Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otmar,
zítra Mahulena.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíèku v Americe (23)

Mùj syn pije kokalu a já pivo…

Ještì ráno pøed odjezdem se mì sestra pokusila naposledy pøesvìdèit, abychom jeli autem. Po expresce by nám cesta trvala tak pùl hodinky. Já však tou¾il svézt se vlakem. Podporu jsem získal i v Davidovi, který dobøe vìdìl, jaké tam jsou problémy s parkováním, a pøitom vlakové nádra¾í le¾í pøímo v centru, pod nejvyššími mrakodrapy. Bylo tedy rozhodnuto a mohli jsme vyrazit. Chybièka se vloudila. Na nádra¾í jsme zjistili, ¾e se David špatnì díval a odjezd vlaku byl u¾ v pìt a další jede v pùl osmé. Ještì dobøe, ¾e Dana mìla dobrý nápad jak strávit èas èekáním nadalší spoj.

“Navrhuji snídani v „mekáèi“, co vy na to, pánové?” Nebyly námitky. Vùbec si nedovedu pøedstavit zùstat zde, v této budovì, kterou nazývali nádra¾ím. Pøízemní budova, asi pìtkrát šest metrù, s døevìným pøístavkem, který nemìl obvodové zdivo a slou¾il k úkrytu pøed nepohodou. Nádra¾ní budova byla zdìná, oprýskaná a znatelnì nìkolik let neudr¾ovaná. Jedny dveøe vedly do kanceláøe výpravèího. Na nich visel masivní øetìz s velikým zámkem, znaènì zarezlým, co¾ vypovídalo o tom, kdy zde nìkdo naposledy pracoval. Druhé dveøe vedly do nìèeho, èemu se øíkalo èekárna. Špinavá stará prkenná podlaha, dvì oprýskané ¾idle a vlivem prachu neprùhledná okna. Na zdi se vyjímala krásná barevná fotografie, která dokumentovala ¾ivot na tomto nádra¾í asi tak pøed dvaceti lety. Podle té fotky bych øekl, ¾e dráha v té dobì jen kvetla.

Snídaòový lístek v Mc Donalds je jiný ne¾ bì¾ný denní. Z hamburgerù nabízejí pouze jeden druh. Dana nás pohostila míchanými vejci, sladkou houskou, lívaneèky s d¾emem a kakaem. A proto¾e jsme museli za jídlem skoro patnáct minut autem, vyšlo nám to jen tak tak, aby nám neujel další vlak. Mohutné monstrum vlakové spoleènosti AMTRAK, které nìkolikanásobnì pøevyšovalo nádra¾ní budovu, se pøi vjí¾dìní do nástupištì ohlašovalo pøíjemným cinkáním zvonu. Vlastnì stejnì jako kdysi dávno, jen s tím rozdílem, ¾e jej døíve ruènì ovládal ušmudlaný “mašinfíra” a dnes jej ta mohutná dieselová lokomotiva vyluzovala elektronicky. Vagony s lokomotivou vytváøely jednotný celek a díky své mohutnosti mìly okna umístìna nezvykle vysoko. Co se asi skrývalo v prostoru mezi podlahou a kolejištìm, kdy¾ tento byl ladnì celý kapotován? Z ka¾dých dveøí po zastavení vlaku vystoupil prùvodèí a na nástupištì polo¾il pøed schùdky malou stolièku. Slou¾ila pro cestující jako první nášlapný stupeò, neb vlastní schodištì do vagonu bylo dost vysoko. Vlastnì stejnì vysoko jako u nás, ale zde by mìli starší lidé s nastupovámím potí¾e (jako u nás), a to si spoleènost nemohla dovolit.

Dveøe se automaticky zavøely a témìø nepozorovanì se souprava za neustálého vyzvánìní rozjela. Interiér byl øešen jako v letadle. Dvojice sedadel podél oken, ka¾dé samostatnì sklopné, s malým vyklápìcím stoleèkem, který byl zbudován v opìradle pøed tebou. V pøihrádce pro ka¾dého cestujícího byl k dispozici návod jak opustit tyto prostory v pøípadì havárie. Postrádal jsem u¾ jenom sáèek na zvracení a pùvabnou stevardku s obèerstvením. Místo ní se objevil prùvodèí a “zkasíroval” Danu o neuvìøitelnou èástku za tøi zpáteèní jízdenky. Sto pìt dolarù. Nebylo tì¾ké si spoèítat, ¾e bychom za tyto peníze mohli takovýchto výletù do Chicaga autem poøídit nejménì osm.

“Moc se omlouvám, vùbec jsem vùbec netušil, ¾e tento druh cestování je tak drahý. Promiò mi to.”
“Nech toho, brácho. Já jsem nad tím u¾ pøemýšlela vèera, ale kdy¾ jsem si uvìdomila, ¾e bychom platili hodnì penìz za parkování, a proto¾e do centra jsou stále zácpy, pak bychom nechali auto jistì nìkde na okraji a pou¾ili taxíka, tak si myslím, ¾e to vyjde asi na stejno.”

Mìli jsme pøed sebou asi hodinku cesty. Krajina mì nikterak nezaujala a já jsem se zaèal procházet vlakem a vše si prohlí¾et. V zadní èásti vagonu byl nìjaký výtah, dveøe od toalet byly dokoøán otevøené a prùchozí dveøe mezi vagony nešly zavøít ruènì. Ty ovládala fotobuòka. A Dana opìt musela vysvìtlovat: “To sis ještì nevšiml, ¾e se dveøe u záchodu nezavírají? To je zvyk ve Státech, a pøece jsem ti u¾ øíkala i doma – kdy¾ opustíš záchod, nech v¾dy otevøeno. Jsou-li otevøené, je všem jasné, ¾e je tam volno. Na èistotu se zde dbá, jistì sis všiml. Nikdy není cítit ¾ádný zápach. Ten výtah slou¾í pro invalidy s vozíky. Jídlo se tu nepodává a nikde daleko necourej, a» se nám neztratíš.”

Pøesto¾e je jízdné tak drahé, jezdí vlakem pomìrnì dost lidí. Jeden dùvod jsou jistì problémy se zaparkováním, druhý, pro ty co cestují ze vzdálenìjších míst, bude únava z cesty autem a ten tøetí, to jsem vidìl pøed sebou. Ve vlaku se dá pracovat. Sedìla zde ¾ena, na stolek pøed sebou si vyndala poèítaè, zástrèku pro pøívod proudu zastrèila do zásuvky pod sedaèkou a makala a¾ do Chicaga.
“Strejdo. Chci ti nìco povídat. Chicago je hlavní mìsto státu Illinois a má asi osm milionù lidí. Budeme se dívat na nejvìtší dùm a pojedeme výtahem a¾ nahoru. Pak bych tobì ukázal krásné moøské muzeum. Pùjdeme se podívat po mìstì a ve tøi hodiny jedeme zase domù. Bude to dobrý?”
“Bude to pøímo super. U¾ se moc tìším.”
“Budeš tady vidìt veliké akvárium a moøské muzeum. Já tam byl dvakrát. Mají tam delfíny a ¾raloky. Bude se to tobì líbit.” Postupnì líèil své zá¾itky z poslední návštìvy Chicaga a byla na nìm vidìt radost z toho, ¾e se mù¾e pochlubit v USA nìèím lepším, ne¾ je mìsteèko Kenosha.
“Na tak malém kousku zemì nemáme tolik krásy jako máte v Èesku a na Slovensku. Máme zase jiné vìci, také moc hezké, jaké nejsou jinde na svìtì. Máme je ale po celé zemi, a to ty nestaèíš uvidìt.”

Cesta nám pøíjemnì utíkala. Místním rozhlasem všem cestujícím prùvodèí ohlásil, ¾e vjí¾díme do Chicaga. Pohled z okna tomu zdaleka nenasvìdèoval, a pøesto pøi pozorném zaostøení se mi podaøilo v šedivém oparu v dáli spatøit obrysy mrakodrapù. Bylo zde zata¾eno a pršelo. Bìhem pár minut se vlak proplétal mezi tìmi výškovými domy jako v Praze tramvaj ulicemi. Skuteènì míøil do samého centra, kde zaèal pomalu zají¾dìt do jeho útrob. Øekl bych, ¾e na vteøinu pøesnì v pùl deváté zastavil a otevøely se dveøe. Pojízdným schodištìm jsme vyjeli pøímo pøed jednou z nejstarších a nejvìtších bank v Chicagu. Po ujití asi dvì stì metrù jsme stanuli pøed nejvyšší budovou svìta – SEARS TOWER SKYDECK. Pøišla chvíle, abych Davida po¾ádal o pár informací.
“No, Honza, ten mìøí celý 1.7 feet. Poèítej rychle… jo, to je tedy 520 metrù. My pojedeme nahoru, kde je vyhlídka pro diváky, do výšky 443 metrù. Výtahem to trvá pøesnì šedesát vteøin. Ještì já ti musím øíci, ¾e ho stavìlo asi 1600 lidí a zaèali v roce 1973 a konec byla asi za tøi roky.”

 

Mezitím pøestávalo pršet a všichni jsme doufali, ¾e se poèasí ještì vybere, abychom vidìli co nejdále. Je-li jasno, jak øíkal David, je viditelnost deset mil (asi sedmnáct kilometrù). Po zakoupení vstupenek se skupina asi padesáti návštìvníkù odebrala do velkého pøedsálí, kde uprostøed na ploše dvaceti ètvereèních metrù byla maketa celého Chicaga. Zde si ti, co umìli anglicky, vyslechli zøejmì zajímavý výklad a pak jsme byli pozváni do sousední místnosti, do kinosálu. Patnáctiminutový film všem pøiblí¾il tento skvost Spojených státù. Obdobnì u¾ o nìm mluvila Dana, ne¾ jsme se vydali na tento výlet. Mìsto bylo zalo¾eno pøed 110 roky na ba¾inatém pobøe¾í Michiganského jezera a má být nejlépe architektonicky øešeným mìstem v USA. Po promítnutí filmu nás stevardka ve dvou skupinkách odvezla rychlovýtahem (za devadesát vteøin) do vyhlídkového patra.

První, co jsem uvidìl, bylo sluníèko. Všichni jsme mìli obrovskou radost, ¾e bìhem té tøiètvrtìhodinky, kterou jsme strávili v nitru budovy, se poèasí umoudøilo a nám se naskytl úchvatný výhled. Vyhlídkový prostor tvoøilo vlastnì celé patro v té nesmírné výšce, pochopitelnì od podlahy a¾ ke stropu prosklené, a ka¾dá strana místnosti smìøovala k jedné svìtové stranì. Ten pùlhodinový zá¾itek, kdy pod nohama jsme sledovali osmimilionové “mraveništì”, kdy bìhem jedné minuty se ty masy betonu, široké bulváry, rozlehlé parky a vše, co se na zemi pohybuje, promìní v malé makety. Ten zá¾itek je nepopsatelný. Na ulici jsem ještì chvíli s úctou vzhlí¾el k vrcholu tohoto pomníku lidského umu.

“Tak u¾ pojï. Budeme chodit po mìstì a mù¾eš se na ten domeèek dívat z rùzných míst Chicaga. Uvidíš, ¾e je na nìj hezký pohled i z dálky.”

“Maminka, tamhle je stanice trolejbusu. Pojï, svezeme se nyní k moøskému akvariu.” A jak jsem vzápìtí zjistil, byl to od Davida dobrý nápad. Pìšky bychom tam šli nejménì hodinu. Èemu jsem se však podivoval, bylo takové divné vozítko, kterému tady øíkali trolejbus. Karoserie byla konstrukènì pøesnou kopií staré tramvaje. Mìlo to kola s pneumatikami, ¾ádné koleje, ¾ádné kladky a nad tím nebyla ¾ádná trolej. I interiér odpovídal tramvajovému vozu, i kdy¾ øidiè sedìl za volantem. A¾ kdy¾ nastartoval, bylo teprve potom všem “vyvalencùm” jasné, ¾e se jedná o autobus. Za zaplacené jízdné jsi se mohl vozit celý den. Jezdilo jich nìkolik po okru¾ní trase se zastávkami u rùzných zajímavostí a cestující mohl na kterékoliv zastávce vystoupit, v jakýkoliv èas opìtnastoupit a pokraèovat v další jízdì. Cestování bylo doprovázeno výkladem od prùvodce, a i kdy¾ cestující se na zastávkách prùbì¾nì ve voze støídali, nikdo z nich nebyl ve výkladu o nic ošizen. Vyprávìní o zajímavostech Chicaga bylo rozdìleno do tolika dílù, kolik bylo zastávek, a ka¾dý díl se v daném úseku stále dokola opakoval. Pochopitelnì ¾e jsme této nabídky plnì vyu¾ili a po skoro ètyøhodinové prohlídce akvária jsme pokraèovali “trolejbusem” v okru¾ní jízdì.

Nápis SHEDD AQUARIUM byl na budovì, která z venku vypadala jako obrovské divadlo s mohutným mramorovým schodištìm k vstupním dveøím. Muzeum bylo postaveno na samém pobøe¾í Michiganského jezera, v rozlehlém parku asi pìt kilometrù od centra. Rozsáhlost této stavby se dala posoudit teprve uvnitø. U¾ ve vstupní hale bylo obrovské akvárium, spíš takový sklenìný tubus o prùmìru patnácti metrù, zapuštìný deset metrù pod úroveò podlahy a stejnou výškou se tyèící ke kopuli stropu. Naaran¾ované skalní útesy a moøská kvìtena vyvolávaly u ka¾dého, kdo se postavil do
tìsné blízkosti, dojem, ¾e se ocitl na moøském dnì. Bylo zde šest velikých ¾ralokù a veliké mno¾ství dalších ryb – malých i velikých.

“Strejdo, pojï se podívat, jak je ti tøi potápìèi krmí. Krmí je zde nìkolikrát dennì, aby nenapadali ostatní ryby.” Vydr¾eli bychom se na toto “divadlo” koukat hodnì dlouho, ale David nás popohánìl do delfinária, kde mìlo zaèít pøedstavení cvièených delfínù. Ocitli jsme se v další mohutné budovì, její¾ zadní prosklená stìna v podstatì oddìlovala sladkovodní Michiganské jezero od umìlého moøského akvária. Tribuny pro diváky nad touto umìlou nádr¾í byly na skalnatém výstupku, který byl obrostlý mechem a osázený jehliènatými stromy. Místy zde protékaly pramenící potùèky a byl slyšet zpìv ptactva. Kdyby mì Dana neupozornila, jistì bych tím krásným kusem pøírody prošel bez nìjakého zvláštního zaujetí.
“Bráško, podívej na toho ptáèka, co tamhle zpívá, jak otevírá pøi tom krásnì zobáèek, ale na køídlech má pavuèiny. To víš, ¾e je umìlý. Všechno jsou zde pouze napodobeniny.”

Teï teprve jsem se zaèal zajímat o pøírodní krásy. Skály byly vytvarovány z betonu, polepené mechovým a lišejníkovým kobercem. Ze všech tìch jakoby ¾ivých stromù byly nejhezèí mohutné borovice, propracované do ka¾dého detailu. Umìlá korýtka potùèkù plnily vodovodní kohoutky a pod ka¾dým ptáèkem byl v trávì zamaskován reproduktor. Pøedstavení cvièených delfínù mì nezaujalo tolik jako to, co jsem uvidìl, kdy¾ jsme sestoupili do podzemí. Malé umìlé moøe, kde bylo skoro 3,5 milionù litrù vody a mìlo hloubku dvanáct metrù, bylo v suterénních prostorách prosklené. Kdy¾ jsme tímto podzemím procházeli, mohli jsme ještì lépe vychutnat tentokrát jen skotaèící delfíny. Po pøedstavení a prohlídce suterénu jsme se vrátili zpìt do hlavní budovy. Zde nás èekala ještì více jak hodinová prohlídka akvárii s rùznými moøskými ¾ivoèichy snad z celého svìta. Byli zde zástupci z Pacifiku u Ji¾ní i Severní Ameriky, z Karibského moøe, Indického oceánu, z moøí kolem Asie, Afriky a z australských vod. Do vstupní haly, kde bylo umístìno akvárium se ¾raloky, ústilo šest velkých chodeb, z nich¾ v ka¾dé bylo nìkde patnáct, nìkde i dvacet prosklených nádr¾í. Ka¾dá byla o velikosti asi tak pìt krát ètyøi a vysoká pøes tøi metry. Zkrátka vìtší ne¾ náš obývací pokoj.

Ne¾ jsem odcestoval do USA, èastokrát jsem slyšel od svých známých. “Poèítej s tím, ¾e je to veliká zemì a všechno tam je obrovské.” Mìli pravdu, ale proto¾e zde nikdy nebyli, nemohli si ani ve snu pøedstavit, co se pod tím slovem “obrovské” skrývá. Mnoho vìcí, s kterými jsem se za svého pobytu setkal, nìkolikanásobnì pøedèily mé pøedstavy o velikostech. Amerièané si skuteènì potrpí na to, aby vše, co vytvoøí, je reprezentovalo ve svìtì jako nejvìtší, nejmohutnìjší. A kdy¾ u¾ ne ve svìtì, urèitì alespoò u nich doma.

“Honzo, nestùj poøád!… A pospìšme si. Musíme ještì na autobus,chceme se nìkde naobìdvat a do odjezdu vlaku nám zbývá nìco pøes hodinku,” pøerušila sestra mé rozjímání u moøských koníkù, z nich¾ nìkteøí se chystali rodit (“tìhotného konì” – to jsem ještì nevidìl.) Obìd se bohu¾el nekonal. Cestou ke stanici autobusu mi chtìla sestra s Davidem udìlat radost a koupili ve speciálním stánku krásnì kroucené preclíky. Vypadaly nádhernì, a¾ se sliny sbíhaly. Po zakousnutí jsem zjistil, ¾e se jedná o obyèejnou “mìkkou buchtu”, kterou jsem cestou rozdrobil ptákùm. Po chvilce èekání jsme sedìli opìt v “trolejbusu” a doprovázeni odborným výkladem pokraèovali v okru¾ní cestì. Bohu¾el cestou k akváriu jsme absolvovali pouze její tøetinu, a tak zbývající èást projí¾ïky mìstem nám zaplnila veškerý zbylý èas pøed odjezdem. Vyprávìní prùvodce o rùzných zajímavostech bylo jistì velmi poutavé – já mu však nerozumìl. Mìl jsem z toho jen hezkou podívanou. Sestøièku bych se neodvá¾il rušit ¾ádostí o pøeklad, proto¾e byla tak zaujata výkladem, ¾e ani nepostøehla, kdy¾ jsme s Davidem vystoupili. Museli jsme ji “vytáhnout” na ulici, aby nezaèala absolvovat druhé kolo.

Ve tøi jsme vyrazili vlakem smìr Kenosha. Ve ètyøi jsme stáli na peronì toho ošklivého nádra¾íèka. Ještì jsme na chvíli zajeli k Davidovi a pak se vydali domù. Naštìstí má Dana ráda dobré jídlo, a tak u první restaurace mì pozvala na dobrou rybu. Pøišlo naše první oddechnutí po tom dnešním nabitém dnu. Oba jsme ho dùkladnì vychutnávali a skoro zapomnìli, ¾e máme pøed sebou ještì dalekou cestu. Vrátili jsme se domù a¾ pozdì v noci. Mìl jsem dnes opìt pøekrásný výlet.

Za dva mìsíce výuky americké kuchynì jsem byl nejen platným èlenem kuchaøského kolektivu, ale mìl nasbíráno velké mno¾ství receptù, o kterých jsem se domníval, ¾e je budu moci uplatnit ve svém zamìstnání. V této dobì jsem ¾il skuteènì pøedstavou, ¾e a¾ se vrátím domù, budu moci svému zamìstnavateli nabídnout širokou paletu amerických jídel, která výraznì zlepší jeho mìsíèní obraty. Hlavnì ve spolupráci se svou sestrou jsem se zamìøoval na jídla, která u nás nebyla známá a jistì by pøilákala velké mno¾ství Amerièanù pøechodnì ¾ijících v Praze. Jednalo se hlavnì o jídla, která v restauraci patøila mezi oblíbená, jejich¾ recepty jsem získal od všech mých spolupracovníkù. Nejvíce mi jich poskytl sám šéfkuchaø Mike a speciality jsem pøevzal od Juliny. Mnoho jídel, která byla pùvodem ze Švýcar, ale mìla ji¾ pøíchu» Ameriky, mì nauèil David a svou “troškou do mlýna” pøispìl nìkolika zajímavostmi benjamínek Jou. Mnohé z nich jsem si za Daniny asistence doma nìkolikrát vyzkoušel, abych mohl jejich pøedvedení provést na profesionální úrovni. Patøily sem zejména èokoládové sušenky (Chocolate chip cookies), tvarohový dort (Cheesecake), sýrová pomazánka (Chesse cream), hotelové houstièky (Bread for New Glarus Hotel) a mnoho dalších pøíloh, salátù, úprav mas a rùzné druhy teplých toastù. Škoda ¾e do dnešního dne, kdy své vzpomínky pøenáším na papír, jsem nemohl tyto mé poznatky nikomu pøedat. Nìkolikamìsíèní úsilí sehnat si práci ve svém oboru s nulovým výsledkem a stále stejnou odpovìdí “bohu¾el, je-li vám víc ne¾ ètyøicet, nemáme zájem” mì pøinutilo hledat si pak jakékoliv zamìstnání pro zabezpeèení rodiny.

Vra»me se však zpìt do reálu, k dalším zá¾itkùm v poslední tøetinì mého pobytu.

Bylo sluneèné øíjnové ráno a s Danou jsme se pøipravovali na naši druhou návštìvu školy. Tentokrát jsme se s øeditelem pouze pozdravili a vstoupili do ètvrté tøídy. Lavice byly vyklizené a ¾idle uspoøádány do øad jako v kinì. Na stupínku bylo pro mì pøipraveno “horké køeslo” a asi padesát ¾ákù z obou ètvrtých tøíd se svými uèitelkami napjatì èekalo jakoby na nìjaké šou. ®ádné se nekonalo. Probìhla jen krásná a neformální rozprava, která pøinesla vzájemné poznání. Dotazy dìtí, ale i uèitelek byly zpoèátku ostýchavé. Po deseti minutách jsem si zaèal pøipadat jako tvor, který sestoupil z jiné planety. Po pùl hodinì, kdy¾ si mì “o»ukali”, se mé vyprávìní zmìnilo spíš na výuku dìjepisu a zemìpisu o mé vlasti.

“Oblékáme se jako vy. Podívejte se na mì! Vše, co mám na sobì, jsem si koupil doma. Jíme toté¾ co lidé v Americe. Mám rád brambory a maso. Také zeleninu a mùj syn pije coca colu a já pivo… U nás chovají lidé prasata, kravièky, slepice, králíky, máme také koèky a psy. Je to stejné jako tady.” V mé odpovìdi mì sestra ještì doplnila: “Jsou v Èechách stejná zvíøátka jako tady, ale jinak mluví. Kdopak ví, jak dìlá tøeba kravièka? A kdo mi pøedvede kohoutka, kdo umí napodobit prasátko?” Dìti se pøedhánìly v buèení, kokrhání, kvikání a má sestra v jiných citoslovcích a s jinou intonací dokonale pøedvádìla, jak za mladých let se nauèila tato zvíøátka napodobovat. Musím pøiznat, ¾e by mì nenapadlo, ¾e napodobování hlasù zvíøat tìmito ¾áky se opravdu bude lišit od zvukù, které jsou bì¾né u nás. To zase dobøe vìdìla Dana a mohla tím svou odpovìï uzavøít slovy: “Máme u nás stejná zvíøátka, jak vám mùj bratr øíkal, ale s americkými by se vùbec nedomluvila.”

Pootevøená ústa a pøekvapivé výrazy tìch prckù mì tolik nevyvedly z míry jako nechápavý výraz uèitelek. Vysvìtlil jsem jim, ¾e u nás u¾ z pøíjmení je patrné, zda se jedná o mu¾e nebo o ¾enu, na tabuli jsem namaloval naši vlajku, nakreslil obrys státu Wisconsin s hlavním mìstem Madison a vedle Èeskou republiku s Prahou. Dlouho jsem musel vyprávìt o naší škole a jak dìti tráví svùj volný èas. Zajímaly se o školní prázdniny a o vánoèní svátky. Litovaly, ¾e v Americe nechodí Mikuláš a jsou tím ošizeny o další nadílku. Velice se jim však líbilo, ¾e dìti u nás najdou vánoèní stromek s dárky v pokoji a¾ na Štìdrý den veèer. Mo¾ná ¾e by zase u nás dìti byly nadšeny z dárkù, které bìhem prosince postupnì pøibývají pod ji¾ dávno postaveným stromkem. Udr¾et však dìtskou zvìdavost nìkolik týdnù do jejich rozbalení, to musí být na nervy jak pro rodièe, tak i pro jejich potomky.

Hodinka povolená øeditelem školy rychle utekla. Na závìr jsem od obou uèitelek obdr¾el obálky, kde v ka¾dé byly dopisy z té které tøídy od jednotlivých ¾ákù. Byly urèeny vlastnì neznámým adresátùm, dìtem v naší republice, aby se mohly zdokonalovat v angliètinì a navázat pøátelské vztahy. Svùj slib, ¾e je pøedám, jsem splnil, a navíc ve škole, kam chodí mùj syn, jsem udìlal besedu pro ¾áky a uèitele a zde zase vyprávìl o cestách po Wisconsinu a dìtech v New Glarus.

Pan øeditel nás ji¾ oèekával na dvanáctiletce a museli jsme honem do auta, abychom popojeli necelých sto metrù k další budovì školy, kde dìti pokraèují v povinné školní docházce do osmnácti let.

Dana zastavila na velkém parkovišti, jeho¾ prostor byl rozdìlen na tøi èásti. Ta malá byla urèena pro zamìstnance školy, zbývající pro ¾áky a asi na dvaceti ètvereèních metrech bylo pár stojanù pro kola. Vstoupili jsme do haly, opìt pøízemní budovy, v okam¾iku, kdy byla velká pøestávka. Zde se nás ujal pan øeditel a obdobným zpùsobem jako v základní škole nás s odborným výkladem zaèal provádìt celou budovou.

“Tato vstupní hala je vlastnì jídelnou. Teï o pøestávce si dìti mohou koupit z ka¾dodenní nabídky svaèinu a sníst ji zde u stolu.Nejdøíve se podíváme do spoleèenského sálu.” Vstoupil jsme spojovacími dveømi z jídelny do velkého divadla s kapacitou asi tak tøi sta míst. Za oponou velkého jevištì bylo i promítací plátno.
“Zde,” a ukázal na nenápadný vypínaè, “ovládáme otevøení dìlicí stìny mezi jídelnou a tímto sálem. Pøi nìjakých veøejných vystoupeních pak mù¾eme zdvojnásobit místa. Odsunutím této padesát metrù dlouhé stìny získáme spolu s jídelnou místa pro tisíc divákù.” Vystoupili jsme na jevištì, kde v zadní èásti spojovacími dveømi nás pan øeditel zavedl do hudební tøídy. Ocitli jsme se ve velikém sále. Podél stìn byly samé pøihrádky rùzných velikostí a v nich umístìny všechny mo¾né hudební nástroje. Na dlouhých tyèích u zadní stìny mìli ¾áci povìšeny úbory školní kapely. V jedné èásti místnosti cvièila skupinka asi deseti ¾ákù nìjaký pochod. Ostatní ¾idle a notové stojany byly uspoøádány do nepravidelných uskupení, pro pìt a¾ deset hudebníkù.
“Zde jsou hodiny hudební výchovy a secvièuje se hlavnì naše školní tìleso. V pøípadì pøedstavení mohou odtud vycházet pøímo na jevištì. A teï si prohlídneme zaøízení budovy.”

Na dvoøe nám ukázal velké agregáty na klimatizaci celé školy a ve zvýšeném pøízemí pak náhradní zdroj pro výrobu elektrického proudu. Pøi zpáteèní cestì jsme prošli tìlocviènou s kapacitou pro tisíc sedících divákù (opìt s elektrickým ovládáním rozlo¾ení hledištì) a bylo ji¾ po pøestávce. Na chodbách byl klid, kdy¾ jsme se vydali na prohlídku tøíd a jejich vybavení. Hlavní chodba, pota¾ená kobercem, byla opìt do písmene “O”. Vnitøní prostory budovy, z pohledu této chodby, byly urèeny pro rùzné zájmové èinnosti. Bylo zde televizní studio, temné komory, poèítaèové centrum a velká knihovna. Mezi chodbou a obvodovými stìnami školní budovy byly rozmístìny tøídy, sborovna, lékaøská ordinace, školní kuchynì a kanceláøe. Vstupní dveøe do tøíd se od ostatních lišily opìt tím typickým prùhledovým okénkem. Na chodbách z malých fontánek neustále tryskala pitná voda. Kdy¾ jsme na chodbì v dobì, kdy u¾ dávno bì¾ela výuka, narazili na dva asi sedmnáctileté studenty, z nich¾ jeden sedìl zády opøený o stìnu a druhý le¾el se zrakem upøeným ke stropu, zùstal jsem pøekvapením stát. Øeditel je mezitím minul, ani¾ by se nìjak pozdravili nebo na sebe pohlédli.

“Dano, zeptej se ho, co to znamená? On je nevidí?” Aèkoliv jsem na Danu skoro køièel, øeditel to neregistroval a u¾ u¾ chtìl brát za kliku od šesté tøídy, kam se chystal nás zavést.
“Toho si nevšímejte. Ti u¾ letos budou konèit a asi mají všechno hotové. S tìmi tady u¾ moc nehneme.” A vešel do tøídy, kde probíhala výuka matematiky. Stoupli jsme si vedle katedry za paní uèitelku. U tabule byl ¾ák a na nìjakém grafu vysvìtloval svoji domácí úlohu. Po pøednesu po¾ádala uèitelka tøídu o zhodnocení jeho práce, co se jim líbilo a s èím popøípadì nesouhlasí. Spolu¾áci jej s plnou
zodpovìdností ohodnotili. Závìrem vyslovila své stanovisko paní uèitelka. Pak se zapojil do debaty té¾ pan øeditel: 
“Øekl jsi, ¾e ten sloupec vpravo je o 45% vyšší. Jak jsi ta procenta vypoèítal?” “Pøece jednoduše. Na kalkulaèce,” odvìtil ¾ák.
“Teï si pøedstav, ¾e nemáš kalkulaèku a jak mi to vysvìtlíš?” Tuto otázku asi nemìl pokládat. Nejen ¾e tento , ale vùbec ¾ádný ¾ák v této tøídì nevìdìl, jak vypoèítat “ruènì” procentní podíl. Vlastnì pøihlásil se jeden, ¾e je to pomocí zlomku, ale nevìdìl, jaké èíslo do èitatele a jaké do jmenovatele. Celou situaci se sna¾ila zachránit uèitelka se slovy: “To oni neznají z páté tøídy, kde se zlomky mìli u¾ nauèit.”

Asi by se nejradìji hanbou nìkam propadl. Uèitelka z páté tøídy, která také patøí v základní škole do kolektivu jeho zamìstnancù, nenauèila tyto dìti základùm procentního poèítání.

Pokraèování pøíštì…

 
Text: Jan Kurka
Ilustrace: Aleš Böhm
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
 
 Datum
Jméno
Téma