Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Mahulena,
zítra Romana.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíèku v Americe (10)

Èesko jim nic neøíkalo…
 
Den za dnem se na mì  øítila stále nová a nová pøekvapení. To mi dìlalo velkou radost a vzbuzovalo touhu po dalších poznáních. Nemusel jsem dlouho èekat a od majitele se mi dostalo zajímavé nabídky. Hans mì nìmecky, co¾ bylo pro mne srozumitelnìjší, vyzval v rámci výuky k úèasti na malém pikniku: “Dnes odpoledne pojedeš s Mikem udìlat krátké dvouhodinové party pro autobusový zájezd ze státu Illinois. Turisté si pøijedou prohlédnout farmu asi 20 mil severnì od New Glarus. Chtìjí vidìt naše krávy a ochutnat mléko, z kterého se v tomto státì vyrábí kvalitní sýry pro celé USA. My jim zase mù¾eme dát ochutnat švýcarské speciality naší kuchynì.”
 
Kdy¾ jsem souhlasnì  odkýval jeho nabídku, poklepal mi spokojenì na rameno a poslal domù.
“Dej se do poøádku, nahoøe v šatnì si vezmi s sebou èistou blùzu a ve dvì  hodiny tì zde bude oèekávat Mike.” Celý krátký  rozhovor byl ukonèen, no jak jinak, ne¾ zvednutým palcem pravé  ruky s úsmìvem na tváøi a typickým “O.K. – good lack”.
 
Farma je vlastnì vìtším statkem. Majitel se zabývá buï rostlinnou, nebo ¾ivoèišnou výrobou, nebo obojím. A¾ potud je všeskoro stejné jako u nás. V dalším, u¾ na první pohled, se náš statek od americké farmy diametrálnì liší. Co je pro Èechy charakteristické, kdy ve vesnièce mezi øadovou zástavbou naleznete vìtší objekt (obytné stavení) s velkými vraty a za ním obrovský dvùr dokola obestavìný hospodáøskými budovami, odkud se s technikou vyrá¾í dennì na blízká èi vzdálená pole, je v Americe naopak. Farmy se rozprostírají  uprostøed polností a do škol, za nákupy a za spoleèenským  ¾ivotem se obvykle dojí¾dí do vzdálenìjších osad. My jsme se s Mikem k takovéto typické americké farmì asi po patnácti minutách jízdy pøeplnìným náklaïáèkem pøiblí¾ili. Vezli jsme veškerý potøebný inventáø, nápoje, vaøená jídle, nìkolik stolù a grilovací soupravu. Nezapomínalo se pøi obdobných akcích ani na odpadkové koše. 
 
Polní cesta, odboèující ze silnice, byla peèlivì osazena tabulkou se jménem majitele farmy a švýcarskou vlajkou, co¾ vlastnì znaèilo, kde zaèíná soukromý pozemek a ¾e majitel se hrdì hlásí  k pùvodu svých pøedkù. Na malé vyvýšeninì byly dvì  vìtší budovy. V té obytné, jednopatrovém domku, ¾ila rodina farmáøe a druhá byla vlastnì stodolou. Prostor mezi objekty – jakoby malé námìstí – mìl vzornì ošetøený trávník a byl osázen nìkolika košatými stromy. Zde byly umístìny tøi dlouhé stoly a kolem nich lavice, celkem asi šedesát míst k sezení.
 
V èele mobilního restauraèního zaøízení jsme postavili tøi expedièní stoly a gril na propan-butan. Lámanou angliètinou s pomocí nìmeckých slovíèek jsem Mikovi pokládal zvídavé otázky a on mi obdobným zpùsobem odpovídal.
 
“Toto vše je vybavení  hotelu. Já tyto lavice a stoly pøivezl dopoledne a tady postavil. Teï je prostøeme a sem…” – ukázal na expedièní stoly – “sem vyndáme vše, co jsme pøivezli.”
Nejprve jsme vybalili nápoje: pivo, víno, minerálky a asi další tøi druhy nealka. Vyndal termos s ledem a vše v bednách peèlivì zaledoval. Vedle jsme vyrovnali umìlohmotné pohárky, pøíbory a talíøe. Pak v øadì dál byla obrovská mísa se salátem a výbìr nìkolika dresinkù, peèivo, na lihových vaøièích pøipraveny teriny (nerezové mísy) se zapeèenými brambory a zelenými fazolkami a na gril jsme umístili velký pekáè s naporcovanou vepøovou peèínkou. Teï jsme mìli èas, ne¾ hosté pøijedou, posedìt a osvì¾it se nìjakým nápojem. Mìl jsem na srdci další otázky a Mike odpovídal: “Hans tì nepozval døív, proto¾e ty zde u nás nepracovat. Ty se tady jenom uèit a nemít  ¾ádné peníze. Maso a brambory pøipravoval ty vèera. Na auto to nalo¾il dnes já a Hans. Autobus pøijede asi ve tøi hodiny. Budeme stát u expedièního stolu a ty budeš nalévat nápoje a já dávat jídlo”.
 
A tak nìjak podobnì  se i stalo. Pøijeli témìø pøesnì – i s farmáøem a jeho ¾enou – to u¾ mìli prohlídku všech objektù a celého chodu farmy za sebou. Z autobusu vystoupil té¾ harmonikáø, který ke skupinì pøistoupil v New Glarus, aby jim zde zpøíjemnil malé obèerstvení nìkolika lidovými švýcarskými písnièkami. Celý ten prostor kolem statku se najednou promìnil v nenucenou zábavu. Zpívalo se i tanèilo. A jakmile jsme mìli teplé jídlo, pozval Mike hosty k samoobslu¾nému výbìru. Hned první hosté, kteøí pøistoupili k nápojovému stolu, pøi první vìtì zjistili, ¾e nejsem obèanem USA. “Ty neumíš anglicky? Odkud jsi? Umíš švýcarsky?” A kdy¾ se rozkøiklo, ¾e se mohu s nimi domluvit nìmecky nebo francouzsky a ¾e jsem z Èeskoslovenska (Èesko jim nic neøíkalo), vytvoøil se kolem mì hlouèek zvídavých Amerièanek, které ve snaze se co nejvíce dozvìdìt o Evropì, zapomnìly úplnì na pøipravené pohoštìní. Byl jsem vyzván k tanci, musel jsem pózovat pøi fotografování a Mike se stoly plnými jídla a pití postupnì ustupoval do pozadí. Bohu¾el po dvou hodinách, byla tato pøíjemná atmosféra pøerušena prùvodkyní. Pøišlo velmi srdeèné rozlouèení a nám s Mikem zùstalo veliké mno¾ství jídla, které u¾ bylo dávno zaplacené.
 
“Mù¾eš si vzít, co chceš, ale sedìt nebudeme. Sebereme všechny odpadky, tady do pytlù. Slo¾it ubrusy, stoly, lavice a vše nalo¾it na malý pick-up. Tady musí zùstat pouze trávník.”
Za pùl hodinky jsme byli v New Glarus. Tentokrát jsem se nenechal odstrèit a nabídl jsem pomoc Mikovi pøi odnášení vìcí do hotelu.
 
“D¾aný, jaký to bylo?” oslovil mì na chodbì Hans. Neèekal snad ode mne jinou odpovìï? “Thank you – O.K.” A jak je u nich zvykem, potvrdil jsem svou spokojenost vztyèeným palcem z pìsti pravé ruky.
 
Jestli¾e jsem se nìkolikrát zmínil o mých ka¾dodenních vzpomínkách na domov, pova¾uji za nutné vlo¾it do tohoto mého vzpomínání krátký pohled, jak mou nepøítomnost nesli doma. Na takovéto vyprávìní jsem si musel poèkat a¾ do konce øíjna. A má ¾ena mi jej po návratu v nìkolika vìtách krásnì vylíèila. Byla to její struèná zpovìï z dlouhého odlouèení: “Víš, Honzino, kdy¾  jsme tì opustili na letišti, nebylo nám zrovna do zpìvu. Honzík stateènì potlaèoval slzièky, ale doma to u¾ nevydr¾el a rozplakal se. Stále jsem ho musela utìšovat, ¾e se nám vrátíš a uteèe to jako voda. Víš dobøe, jaký já jsem strašpytel, a musím se ti pøiznat, ¾e mi bylo tì¾ko kolem ¾aludku a stále jsem se modlila, abys š»astnì doletìl. To èekání od obìda, celé odpoledne a ještì celou noc, ne¾ se druhý den ozval telefon, ne¾ jsem uslyšela tvùj hlas, ¾e jsi v pohodì na místì, to byly ty nejdelší hodiny v mém ¾ivotì. Pak pøišlo takové chvilkové oddechnutí. Zùstali jsme bez tatínka, z mého pohledu s velkou hromadou penìz, co jsi nám nechal na ¾ivobytí, a teï bylo na mnì, jak s nimi doká¾u hospodaøit. Tento pøíjemný pocit, ¾e jsi dobøe doletìl a já mám pøed sebou “balík penìz”, velice rychle vyprchal. To kdy¾ jsem si uvìdomila, ¾e musím opravdu zodpovìdnì rozhodovat, co si mù¾u všechno dovolit, jak šetrnì utrácet, kdy¾ jsem se po té telefonické poradì s tebou rozhodla, ¾e s Honzíkem odjedu na týden do Španìlska. Nemìla jsem prostì tolik pøíle¾itostí, jako ty nad svým pracovním stolem, být nìkolik hodin dennì ve vzpomínkách s tebou. Hned druhý den jsme se odstìhovali na prázdniny na chatu. Zde, jak u¾ víš z dopisù, jsme mìli ka¾dý týden nìjakou návštìvu s dìtmi. Já mìla kamarádku na pokecání a Honzík kamarády na hraní. Tak se ti pøiznám, ¾e èas na nìjaké vzpomínání  pøes den vùbec nebyl. Ale ujiš»uji tì, ¾e ka¾dý veèer jsem v duchu vprosila o š»astné setkání s tebou.
 
Prázdniny utekly a v záøí  nás èekala cesta k moøi – zase rozptýlení a plná hlava starostí. Zvykli jsme si na tvou pravidelnou korespondenci. Ka¾dý ètvrtek nebo pátek jsem s napìtím otevírala schránku a oba jsme se tìšili na nejnovìjší zprávy. Ani si nedovedeš pøedstavit, jakou radost v¾dy zpùsobil mimoøádný dopis pro Honzíka. Pak tøi dny nechtìl o nièem jiném hovoøit ne¾ o tobì. Také jsi ho tím pøinutil, aby poprvé v ¾ivotì psal dlouhé a srozumitelné dopisy, musel ti v¾dy odepsat a odmítl jakoukoliv moji pomoc. Ty dopisy ode mne nebyly asi moc zajímavé. Také sis jistì všiml, ¾e jsem jej v¾dy psala nejménì týden, ka¾dý den trochu. Zde však probíhal normální denní kolobìh ¾ivota, tak jak jsi jej znal. Zato tvoje dopisy plné nových zá¾itkù jsme oba hltali a nìkolikrát za sebou jsem jej Honzíkovi musela pøeèítat. Nám to pìknì uteklo, a¾ mám pocit z tvého vyprávìní, ¾e mnohem rychleji ne¾ tobì. Zøejmì proto, ¾e jsi mìl více pøíle¾itostí na vzpomínky a stále jsi poèítal, za jak dlouho se nám vrátíš.

S Michalem jsi byl v kontaktu pøes internet – a¾ jsem mu nìkdy závidìla, ¾e mìl informace o tobì v tu samou hodinu, kdy jsi je pøedával do poèítaèe. Ale byl fajn. V¾dy po tvé korespondenci zavolal a struènì mi sdìlil nejnovìjší obsah zpráv z USA.
 
Nejhorší byl pro mì  poslední mìsíc, respektive tìch posledních ètrnáct dní pøed tvým návratem. U¾ sílil stesk a velké tìšení na setkání s tebou. A jestli mì trochu nìco zamrzelo, byl to tvùj pøedèasný pøílet – o jednu hodinu døíve, ne¾ bylo v letovému øádu. Tìšili jsme se, jak tì budeme vítat, a¾ vystoupíš ze dveøí z celního prostoru. Zatím jsi nás ty oèekával pøed letištní halou. A to je, kocourku, struèný popis mého a Honzíkova stýskání po tobì.”

Øekl bych, ¾e to byly první vìty naší rozmluvy, kdy¾ jsem se po tøech mìsících opìt usadil do “svého” køesla. Ve vyprávìní se s Honzíkem pøedhánìli a mé zá¾itky si nechávali na pozdìjší dobu. Mìli pocit, ¾e mi toho o sobì moc nenapsali a o mnì z mých dopisùvìdí vše. Brzy se pøesvìdèili, ¾e je tomu naopak. 
 
 

Mùj okruh pøátel v hotelu se postupnì zaèal rozšiøovat. Bylo to zpùsobeno jednak tím, ¾e u¾ jsem se dokázal samostatnì pohybovat ve všech prostorách a ¾e na mnoha výrobcích jsem se u¾ “podepisoval” vlastnoruèní úpravou jídel. Také jsem ji¾ ovládal nìkolik výrazù a mohl se sem tam nìkdy zapojit do debaty. Hodnì k navázání kontaktù se servírkami mi dopomohlo dobré dochucení salátù, které jsem jim dennì zaèal pøipravovat sám. Zpoèátku jsem si troufl jen k nakrájení salátových okurek (které se zde zbavují jadøince), rajských jablíèek a namíchání dresinku dle pokynù mých kolegù. Mnì se to v¾dy zdálo buï málo slané, nebo zase moc kyselé a takové fádní. Kdy¾ jsem se poprvé osmìlil vznést opatrnì pøipomínky, ¾e u nás dochucujeme salát trochu výraznìji, neoèekával jsem, ¾e mi dovolí  zasahovat do svých receptur.
 
“Dobøe, D¾aný, pøidej cukr. Klidnì pøidej cibuli i èesnek mù¾eš. Udìlej to prostì podle svého.”
 
Spokojenost hostù se okam¾itì promítla ve spokojenosti servírek a já zaèal pomalu a nenápadnì, øekl bych nevtíravým zpùsobem, dochucovat nìkterá jídla. Pøes dresinky jsem se pak mohl blí¾e seznámit s obsluhujícím personálem. Do hlavních chodù, co¾ byly jejich speciality, a i kdy¾ bych nìkteré jinak ochutil, nedovolil jsem si nikdy zasahovat. Byly opravdu kvalitní, chutné a lákaly sem klientelu z blízkého i dalekého okolí. Hroznì rád bych pøedvedl, jak dobrá je naše èeská kuchyò, ale na to jsem si musel ještì chvíli poèkat.
 
Postupným seznamováním s dìvèaty v obsluze – zejména s tìmi, která se dovedla perfektnì otáèet a jejich¾ jména mi utkvìla v pamìti (Karen, Katrin, Mary, Barbie…) – jsem se také více osmìloval k provìøování jejich profesionálního pøístupu k obsluze hostù. Zaèal jsem toti¾  po skonèení dopolední smìny usedat s obìdem k malému stolku v koutku restaurace, odkud byl perfektní výhled do všech stravovacích prostorù. Sledovat ten cvrkot v plnì obsazené restauraci byla nejen moje profesionální zvìdavost, ale byla vlastnì souèást mého poznávání “americké hotelové školy”. Musel jsem obdivovat jejich rychlost, maximální pozornost, kterou vìnovaly ka¾dému hostovi, a trvalý úsmìv na tváøi. V porovnání s obsluhou v našich bì¾ných restauracích mìly svou práci v mnoha smìrech usnadnìnou. Hosté  u¾ k prostøenému stolu byli uvádìni recepèní, která jím pøedkládala jídelní lístek. Na prostøeném stole nesmìly chybìt, kromì základního pøíboru, sklenice na vodu a šálky na kávu. Pakli¾e host se rozhodl obìdvat èi veèeøet, byla mu servírkou okam¾itì nalita voda s ledem a nabídnuta káva.
 
Objednané jídlo servírka namarkovala na pokladnu, a tím skonèil její první úkon u novì pøíchozích. Pokladna byla propojená s tiskárnou v kuchyni, odkud v dobì nejvìtšího náporu se neustále odvíjel “nekoneèný” pás objednávek, na který kuchaø okam¾itì reagoval a zaèal s pøípravou jídel. Vyexpedované jídlo bylo odkládáno na výdejní pult, který byl zespodu zahøíván výdejní vanou a ze shora infrazáøièi. Dìvèata mohla mezitím obslou¾it nìkolik dalších hostù a pak vyzvednout v kuchyni pro nì pøipravené jídlo. Bylo to perfektní, byla zde odbourána jedna zbyteèná cesta s objednávkou do kuchynì. Celou tu krásu, mám na mysli pìkné obleèení obsluhy ve švýcarských krojích, chutná jídla s dokonalou úpravou na talíøi a v neposlední øadì dokonalou péèi o hosta, narušoval zde zavedený styl úklidu špinavého nádobí a nové prostøení stolù. Byl v tomto prostøedí pøímo rušivým elementem. Obèas vybìhl nìkdo z umývárky v èerné gumové zástìøe nebo v triku a texaskách s velkou pøepravkou, kterou polo¾il na nejbli¾ší volný stùl a do ní posbíral z okolních stolù vše. Øekl bych spíše “naházel” vèetnì zbytkù jídel spolu s papíry, sklem, talíøi a pøíbory, jen popelníky vysypal do urèené nádoby. Pak tato osoba otøela stùl a znovu jej èistì prostøela. ®e obsluha pøi velkém náporu potøebovala pomoci, jsem rychle pochopil. Amerièan do restaurace pøichází skuteènì jen za úèelem se najíst.
 
Nikdo z hostù nevysedává  u piva, vína nebo kávy a nejpozdìji po pùl hodince spokojenì odchází. Jedna ¾idle se bìhem poledne èi veèera staèí i ètyøikrát “otoèit”. Ani s vyúètováním hosta se obsluha nemusela zdr¾ovat. Platil dle pokladního bloku v¾dy v recepci a “malou odmìnu” pro servírku (od jednoho dolaru výše) nechával le¾et na stole. Saláty a dresinky patøily k jídlu automaticky a ka¾dý host se sám obslou¾il u bufetového stolu. Pøi tomto stylu byla samozøejmì velká obrátka hostù, podnik byl prosperující, ale…(tím “ale” je myšlena výše zmínìná neprofesionální výpomoc). Nejvìtší zátì¾ spoèívala pak na bedrech kuchaøù. Souhra dvou, ve velkém náporu i tøí klukù za sporáky byla obdivuhodná. V¾dy» v široké nabídce jídel byly dennì maximálnì dvì “hotovky” a ostatní se pøipravovalo na objednávku.

Proto i já se stal s pøípravou polotovarù a neustálým doplòováním surovin dùle¾itým èlánkem tohoto øetìzce. Po skonèení odpolední smìny, kdy¾ jsem se zastavil v baru na jedno pivo, jsem mìl mo¾nost se blí¾e seznámit s výèepním nápojù, nebo chcete-li, s barmanem Robertem. Byl to nesmírnì ¾ivý èlovíèek, èernovlasý, s vzornì støi¾enou bradkou, který mi pøi plném pracovním vytí¾ení pøipadal z poèátku dost nepøístupný.
 
Dnes na nìj rád vzpomínám. Ta nepøístupnost byla dána pouze jeho rozmanitou pracovní náplní. V¾dy» musel uspokojit nìkdy i více ne¾ ètyøicet ¾íznících hostù v baru a souèasnì vyexpedovat objednávky servírek pro nabitou restauraci. A kdy¾ bylo nabito, tak na nìj neustále útoèilo a¾ osm usmìvavých dìvèat z obsluhy. Teprve po celodenním shonu se stal uvolnìný a rád si “zaspros»aèil” a s velkou oblibou organizoval rùzné sázky mezi zamìstnanci.
 
“D¾aný, jak ty to tady dìláš, kdy¾ jsi zde sám bez ¾eny? Co ti øíká slovo sex? Líbí se ti tady nìjaká dìvèata?” Byl podstatnì mladší a zøejmì by se s takovýmto odlouèením nedokázal vypoøádat. Jindy jsme mìli zase téma sázení: “Víš, v USA jsou kromì sportky zakázány jiné typy hazardních her. My zde, jen tak mezi sebou, uzavíráme sázky na výsledky rùzných fotbalových utkání. Tady máš tabulku a do jednoho ètvereèku napiš svoje jméno. Dej mi dva dolary, a kdy¾ vyhraješ, pak vše, co vyberu, bude tvoje.”
 
Asi dvakrát jsem si zkusil vsadit, ale proto¾e, jak se u nás øíká, kdy¾ máš štìstí v lásce (rozumìj tím mou ¾enu), nemù¾eš mít ve høe, nechával jsem si tìch pár drobných, s kterými jsem disponoval, radìji na pivo. Rozprava s ním, po ukonèení pracovního dne, byla balzámem na únavu.
 
Bìhem mého vyskladòování surovin ze suterénních boxù jsem se obèas setkal s uklízeèkou. Obvykle kolem desáté hodiny konèila s úklidy restauraèních prostor a pøemís»ovala se do horních pater, kde se vìnovala tìm pár pokojùm a hlavnì personálnímu prádlu. I ona mìla na srdci mnoho otázek k mé osobì a na ty jsem mohl odpovídat v¾dy ve spìchu mezi tím, co jsem naplòoval výtah potravinami pro kuchyò. Pøekvapením pro mì bylo, ale pouze pøi prvním setkání, kdy¾ v dobì volna této pracovnice (bylo to jedenkrát týdnì) obíhal s luxem restauraèní provozy sám pan majitel – Hans.
 
Pokraèování  pøíštì…
  
Jan Kurka
* * *
Ilustrace © Aleš Böhm

Zobrazit všechny èlánky autora
 


Komentáøe
Poslední komentáø: 10.11.2020  08:14
 Datum
Jméno
Téma
 10.11.  08:14 Von