Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Romana,
zítra Al¾bìta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Potomci Pøemyslovcù ve filmu (2/2)

Mnozí svým chováním v praxi dokazují,  jak byli vychováni,  jaký otisk v nich zanechaly po léta zakoøenìné rodové zásady a zvyky.
Tyto atributy zákonitì ovlivòují jejich dnešní postoje k opìt nabytému majetku. Ke správì odkazu pøedkù.


Dìpold hrabì Czernin:

“My se cítíme opravdu spíše jako správci toho majetku, ne¾ jako nìjací majitelé, kteøí z toho vydobývají nìjaký osobní zisk. Kdybych z toho chtìl jenom vytahat zisk do své vlastní kapsy, tak tady nebudu opravovat tento barák a ty rùzné stavby, které jsme pøevzali zdevastované. Vybavovat hospodáøství stroji, to jsou všechno obrovské peníze. Kdy¾ vidím dnešní okolní svìt, tak to nevidím ani moc hezky u tìch druhých.”

Zdenìk hrabì Sternberg:

“Ne, nepøipadám si absolutnì bohatý a kdybych byl bohatý, tak by mì to vùbec nijak neupoutávalo. Já si taky neøíkám podnikatel, nýbr¾ hospodáø, proto¾e to má takový trochu negativní pøízvuk, ten pojem podnikatel. A já nepou¾ívám nìjaké výtì¾ky z toho majetek pro svoje úèely, ¾iji ze svého dùchodu a to mi bohatì staèí. A všechno, co se mi daøí vyhospodaøit, jde zpátky do toho, prostì aby se to zvelebilo, aby to bylo alespoò takové, jaké to kdysi bývalo.”

Karel kní¾e Schwarzenberg:

“My jsme všichni byli vychováni v tom duchu, ¾e je to doèasnì svìøený majetek, který má èlovìk po dobu svého ¾ivota propùjèen, a ¾e z toho také nìkomu musí skládat úèty. To byla základní myšlenka. Samozøejmì to má velmi staré koøeny, nehodí se do moderní doby, nehodí se do dnešního hospodáøského uva¾ování, ale to musím øíci, tak jsem byl vychován a toho u¾ se taky nezbavím.”

Josef hrabì Kinský:

“Nikdy jsem v tom nevidìl majetek, to je moje. Já ho pouze po urèitou dobu svého ¾ivota spravuji a potom ho pøedám další generaci. A ta se pak musí starat a doufám, ¾e to bude spravovat dál.”

Tomáš hrabì Czernin:

“Asi mnohé co dìláme mù¾e být snadno kritizováno, proto¾e vìtšina lidí ty skutky tak nìjak… nechci o nich špatnì mluvit, ale øekl bych … nazírají z vlastního pohledu a z pohledu vlastního ¾ivota, kdy¾to my pøeci jenom koukáme pøes generace. Já poøád opakuji, nebo nás tak nìjak pøirovnávám k tomu našemu dubovému lesu, proto¾e to, co my dneska sklízíme, to vlastnì bylo pro nás udìláno za dìdeèka, nebo dokonce za pradìdeèka. A zase to, co dáváme zpátky, u¾ nikdy sklízet nebudeme, a já si myslím, ¾e podobnì se chováme ve všech oblastech, ¾e se nemù¾eme øídit momentálním ziskem nebo tím, co by se tøeba momentálnì nìkomu líbilo, ale èasto musíme koukat dopøedu. Asi to èasto vypadá bláhovì, mo¾ná ¾e nás nìkdo pova¾uje za blouznivce, ale já jsem pøesvìdèen, ¾e to smysl má.”

 
 
Jan Drocár a Jaroslav kní¾e Lobkovicz

Jaroslav kní¾e Lobkowicz:

“Já si beru jako pøíklad v¾dycky jednu rodinu, jsou to pøíbuzní mojí ¾eny z Francie. To jsou lidé, kteøí za francouzské revoluce opustili Francii a ¾ili nìjakou dobu v exilu v Nìmecku, v Koblenzi. Po revoluci se vrátili a našli majetek v dezolátním stavu, to znamená zámek byl vyhoøelý a vlastnì tam nic nebylo. Oni se do toho pustili a dnes po 200 letech je zámek zase v dobrém stavu a ta rodina tam hraje urèitou roli v okolí. Starý pán byl nìco jako krajský hejtman a zkrátka hrál tam dost podstatnou roli. Kdyby byli zùstali v Nìmecku, tak mo¾ná v tom momentì to pro nì bylo výhodnìjší, v tom momentì by se jim daøilo lépe. Ale vidìno 200 let zpátky, udìlali to nejlepší, co mohli udìlat, ¾e se vrátili. Jinak by to jméno u¾ bylo zapomenuto.”

Josef hrabì Kinský:

“Já èekám od svého syna, ¾e tohle zachová. A taky klidnì øíkám, ¾e do toho dávám všechny prachy, které mám, abych to dostal do takového stavu, aby synovi nic jiného nezbývalo, ne¾ to dodìlat.” (smích)

František hrabì Kinský:

“Mnì ta stavba jako taková fascinuje natolik, ¾e mám chu» ji dodìlat, ¾e jí prostì musím dodìlat. Je to dùm, který byl postaven pro mého pradìdeèka a já pøece nemohu nechat spadnout dùm, který byl postaven pro mého pradìdeèka. A navíc ve své velikosti je pomìrnì obyvatelný.”
Dìjiny pøipravily aristokracii nìkdy prapodivné osudy. Dnes potomci starých rodù symbolizují vzájemnou politickou, kulturní, nábo¾enskou, ekonomickou i pøíbuzenskou propojenost minulého a souèasného.

Zdenìk hrabì Sternberg:

“Èasy se mìní, my samozøejmì ¾ijeme ve spoleèenském zázemí, které je zcela jiné ne¾ pøed 100, 200, 300 lety. A ka¾dý se pøizpùsobuje tomu zpùsobu ¾ivota, který v souèasné dobì je. Ale, jak jsem øekl, ty priority, takové ty etické zásady a podobnì, ty by mìly být nadèasové.”

Arnošt hrabì Waldstein:                                              

“Svým potomkùm zdùrazòuji to, co nás pøenášelo pøes pøevraty v posledních stopadesáti letech. Pøipomínám jim, aby dodr¾ovali tøi základní postoje, které nám v¾dy lépe umo¾nily najít v tìchto pohnutých dobách v¾dy tu správnou cestu.
Za prvé je to vertikální rovina, která nás vede jako èlánky øetìzu od pøedkù k pøíštím generacím. Uèí nás, ¾e vše co dìláme nebo nedìláme, musíme ospravedlnit v oèích našich pøedkù a v oèekávání našich potomkù.
Za druhé je to rovina horizontální, která nám pomáhá udr¾ovat vztahy uvnitø naší širší rodiny. To nám dává silný pocit solidarity v tì¾kých dobách a je nezávislá na hmotných statcích.
A za tøetí je to rovina vnitøní, která má být ¾ivým vztahem k našemu stvoøiteli, od kterého pocházíme a ke kterému se vrátíme na konci našeho ¾ivota.”

Tomáš hrabì Czernin:

“Jsou urèitì takové fáze v dìtství, kdy si èlovìk najednou uvìdomí co je, a mo¾ná by mìl i urèitou tendenci se zaèít chovat nìjak nafoukanì nebo pova¾ovat se za nìco výjimeèného. A to dìdeèek øíkal: sláva otcù je krásný šperk, ale jaký èlovìk skuteènì je, to musí dokázat sám.”

František hrabì Kinský:

“U¾ jenom z toho dùvodu, ¾e jsem nositelem jména, které prošlo èeskou historií v jakékoliv podobì, to znamená minimálnì je známe v èeské historii a já jsem nositelem toho jména, tak mám odpovìdnost k tomu jménu. A v dùsledku toho mì ta odpovìdnost k tomu jménu zavazuje. Zavazuje mì k tomu, abych se pokusil alespoò s ohledem na své vlastní svìdomí chovat se øádnì, slušnì, pokud to jenom jde, a taky jsem to – pokud to jenom trochu šlo – zkoušel. Urèitì jsem se nìkdy k nìkomu nechoval slušnì, urèitì jsem se nìkdy k nìkomu nechoval øádnì, ale tøeba to bylo proto, ¾e si nic jiného nezaslou¾il.”

Jaroslav kní¾e Lobkowicz:

“Èlovìk jako jedinec je vlastnì nezajímavý. Zajímavá je, dá se øíci, teprve rodina v celém tom svém kontextu dìjin. Èasto se stává, ¾e jeden jedinec, který je absolutnì skromný, neznámý a pracovitý, ¾e se o nìm moc nemluví, a jiný, který zkrátka má jenom urèité charisma a umí dobøe mluvit, se stane slavným. I to se stává. Nejenom ¾e mi to tak bylo øeèeno starší generací, ale vidím to i na sobì, ¾e èasto èlovìk jako jedinec opravdu neznamená tolik. Pro mì je dùle¾ité vychovat dobøe dìti, aby trochu znaly tradici, aby v té tradici pokraèovaly. To znamená tradici ¾ít tady, vycházet zde dobøe s lidmi, cítit se tady doma a zkrátka pracovat tak, aby ani naše vnouèata a pravnouèata se za nás nemuseli stydìt.”

Arnošt hrabì Waldstein:

“Mnoho zmizelo bìhem posledních dvou století. Bohu¾el nejen vìci pøekonané, anachronické, ale také trvalé hodnoty, které bychom teï naléhavì potøebovali. Tyto hodnoty musejí být znovu hledány a uvádìny do našeho myšlení a jednání. Proto se musí lidé mnoho uèit v dìjinách a z nich znovu vybírat ji¾ existující poklady zkušeností. Jsem pøesvìdèen, ¾e my ze starých rodin bychom pøi tom mohli úèinnì pomáhat, i kdy¾ nás k tomu nikdo oficiálnì nevyzývá.”
Pøísná výchova, sebevìdomí a víra v sebe sama pomohly aristokracii pøe¾ít tì¾ká období, a ovlivòuje i její pohled na souèasné dìní. Víra, mravnost a slušnost pro ni nejsou prázdné pojmy.
      

Zdenìk hrabì Sternberg s Janem Drocárem

Zdenìk hrabì Sternberg:

“Já bych øekl, ¾e kdy¾ je èlovìk hodnì dole, tak se ta èest a morálka snáze udr¾uje, ne¾ kdy¾ je nahoøe. Proto¾e kdy¾ má vliv, postavení, co¾ jsou atributy, které já pøíliš nemiluji, ale je to jaksi pøirozené, ¾e se pak snáze zapomene na nìco, co zavazuje jaksi takovou tu mravní osobnost, tu mravní náplò toho ¾ití. Já jsem v tìch nejhorších dobách, pokud se tak dají nazvat, v té šachtì, nebo kdy¾ jsem pracoval v PTP v tìch pomocných technických praporech, kdy¾ jsme byli všichni, nejenom já, trvale poni¾ováni a podobnì, tak mohu øíci, ¾e vlastnì v té dobì se mi daøilo spíš prohloubit takové to pøesvìdèení, ¾e musím být za všech okolností slušný èlovìk. Spíš ne¾ kdybych ¾il v nìjakém indiferentním prostøedí, kde je, jako dnes, témìø vše dovoleno, svoboda vyjadøování, svoboda osobnosti v ka¾dém ohledu. Tak tam je, myslím, spíš nebezpeèí nìjakého mravního úrazu, ne¾ v dobì, kdy je èlovìk jaksi utiskován.”

Jaroslav kní¾e Lobkowicz:

“My bychom ani moc zákonù nepotøebovali. Zákony jsou jenom k tomu, aby nìco zakazovaly, nebo øeknìme, aby chránily jednu skupinu pøed skupinou druhou. A aby urèovaly chod, jak má co jít. Prakticky k tomu jsou zákony. Ony by mo¾ná staèily jenom ty základní zákony, desatero, kde je vlastnì u¾ všechno obsa¾eno. Kdyby se ka¾dý dr¾el desatera, tak bychom mo¾ná nemuseli mít stovky a tisíce zákonù, které dnes máme a které stejnì nikdo ani poøádnì znát nemù¾e. Ono se èasto stává, ¾e èlovìk dìlá nìco proti zákonu, ani¾ by si vùbec uvìdomil, ¾e to zákon zakazuje. Je to v malièkostech, ale je to tak.”

Josef hrabì Kinský:

“Já dìlám svou povinnost. A ¾e neudìlám nic, co by nebylo v souladu s vírou, øádem a mravností. A tìch nemravností se dìlá tolik, dennodennì a na ka¾dém kroku… A lidi si ani neuvìdomují, ¾e je to nemravné, proto¾e o mravnosti a nemravnosti nikdy nic neslyšeli. A jsou to páni velice vysoko nahoøe. A nikdy neuva¾ovali, co je mravné a co je nemravné. Mrav se toti¾ nadá definovat. Definujte mravy! To se nedá.”

Karel kní¾e Schwarzenberg:

“Pøedevším u našich politikù a vùbec zástupcù starší a støední generace, èlovìk prostì cítí, ¾e mají obzor omezený èeskou kotlinou, tedy za Šumavu a Krušné hory se nedívají. Dokud existovala Èeskoslovenská republika, Èeskoslovensko, lidi byli pøinuceni se dívat alespoò do Bardìjova a do Michalovcù. Teï se u¾ koukáme jenom do Bøeclavi, do Chebu a do Hodonína. A podle toho to u nás vypadá. To je prostì strašnì malicherné, já to nazývám èeským pupkozøením. Díváme se jenom co se dìje tady, co my dìláme, a nedíváme se na to, co se dìje ve svìtì. A jsme bohu¾el dneska ne pøíliš bohatá, zaostalá, velmi malá a dosti nezajímavá zemì uprostøed Evropy. A abychom se z toho dostali, musíme nejdøíve zaèít pracovat na sobì a na té zemi. Ale to bude ještì nìjaký èas trvat.”

Tomáš hrabì Czernin:

“Já si myslím, ¾e èlovìk, kdy¾ si stanoví cestu, ze které neuhne, tak ten ¾ivot má i lehèí, ne¾ kdy¾ musí neustále tápat a pøemýšlet o tom jak teï… a vùbec, to u¾ jsem øíkal, ¾e kdy¾ si èlovìk øekne, já to chci dìlat správnì, je urèitì dùle¾itìjší, ne¾ aby si øekl, já z toho chci mít co nejvíc.”

Dìpold hrabì Czernin:
“My máme toti¾ nìkoho, kdo nám pomù¾e …”
 
 
 
Pro redakci Historická Šlechta zpracoval Jan Drocár
e-mail: redakce@historickaslechta.cz
 

Šlechta brání èeskou státnost

Pod tímto názvem zaèal od kvìtna 2019 vycházet v mìsíèníku Revue 50 plus  seriál, který ve více jak tøiceti dílech pøipomene akce èeské zemské šlechty z let 1938 a 1939. Shrne dostupná fakta o základních deklaracích, které èlenové rodù èeské zemské šlechty tehdy signovali.
Abecednì se bude vìnovat jednotlivým rodùm a v jejich rámci samotným signatáøùm, kteøí svým èinem projevili mnoho osobní stateènosti.
 
Potomci Pøemyslovcù ve filmu (1/2)

 
Jan Drocár


Komentáøe
Poslední komentáø: 05.08.2019  12:13
 Datum
Jméno
Téma
 05.08.  12:13 Jana