SeniorTip

Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory

Navigace

Svátek

Dnes slaví svátek Mahulena,
zítra Romana.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub

Uživatel: nepřihlášen

Anketa

Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!

Statistika

Podporují nás

Nadace OKD

SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006

Webhosting SvetHostingu.cz

Ono se řekne kousnout…

Druhá vlna zákeřného Covid virusu se konečně díky ducha ubíjejícím restrikcím odebrala do jiných zemí, kde lidé v nemoc nevěří a dělají si, co chtějí. Nám se v Austrálii vrátily svobody a s nimi i znovuotevření náleven, hospod a restaurací, což nás pijáky velice potěšilo. Zrovna tak potěšilo milovníky umění, kteří alkoholu neholdují a zaměňují ho za bláhové navštěvování galerií, divadel a koncertů, kde mohou po půl roce znovu holdovat své zálibě.

My, kteří nalézáme potěšení v zrzavé vodě s bílou čepicí, víme svoje. Zatímco v útulném pohostinství vedeme zasvěceně řeči o politice, milovníci umění chodí do galerií, aby se kochali nahatými těly kyprých dam, při klasickém baletu jim mohou oči vypadnout při pohledu na úžasně přírodou obdařené baleťáky a při koncertech upadají do hlubokého spánku doprovázeného muzikanty rušícím chrápáním. O svých zážitcích pak horempádem vykládají komukoliv, kdo je ochoten je vyslechnout.

Po půl roce tloustnutí doma jsem měl opět možnost zavítat do mojí, znova otevřené, oblíbené Hospody u Rudého klokana. Zde právě návštěvníci skládající se převážně z farmářů a rybářů, které virus připravil o živobytí, nediskutovali o dopadu sankcí, protože toho už měli po krk. Jelikož jsem hluchý jako poleno, tak jsem zprvu nerozuměl, čeho se týkala živá diskuse. S půllitrem v ruce jsem se přifařil do hloučku, hlasitým říhnutím jsem slušně pozdravil a zaposlouchal se.

Pijáci právě jeden přes druhého rozebírali další smrtelné napadení žralokem, kterému podlehl mladý surfař na místní pláži. V pořadí již šestá oběť za posledního půldruhého roku.

Chlapi hulákali jeden přes druhého, jaký je nejlepší způsob se zachránit před napadením žralokem nebo krokodýlem.

“No to ví přece každý malý dítě, že když tě rafne žralok nebo krokouš, tak ho musíš vší silou šťouchnout do voka,” prohlásil znalecky jeden rybář.

“Jo, vono se to řekne, ale jak ho máš šťouchnout, když má v hubě tvojí ruku,” zafilosofoval farmář, kterému kombajn utrhnul levou paži.
Chlapi se shodli na tom, že napadení žralokem je procházka růžovou zahradou oproti tomu, když si vás vezme na mušku pětimetrový krokodýl.
„Proti takovýmu mackovi prostě nemáš šanci, protože ten nejenom že tě sice v cuku letu zakousne, ale von tě mrcha hned nesežere. Von si tě schová a až zetlíš, tak si na tobě pošmákne,” řekl dědek, který zřejmě věděl jak to chodí.
“Fuj tajks,” znechuceně prohodil jeden z mužů, odplivnul si na podlahu a dlouhým douškem se napil.
“No, chlapi, neříkejte, ale vono nejni nic příjemnýho, když vás, nic netušícího, uštkne takovej tajpan. Ten vás sice nesežere, ale do dvou minut zcepeníte. A to samý, když vás kousne pabouk nebo šlápnete na kamennou rybu,” řekl zrzavý Ir a dodal, že nejbezpečněji bylo v Severním Irsku.
“Tak se tam vrať, když ti u nás vaděj naše zvířátka. Tam ti jenom někdo vpálí kulku do zad a bude to!” prohodil někdo za smíchu druhých.
“No jo, máte pravdu, nejlíp je fakt asi tady, v týhle naší milovaný hospůdce,” řekl Ir a všichni souhlasili.

Chlapi se potom dohadovali, co by se mělo udělat, aby k tragédiím nedocházelo. Rybáři měli za to, že nejlepší řešení je žraloky prostě vyhubit. Jsou to bastardi, kteří nacházejí zalíbení v lidském mase. A jelikož člověk je důležitější než nějaká mrzká ryba, tak ať si zelení trhnou nohou. Žralok se prostě musí nemilosrdně zabít. Teprve potom budou pláže bezpečné a turisti se budou na pláže jenom hrnout. Takhle se jim vyhýbají, a to je špatné pro místní ekonomiku. A s těmi krokodýly by se také neměly dělat žádné cavyky. Zkrátka a dobře je nejlepší je vyhubit a z kůže dělat boty, kabelky a módní doplňky. To by postavilo Covidem zničenou ekonomiku na nohy, souhlasili pijáci. Na pavouky sprej a na hady lopata! Do vody slušný člověk neleze, protože by tím zameškal pivo s kamarády.

Samozřejmě, že Rudý klokan nebyla hospoda, kam by se chodili osvěžovat zelení, takže ten den nikdo nemohl dostat přes hubu.

Já s neutuchajícím zájmem poslouchal hlasitou debatu tvrdých chlapů s mozolnatýma rukama jako lopaty, sluncem rozbrázděnými tvářemi, ve špinavých džínsách a umaštěných kovbojských kloboucích. Člověk by řekl, že tyto chlápky jen tak nic nerozhází. I ty nejhroznější možnosti ukončení života na této zemi prošpikovali bodrým humorem, který je tak typický pro Australany.

Protože jsem několik chlapíků znal, tak jsem se osmělil a přiložil polínko do debaty.
“Pánové, ne že bych chtěl dělat chytrýho, ale když vás tu tak poslouchám, tak mne napadlo jestli víte, jaký je vůbec to nejnebezpečnější zvíře na světě.
“Všechny, co žijou tady v Austrálii,” tvrdili sborem.
“Jste na omylu,” řekl jsem, významně jsem se podíval okolo sebe a jako by šlo o naprostou samozřejmost jsem utrousil: “KOMÁR.”
“No ty si ale vůl. Dej si raděj pivo a neměj tady blbý hlášky, i když musí bejt tedy asi dost nepříjemný, když tě komářisko zobne do voka”.

Já si pivo nedal, nýbrž drsnou kořalku, kopnul jsem ji do sebe a hloučku mužů jsem vysvětlil, že na kousnutí komárem na světě zemřou ročně ve strašných bolestech statisíce lidí nakažených malárií.
Tímto jsem si u nich šplhnul a dědci důležitě diskutovali o komárech, mouchách Tse Tse a jiných nebezpečných poletuchách.
“Ticho!” zvýšeným hlasem debatu přehlušil známý vtipálek George. “Tak co se týká mne, tak vůbec nejnebezpečnější tvor na světě je, hádejte kdo?” položil řečnickou otázku.

Než mohl někdo odpovědět, vtipálek zařval “No přece moje stará!” To se samozřejmě všem velice líbilo a za odměnu George dostal pivko.
Já jsem se přihlásil o slovo a poznamenal jsem, že nikdo se nezmínil o napadení medvědem. Pijáci se ohradili, že v Austrálii jsou jenom medvídkové koala, kteří nikoho hryznout nemohou, protože ti si debužírují jenom na eukalyptových listech a že u nich je to naopak, protože ty by samou láskou snědli turisté.

“No jo, ale já vám můžu na týhle jizvě na lejtku ukázat, že mne fakt kousnul medvěd. Ne sice tady, ale v mý rodný Praze,” řekl jsem a prstem ukázal na bílou jizvu na pravém lýtku.
“To si spadnul ze žebříku nebo tě kousnul pes,” řekl někdo z hloučku.
“Houby, já jsem ještě jako kluk šel na rande a jak jsme šli takhle po našem slavným Karlově mostě, tak jsme došli k chlápkovi, kterej měl na vodítku malýho medvěda.

Každej si ho hladil, a tak i já s Katkou jsme si ho pohladili a poškrábali za ušiskama. To bylo všechno v pohodě až do tý doby, než jsem se k tý potvoře otočil zády, protože v tom okamžiku se mi zákeřně zakousla do lejtka. A navíc mně roztrhla kalhoty, takže jsem to doma ještě schytal.”

Všichni chtěli vědět co dělal člověk s medvědem na nějakém mostě v Jugoslávii, tak jsem musel uvést věci na správnou míru a trochu jim rozšířit vzdělání. Jelikož kromě farmáře s urvanou rukou se nikdo jiný nemohl pochlubit žádným zhmožděním na těle, já se svým starým zraněním jsem u nich znatelně získal uznání.

Nakonec ale i bodří vesničané souhlasili, že kam se hrabou všechna kousnutí, zakousnutí, uštknutí, hryznutí a píchnutí, oproti neviditelnému nebezpečí, kterému podlehlo jeden a půl milionů lidí, Covid virusu. Všichni jsme si přiťukli na zdraví a popřáli světu lepší příští rok…

Ivan Kolařík

* * *
Koláž Marie Zieglerová, ilustrace Miroslav Šesták a httpswww.shutterstock.comde

Zvukový záznam Ivana Kolaříka - Vyprávění v ČR 2 v pořadu Tisíce příběhů
Zobrazit všechny články autora