Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Romana,
zítra Al¾bìta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Biblické pøíbìhy (19)

MEDITACE O BOHU ZÁKONA
 
„Hledejte mne a budete ¾ít!“ (Am 5,4)
 
Na první pohled by se nám mohlo zdát, ¾e sotva která doba pøála víøe a Bohu tak málo jako naše století. A pøece si troufáme øíci, ¾e naše materialistické století stojí na prahu veliké duchovní promìny. Všechny „revoluce“, jimi¾ náš technický vìk procházel, mìly svá adjektiva: mluvili jsme o revoluci energetické, nukleární, zelené, kybernetické, genetické... ta nejvìtší bude rozhodnì spojena s pøídavným jménem „metafyzická“. Lidstvo uprostøed svých krizí dozrává toti¾ k pøijetí nové víry a vìda, která se v posledních staletích halila do materialistických hávù, se zaèíná dostávat do nových sfér chápání. Jestli¾e toti¾ první fyzikální zákony vedly èlovìka k jednorozmìrnému vidìní, k studiu pohybu hmatatelných tìles v trojrozmìrném prostoru, nyní se ocitá vìda sama v mnohadimenzionálním svìtì. Studuje pochody, které jsou „zdravým rozumem“, na nìj¾ jsme v¾dycky spoléhali, nepochopitelné. Hranice mezi hmotným a nehmotným se poèíná stírat a lidský rozum se pøizpùsobuje vnímání, chápání neviditelného. Èím hloubìji se lidské poznání noøí do tajemství hmoty, tím blí¾ má k pøeklenutí násilné propasti mezi hmotou a duchovní stránkou èlovìka. Tato propast byla mimochodem vykopána v raném období fyziky, která nemìla nejmenší ponìtí o dnešním slovníku nukleárních badatelù. A objevem energetického pole lidských bytostí, „studené plazmy“, jak se nìkdy øíká, se ocitla vìda sama v pøímém doteku s lidskou duší.
 
Není zøejmì náhodou, ¾e všichni tvùrci nukleární fyziky dospìli na práh víry, i kdy¾ pøirozenì vìøili po svém a vìtšinou mimo tradovaná dogmata. Za všechny formuloval svérázný pøístup k Bohu katolický filozof Michel Novak ze Stanfordské univerzity v USA. „Povznáším-li pøíle¾itostnì svou mysl modlitbou, pak nikoli k nìjakému Bohu, kterého bych mohl vidìt, slyšet anebo nahmátnout. Má modlitba smìøuje k Bohu v chladné a neproniknutelné polární noci, jakou doposud znali jen nevìøící.“

Ostatnì Novakovo pojetí je blí¾ pojetí Starého zákona ne¾ všechny obrázky vousatého mu¾e nad knihou høíšníkù. A je také blí¾ pravdì ne¾ nejèastìji pou¾ívaný symbol trojúhelníku, suplující pøedstavu Boha. Jakákoli snaha o konkrétní pøedstavy musela toti¾ selhat ji¾ proto, ¾e „není mo¾no myšlence poznati nìco vìtšího ne¾ sebe“, jak napsal kdysi William Blake. Starý zákon tento fakt chápal pøed tisíci lety právì tak dobøe jako my dnes.

Bùh, nejvyšší øád kosmu, není (a sotva kdy bude) spoèítatelnou rovnicí a jeho poznání není závislé na va¾itelných, mìøitelných dùkazech vìdy. K cestì do hlubin kosmu a naší duše je však nezbytná naše ¾ivotní zkušenost, která nás otevírá velkým tajemstvím, a tedy Bohu. Hovoøit o této otázce s patnáctiletými, dvacetiletými mladými mu¾i, kteøí se brání víøe, by bylo ztrácením èasu. Víra je toti¾ pøedevším vìcí osobního zrání... teprve v jistém okam¾iku, kdy se rozhlí¾íme zpìt po kumulovaných zá¾itcích a zkušenostech vlastního ¾ivota, si poèínáme klást otázky po smyslu, po øádu, který by všechno pro¾ité a pro¾ívané uspoøádal. A ji¾ v tomto okam¾iku, pøi formulování svých otázek mimodìk nalézáme Boha. „Nehledal bys mì, kdybys mì nebyl u¾ nalezl.“
 

Mnoha našim souèasníkùm ovšem víra v Boha, v tuto nadosobní moc, pøipadá povìreènou. Je však pozoruhodné, ¾e tým¾ obyvatelùm naší planety zdaleka tolik nevadí, ¾e podléhají nadosobní síle pozemské moci, která postrádá øád, která se nám v pøedivech svých funkcí jeví jako anonymní a nevypoèitatelná síla. 

 
  
  

Pouèíme-li se z textu Starého zákona, pak pochopíme, ¾e víra v Boha je zále¾itostí nesmírnì jednoduchou. Staèí si pøiznat, ¾e svìt není poslední skuteèností, ¾e má svùj smysl, a zkušenost sama nás pøesvìdèí o tom, ¾e svìtu smysl nedává honba za pozemskými statky, kolobìh výroby a støídání spoleèenských systémù. Jen tehdy, je-li svìt víc ne¾ pøíle¾itostí ke krátkému pohodlnému ¾ivotu, má cenu v tomto svìtì bojovat a ¾ít. 

Èlovìk by i v boji o ¾ivot selhal, jak øíkal Bertrand Russel, kdyby byl pøesvìdèen o nesmyslnosti tohoto ¾ivota.

Druhá cesta k Bohu vede pak pøes etický kodex a hledání dobra na tomto svìtì. Izraelský prorok Ámos vyslovil kdysi tyto dvì výzvy: „Dotazujte se Hospodina a budete ¾ít!“ (Am 5,6) „Hledejte dobro a ne zlo a budete ¾ít...“ (Am 5,14) Z premis vyslovených dávným prorokem lze pak snadno sestavit øadu, v ní¾ mezi dobrem, ¾ivotem a Bohem budou rovnítka. Budeme pojednou blízko chápání antického filozofa Platóna, který ideu dobra povýšil na nejvyšší místo svìta idejí.
 
Podívejme se však na stránky Starého zákona, abychom se seznámili s biblickým pojetím Boha. To, co je tu do oèí bijící, je fakt, ¾e si lidé od nepamìti kladli se stejnou naléhavostí jako my jednu a tuté¾ otázku: Kdo je Bùh? Vzpomeòme si na Jákoba, otce dvanácti pokolení, který se po dvacetileté práci u svého tchána vrací do zemì svých otcù. U øeky Jaboku, jak víme, dochází k noènímu zápasu mezi Jákobem a Bohem, „Jak se jmenuješ?“ (Gn 32,28) naléhá na neznámého Jákob. „Proè se ptáš na mé jméno?“ (Gn 32,30) odpovídá Bùh dotazem. Jinými slovy bychom mohli øíci: Co ti poví moje jméno? S podobným dotazem se na Boha obrací otec legendárního biblického siláka Samsona Manóach. Kdy¾ mu neznámý slibuje narození hrdinského soudce Izraele, Manóach se ptá: „Jaké je tvé jméno?“ (Sd 13,17) Odpovìï zní tentokrát pøesnìji: „Proè se ptáš na mé jméno? Je podivuhodné.“ (Sd 13,18)

Koneènì do tøetice klade tuté¾ otázku Moj¾íš. Kdy¾ se na Sinaji setkává se Stvoøitelem v hoøícím keøi, tuší, ¾e se jej Hebrejci budou vyptávat na autora biblické zvìsti. „A¾ se mì však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“ (Ex 3,13) „Jsem, který jsem,“ (Ex 3,14) odpovídá hlas z hoøícího keøe. Øekni toto Izraelcùm: „Posílá mì k vám Hospodin, Bùh vašich otcù...“ (Ex 3,15)

Ji¾ pøedtím praotci Izraele – Abrahamovi – øekl Bùh témìø stejnými slovy: „Já jsem! A toto je má smlouva s tebou...“ (Gn 17,4) Kdybychom chtìli tuto myšlenku pøevést do souèasné mluvy, opsali bychom ji zøejmì slovy: Co ti zále¾í na jménu? Podstatné je, ¾e jsem, a fakt, ¾e jsem, musí být východiskem pro tvé konání.
 
®idé si ovšem uvìdomovali, ¾e Bùh, toto velké mystérium Zákona, je tì¾ko posti¾itelný slovy. Ka¾dá konkrétní pøedstava musela být mylná a nutnì svádìla na scestí. Proto druhý bod Desatera zakazuje zpodobování Boha, a proto Hospodin na Sinaji øíká Moj¾íšovi: „Nemù¾eš spatøit mou tváø, nebo» èlovìk mì nesmí spatøit, má-li zùstat na¾ivu.“ (Ex 33,20) Tímto textem není zøejmì øeèeno, ¾e by èlovìk tváøí v tváø Bohu musel zemøít, spíše tušíme, ¾e s pøedstavou Boha se nemohou lidé vyrovnat, dokud ¾ijí v poutech pozemského ¾ivota. Prorok Izajáš øíká doslova, ¾e „jeho rozumnost vystihnout nelze“. (Iz 40,28) „Výšiny nebes, hlubiny zemì a srdce králù nelze prozkoumat,“ dodává kniha biblických pøísloví. (Pø 25,3)

A pøece nás Starý zákon nenechává zcela bez odpovìdi. Kdy¾ se Moj¾íš v hoøícím keøi ptá na Bo¾í jméno, Bùh mu odvìtí slibem vysvobození: „Nu¾e pojï, pošlu tì k faraónovi a vyvedeš mùj lid, Izraelce, z Egypta.“ (Ex 3,10) Povolává Moj¾íše k vedení ¾idovského spoleèenství a vyhlašuje své rozhodnutí vysvobodit ®idy z otroctví. Jinými slovy: na cestì, ve splnìní tìchto slov poznáte, kdo jsem. Bùh je prostì pøítomen tam, kde je lidská ruka napøa¾ená k èinu, kde jsme vyzýváni jít kupøedu dìjinami, cestou vysvobození. Pùjdete-li, budu s vámi, slibuje, a budete-li mì chtít poznat, poznáte mì na své cestì. Promlouvám k vám skrze promìny svìta.
 

Tato pøedstava Boha byla ve starovìkém svìtì revoluèním obratem lidského chápání. Všechna pohanská bo¾stva byla toti¾ vázána na urèité místo – pojila se ke krajinì (napøíklad k Olympu), k jednotlivým mìstùm, øekám. A bylo jakousi slušnou nutností pøijmout víru nového bo¾stva, jakmile èlovìk vstoupil do sféry jeho teritoriální jurisdikce. A tu se tedy pojednou beze všech filozofických spekulací vynoøuje Bùh pokroku a dìjinného èasu. 

Tento Bùh je pro ®idy sledem událostí, jimi¾ kráèela historie, která zaèala stvoøením a spìje k završení. Nejen Bùh, ale i Kristus pùjde osou událostí, bude poutníkem na cestì a také archa úmluvy se od poèátku stane mobilní. Jak revoluèní byl tento obrat, zjistíme porovnáním Starého zákona s úvahou antického myslitele Marca Aurelia, který napsal, ¾e „ti, kdo pøijdou po nás, neza¾ijí nic nového a ¾e døívìjší pokolení také více nevidìla...“

A tak tedy máme pøed sebou Boha Exodu, který jde stále ve „sloupu oblakovém“ pøed èlovìkem, aby mu vytyèil cestu. Ukazuje prstem k následování a vyzývá èlovìka k aktivnímu èinu v dìjinách. „Já sám pùjdu s vámi,“ (Ex 33,14) øíká Bùh Moj¾íšovi. Proto se tolikrát objevují v bibli apely, vyzývající èlovìka k pohotové odpovìdi na danou situaci. „Nyní jdi...“ dovídá se Moj¾íš. „Vstaòte, vyjdìte,“ øíká Bùh vùdcùm Izraele o poslední noci egyptského pobytu. „Buï rozhodný a udatný,“ (Joz 1,9) dovídá se Jozue, který má vést lid pøes rozvodnìný Jordán, „nemìj strach a nedìs se, nebo» Hospodin, tvùj Bùh, bude s tebou všude, kam pùjdeš!“ (Joz 1,9) Slova „vzchop se a buï odvá¾ný“ se tu zámìrnì opakují ètyøikrát za sebou.

„Jdìte obsadit zemi,“ zní výzva zapsaná v páté knize Moj¾íšovì. I Jákob slyšel nìco podobného, kdy¾ se dovršila dvacetiletá slu¾ba u tchána Lábana. Slyší pøíkaz: „Vyjdi teï hned...“ Ezdrášova kniha, která zaznamenává léta po návratu Izraele z babylónského zajetí, cituje apel: „Vstaò! Vzchop se a jednej!“ „Vyjdìte, pøikazuje se v knize Nehemjášovì a Izajáš slyšel podobnì znìjící pobídku: „Jdi a øekni lidu tomu...“ „Probuï se, probuï, povstaò Jeruzaléme...“ (Iz 51,17) „Pryè, pryè odtud, vyjdìte z Babylóna...“ (Iz 52,11)

A kdy¾ se prorok Jeremjáš tìmto jasným pøíkazùm k èinu brání a porovnává své schopnosti se silami malého dítìte, slyší: „Neøíkej, dítì jsem, nýbr¾ kamkoli tì pošlu, jdi a vše, co pøiká¾i, mluv.“ (Jr 1,7) „Dejte se do díla, nebo» jsem s vámi,“ dostává pøíkaz prorok Ageus (Ag 2,4), který bojuje o obnovu jeruzalémského chrámu. „Zamyslete se vá¾nì nad tím, co se dálo...“ „Jdi v této své síle a vysvobodíš Izraelce,“ dovídá se slavný soudce Gedeón. (Sd 6,14)

To je jen nìkolik náhodnì vybraných pasá¾í z Písma – všechny citáty lze však pøevést na jediného jmenovatele. Bùh je tu pøedstaven jako síla, která vede èlovìka k vzdáleným horizontùm budoucnosti. Je to Bùh èinu a promìn.

Zároveò se nám tu vyjevuje ještì jiná stránka Bo¾í podstaty – toti¾ záruka, ¾e smyslu Bùh bude s námi tam, kde budeme usilovat o naplnìní výzvy, Zákona, etického øádu. V tomto se nám na stránkách bible klade rovnítko mezi víru a dùvìru, ¾e èlovìk ve svém úsilí není sám, ¾e pravda a dobro vítìzí, jak nás pøesvìdèují starozákonní texty a vlastní zkušenosti, a ¾e èlovìk, který se pro toto vítìzství, a tedy za Boha obìtuje, nezíská nic menšího ne¾ ¾ivot sám. Odsud pramení naše odvaha k riskantním krokùm ¾ivota a jistota, ¾e „hvìzdy“, jak psali starovìcí filozofové, bojují za spravedlivého èlovìka. A tak tedy Bùh, který byl pro antickou filozofii pojmem pro spekulativní diskuse, se v starozákonním podání stává zále¾itostí pøesvìdèení a záruk.
 
Koneènì biblický Bùh je vtìlení øádu a Zákona. Zatímco olympská bo¾stva uèinila z dìjin sled rozmarù a osobních zápletek a zatímco se bohové pøed Trójou chovali jako fanoušci sportovního utkání, Bùh Izraele „ zjednává právo sirotku a vdovì, miluje hosta a dává mu chléb a šat“. Je nám vùdcem, zákonodárcem a soudcem, je všudypøítomný v našich bli¾ních, hlavnì mezi tìmi, kdo oèekávají naši pomoc. A odtud tedy plyne stálý biblický refrén: výzva k hledání dobra a k promìnì svìta ve smyslu vyšších mravních nárokù Zákona.
 
  
  

Bùh je tedy i novým kritériem, úhlem našeho nazírání na celý svìt a na sebe sama. Èlovìk v biblickém zorném poli pøestává akcentovat všechno to, co v nás umírá, a orientuje se na investice v oblasti duchovní, tedy na to, co v nás zemøít nemù¾e. Krom toho toto kritérium pøenáší naše dnešní usilování daleko za horizont našeho vlastního pozemského bytí, nebo» vnáší do svìta pojem vìènosti. 

Bez tohoto pohledu na vìèné trvání by pøestala být budoucnost naším èasovým rozmìrem, svìt by ztratil smysl a ¾ivotní údìl by se promìnil ve lpìní na ¾ivotì za ka¾dou cenu. Takovýto ¾ivot je však jen ¾ivoøením slabých – jich¾ je kolem nás víc ne¾ dost.

A posléze v zorném úhlu víry, Zákona a vìènosti dostanou i vìci kolem nás pravou velikost, své pøesné dimenze a relace. To, oè jsme byli ochotni usilovat ještì pøed nedávnem, mnohé pochybné pseudohodnoty, rázem klesnou na ¾ebøíèku našich ¾ivotních priorit.

Takový je tedy Bùh Zákona, který v dìjinách oslovuje èlovìka. „Kde je tvùj bratr?“ (Gn 4,9) ptá se Kaina. „Kde jsi?“ dotazuje se Adama. (Gn 3,9) Kam jsi se to dostal, èlovìèe? Tyto otázky se vynoøily ji¾ na úsvitu biblických dìjin. Pøekonaly však mnohá tisíciletí a se stejnou aktuálností oslovují dnes a dennì nás. Jak na tyto otázky odpovídáme my?
 
Pøíštì: ®ivot jako cesta.
Pùvodní ilustrace nazarénské školy pro tisk upravila © Olga Janíèková.
 

 
Slavomír Pejèoch Ravik
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 09.12.2019  16:51
 Datum
Jméno
Téma
 09.12.  16:51 Von