Chvála grafomanie
Proboha – co je to za chválu? Údiv rozhoøèených ètenáøù je zde bohu¾el na místì a nevím, jak bych ho zmírnil. Navíc ještì ani nevíte, co vás èeká, nebo» to bude chvála plná nejrùznìjších vysvìtlení, sice nezbytných, ale velmi èasto mo¾ná nevysvìtlitelných, co¾ je samozøejmì oxymóron jako hrom.
Proè jsem napsal tuto chválu, pozná ka¾dý hned v následující vìtì. Kdy¾ jsem se nyní na stará kolena a vlastnì na staré všecko probíral svými šuplíky, pota¾mo rùznými archívy v poèítaèi, uvìdomil jsem si sice pozdì, ale pøece, ¾e jsem asi grafoman, tedy èlovìk, trpící chorobnou psavostí! Jistì¾e to není pøíliš pøíjemné zjištìní, a tak jsem se rozhodl proti tomuto hanlivému názvu bojovat. Samozøejmì ne tím, ¾e bych psát pøestal. To ani náhodou! A aèkoliv jsem tvor pomìrnì jednoduchý, uèinil jsem to rafinovanì, a to tak, ¾e se právì zvýšenou psavostí podívám této psavé mánii na zoubek. A posuïte prosím, jaké podivnosti jsem odhalil!
Nemusel jsem ani dlouho pøemýšlet - ono to myšlení nakonec pøece dost bolí - a pøišel jsem na to, ¾e grafomanie neexistuje, nikdy neexistovala a nikdy existovat nebude! Grafomanie je prostì naprostá a sprostá fikce, kterou si vymyslela spisovatelská a básnická loby, a to ze zcela sobeckých a zištných dùvodù. Hájí tím své zájmy a v ka¾dém zaèínajícím autorovi vidí hned nekalou konkurenci. A tu vidí zejména v autorech mladých, kteøí mohou být ještì dlouho literárnì plodní, co¾ - na štìstí pro zmínìnou loby - není mùj pøípad. Tato u¾ staletími zavedená loby trestuhodnì zamlèuje, ¾e na polibky literární múzy zdaleka nemají monopol pouze básníci a spisovatelé renomovaní! Ale prodejní kritici i nakladatelé jim jdou bohu¾el na ruku. Pøitom jsou to vìtšinou kritici ze stejného hnízda jako ti, kteøí nerozpoznali takové talenty svìtové literatury, jako byli napø. Melville, kdy¾ vyšla jeho Bílá velryba, Flaubertova Madame Bovary èi Tolstého Anna Karenina.
Literární a vlastnì ka¾dá umìlecká tvorba má svá velká úskalí, a snad ka¾dého autora neustále pronásleduje dìsný strach, aby nebyl nazván dalším hanlivým názvem – plagiátor! Zde se ukazuje, ¾e i v minulých stoletích velikáni umìní velmi závidìli jak svým souèasníkùm, tak i nebo¾tíkùm. V¾dy» na pøiklad lord Byron napsal o Shakespearovi, ¾e tento velikán pouze vybrakoval zápletky ze starých románù a pøíbìhy upravil s minimálním pøispìním vlastní myšlenky! Dále se mo¾ná leckomu vybaví pøíklady spisovatele Antonína Somra èi daleko známìjšího našeho polyhistora Járy Cimrmana. První z nich - pro nepamìtníky – je spisovatel z první semaforské hry Èlovìk z pùdy, který sice umìl psát, ale neumìl èíst. A tak napsal tøeba Tøi mušketýry a Bílou ne moc, a moc se divil, ¾e tato díla u¾ napsal nìkdo pøed ním! Smolaøské výzkumy a zejména vynálezy Járy Cimrmana jsou mnohem známìjší a netøeba je pøipomínat. Kulantní obejití plagiátu v muzice moc hezky kdysi objasnil Jaroslav Uhlíø v jedné staré silvestrovské skeèi. Na tehdejším svìtovém hitu Babylon skupiny Bonny M ukázal, jak je snadné vyu¾ít pár taktù naší starší písnì - A¾ budou trumpety pøekrásnì zpívat! A našli bychom další, ještì kurióznìjší pøíklady. Ústøední melodie ze starého èeského filmu Noèní motýl je silnì „inspirována“ známým Straussovým valèíkem, další ústøední melodii ve filmu Svìtla ramp si velký Chaplin prostì „vypùjèil“ z Èajkovského nádherného klavírního koncertu. I naši hudební velikáni se na tomto poli poøádnì „namoèili“. Antonín Dvoøák prý slyšel nejslavnìjší motiv Larga ze své Novosvìtské z úst èernošského uklizeèe v hudební škole v New Yorku, Bedøich Smetana pak nemusel cestovat tak daleko, a našel nejznámìjší motiv pro svou symfonickou báseò Vltava v lidové písni Koèka leze dírou. Staèilo mu tu melodii pøevést z durové tóniny do mollové.
Proè toto vše píšu? Chtìl bych pøedevším pochválit všechny ty, kteøí se nebojí být oznaèeni za grafomany a navíc pøesvìdèit všechny zatím neznámé „latentní“ autory i autorky, aby odhodili svùj ostych a stále se pokoušeli vypudit ze sebe to, co v sobì dlouho zadr¾ují! Kdy¾ se to povedlo výše jmenovaným, proè by se to nemohlo povést i nám? Písmena abecedy pøece zná ka¾dý, staèí je poskládat do slov, slova do vìt atd.
Negramotní u nás snad u¾ vùbec nejsou, tak a¾ ka¾dý z nás popíše pár prvních stránek a bude pokraèovat, tak pak staèí u¾ jen málo – sehnat nakladatele, vydat kní¾ku, nebo alespoò najít své ètenáøe na internetových stránkách… A abych dodal všem odvahy, svìøím se nezištnì se svými zkušenostmi.
Pøi probírání tìch svých u¾ zmínìných „šuplíkù“ jsem kdysi našel i ušmudlaný notýsek a v nìm svou první „básnièku“ z konce II. svìtové války:
Potkal mlynáø kominíka, nevyhnuli se, spadli pøi tom do rybníka a potloukli se.
Kdy¾ tam spadli jako zvadlí, koukli na sebe, zaèali si nadávati a šli do sebe!
Myslel jsem, ¾e to nemù¾e být plagiát, nebo» jsem to cizí slovo tehdy pochopitelnì vùbec neznal, zplodiv tyto „verše“ ve svých necelých deseti letech, a pøesto se pak ukázalo, ¾e podobná je jedna národní píseò! A jak jen nepatrnì jsem se vypracoval za dalších 70 let, to dokumentuje následující aforizmus:
Spìchej radìj pomalu, loudávej se rychle, hranatá je nìkdy koule, kulatá je krychle!
A nakonec zjiš»uji, ¾e v této chvále vlastnì paradoxnì chválím nìco, co vùbec neexistuje! Dìj se vùle bo¾í, jsem zvìdav, zda to nyní po letech koneènì spatøí svìtlo svìta!
Vladimír Vondráèek
Ilustrace FrK Kratochvíl, foto internet
Chvála grafomanie