenky mne pronásledovaly, dokud jsem nezjistila, ¾e také dásnì a okolí jsou potvory.
Tak¾e zase nic.
Opìtovnì se tedy objednávám u svého lékaøe. U¾ tøesoucí se rukou vytáèím èíslo – pardon. Vy»ukávám.
„Tak kdy to bude, paní Vystrašená?“, zaševelí sestøièka. Nechápu dále, proè v takovém povolání mù¾e nìkdo ševelit. Já se dennì dívat na lidské utrpení nejvyššího kalibru, tak neševelím, ale soustrastnì hýkám. Jako v krematoriu. Hlas, pln úèastenství by byl adekvátnìjší.
„Mnì je to jedno …“, s hlasem, který ji¾ nese stopy vydìšenosti souhlasím s jakýmkoliv termínem,
„Tak v pátek v jednu, jooo?!“
„Samozøejmì…. dìkuji mnohokrát!“. Za co dìkuji, zatím nevím, ale dìkuji v¾dy.
V pátek! Jé¾išmarjá! A v jednu! To bude zále¾et na tom, jaký obìd pak doktor zblajzne! Jestli to bude nepo¾ivatelné, bude mít urèitì špatnou náladu, a podepíše se to na jeho náladì a trpìlivosti!
Nebo bude pøejedený, unavený, nejradìji by si dal šlofíka, a zatím se musí nìjaké babì probírat chrupem.
Není to dobrý èas!
Ale je to sporné!
Po ránu mù¾e být nevyspalý, nebo ještì dezorientovaný z ranní hádky s man¾elkou. Pøed obìdem u¾ mù¾e být zase hladový a tím pádem netrpìlivì chtivý dobré krmì. Hluboko po poledni zase unavený, a tou¾ící jedinì po rychlém pøesunu do náruèe man¾elky. Èi milenky.
V pondìlí se ještì nevzpamatoval ze zazimování chaty, v polovinì týdne má naplánováno plno pochùzek a nutných vyøizování (tøeba u mne na úøadì….), v pátek u¾ je znaven.
Ne. Jeden nevybere!
Akceptuji tedy s povzdechem pátek po obìdì.
V pátek, zhruba v deset ráno se zaène u mne projevovat jev, který nemá název. Není to typická fobie. Je to zkušenost, vzpomínky, moje senzibilita, a sní¾ená hladina prahu bolesti. Tvrdím.
Pokud jsem do té doby neudìlala práci, mám smùlu. Teï u¾ se mnì ruce klepou, jako pøi Parkisonovì nemoci, studený pot zaèíná stékat po zádech. Ale furt je to ještì dobrý. Bude hùø!
U¾ nejím nic, proto¾e v ¾aludku se usadil pískovec zasnoubený s ¾ulovým kvádrem. A navíc - mám v¾dycky problémy s dávením. Jakmile do úst strèí mùj zubník cokoliv, mám tendenci to vyhodit ven. Mám všechny problémy, které jedinec, navštívící zubáka, mù¾e mít. Strach. Nauzeu. Slabou tìlesnou konstrukci, a jak u¾ jsem zmínila, sní¾ený práh bolestivosti. To mne kdysi uklidnilo, kdy¾ jsem se doèetla, ¾e nejsem blb, ale chudák. ®e nìkdo prostì vydr¾í bolesti víc, nìkdo míò. Já patøím k té druhé kategorii, a jsem na jejím vrcholu. Nevydr¾ím nic!
Zhruba ve dvanáct hodin se pøiodìju, a tváøím se. Kdokoliv mne vidí, prchá. U¾ hodinu nemluvím. Nereaguju.
Doplazím se do èekárny, jako kdybych mlela z posledního.
Joj! Prázdná èekárna! Dobré znamení! Nebudu muset projít tím martýriem, kdy èekání je snad nejhorší úsek celé procedury. Èekání, pak pøesun ke køeslu, pak vrtaèka do ruky…. NE!
Mé rozumné já staví zábrany:
„To pøece nic není! Je to jen pár minut, jsou horší vìci! Mysli na nìco pøíjemného, šumící moøe, zpívající ptáky, zapadající slunce….“, pøikazuji si.
Pevnì semknu víèka a tou¾ím spatøit tyto krásné obrazy. Místo toho se do popøedí dere oblièej, který mne pronásleduje v tìch nejhorších snech u¾ od ranného dìtství.
Brýlatý oblièej ¾eny zubaøky, husté èerné oboèí, rudì namalovaná ústa …. MOJE paní doktorka z dob školních povinných preventivních návštìv u stomatologa.
Dvì øady nebohých dítek, stojící pøed dvìma „køesly“ muèícími. Pan doktor Langr, milý, usmìvavý pán s dobrotivým výrazem.
Paní doktorka Zmu¾ná.
Marnì hledám pøídavná jména.
Byl to úkaz!
®e jsem zrovna já pøipadla k ní, mohou mí rodièe, jeliko¾ mé jméno zaèíná písmenkem V, a toto písmenko ovládá tato nedobrá ¾ena.
V¾dy první v øadì. Dìti s nejhorším chrupem. Já pøed køeslem doktorky, Jarek Cmída vedle. Jak jsem mu v¾dy závidìla!
Díky tomu, ¾e jsem od malinka milovala kostkový cukr, dalo se to oèekávat. Pan Vavreèka, pøítel našeho tatínka, mnì k desetinám daroval pìtikilovou krabici cukru kostkovaného, kterou jsem mìla pod postelí, a v noci chroupala.
Teï jsem trpce litovala všech takto pøíjemnì strávených chvil.
Doktorka Zmu¾ná mne uchopila za loket a narvala do køesla. V jedné ruce dr¾ela cigaretu, druhou pátrala v mých útrobách, kde¾e mù¾e sáhnout, a jak moc to bolí.
Dodnes se pøede mnou zjevuje tato bytost, s rudì namalovanými rty, cigaretou v koutku, a sadistickým výrazem. Jo.
Kdy¾ jsem ji jednou kousla, vrazila mnì takovou facku, ¾e jsem do konce „ošetøení“ zùstala s pusou dokoøán, co¾ byl zøejmì její styl.
Bì¾nì mì pøivazovala ruce k opìradlùm poté, co jsem se bránila jejímu vnoøení se do mne.
Mìla jsem z ní takovou hrùzu, která se popsat nedá.
A dodnes sklízím plody stromu, který tak peèlivì zasadila!
Z neradostných asociací mne vyrušila sestøièka – usmìvavá. Ševelící!
„Nebojte se, v¾dy» víte, ¾e to poslednì vùbec nebolelo“!
Zvedla jsem se jako námìsíèná a následovala ji do ordinace.
U¾ ten zubaøský pach ve mnì vyvolával ¾aludeèní nevolnost. Pohled na Záhoøovo lo¾e, obklopeno pøístroji, nástroji – to u¾ bylo pøíliš.
Pokud se nedomluvím pøes telefon, co chci, v ordinaci u¾ je to bezpøedmìtné. Nejsem schopna vydat slovo.
Nìjakým záhadným zpùsobem se octnu na køesle. Nejsem svazována, nehrozí mnì facky (jsem» u lékaøe soukromého), vím, ¾e u¾ není vrtaèka na ruèní pohon, a vím také, ¾e u¾ existují injekce na „nebolení“. Marnost nad marnost. Rozum je zde zcela zatlaèen pro¾itou hrùzou v dìtství, a já se klepu.
Dostala jsem injekci.
Pøední dva zuby byly hin, a zaèalo se vrtat.
Ne, Opravdu to nebolelo. Jen to dlouho trvalo.
Ji¾ zcela uklidnìna jsem š»astna slezla z muèidla, a nitrem se mnì rozlilo blaho.
Uf.
Nestálo to za ten strach!
Dagmar Jarošová
