Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Emil
Z Prahy k nám do vsi jezdil Emil. Byl právoplatným èlenem naší spoleènosti. Však tehdá soudruzi pøedepisovali, jaké slo¾ení má ka¾dá jedna základní organizace myslivcù mít! Pøesnì na procenta se vìdìlo, kolik musí mít kádrù a upotøebitelných psù a kolik smí mít intelektuálù a ostatních nekádrù. Náš Emil pracoval s elektrikou a ucpával mezi námi místo dìlníkù ze závodù. Øíkali jsme si sice, ¾e je trochu šouplý, ale byl náš.
Jeho ¾ivotním pøáním bylo støelit divoèáka. Snad se na nìho na chudáka nalepila všechna smùla lovecká, která v tom revíru byla. Podle toho, kam jsem ho postavil, se dalo u¾ pøedem urèit, kudy prasata urèitì nepùjdou. I kdyby to byl ten nejlepší kousek vexlu. To radìji vyšla èerná na pole a pøes otevøený prostor zmizela, ne¾ jít na Emila!
Nebyl ¾ádný škrob. U babky se hrála dudáková liga a v sobotu se na nìho èekalo. V¾dycky mìl toti¾ ve svém loveckém batohu láhev Key rumu. Netrvalo dlouho a vìdìli jsme, jak tento poklad získat. Jakmile Emílek zasedl, zaèal se hrát „panáèkový“. A to není ¾ádná legrace. Kdo prohraje, zaplatí po malièkém panáèku všem spoluhráèùm. Nemohla tato hra nikdy mít dlouhého trvání.
Emila jsme nechali tak dvakrát a¾ tøikrát vyhrát. A pak šmytec! Kdy¾ mìl platit tak po ètvrté, pøestalo se mu to líbit. Nejmladším a nejvíc utiskovaným úèastníkem soutì¾e byl Jirka, který ještì chodil do školy a tak nesmìl panáèky ani pít, ale ani je neplatil. Umìl to ulièník hrát tak dobøe, ¾e øada na placení na nìm byla jen málokdy. A tohoto borce poslal Emil k bábì Laudátù, aby mu pøinesl ruksak.
A hrálo se dál, tak dlouho, pokud z láhve silnìjšího truòku bylo co nalévat. Právì kdy¾ jsme jednou takhle tu láhvinku dopíjeli, prohlásil Emil: „Kdybych toho èunáka trefil, tak dám za ka¾dou ránu do èerného litr!“ A vše bylo písemnou cestou zaznamenáno.
To byste se divili, co všechno se mù¾e stát. Od Volšiny se táhla k Bludovské rampì cesta, místy úvozem. Na samé hrázi Starého rybníka, v dostøelu, byl jeden posed a za Kleèákovým sadem druhý, dokonalé apartmá. Nefoukalo tam, okénka na tøi strany. Zbývalo jen se dívat a èekat. Co veèerù jsem tam prosedìl.
Jednou povídá cestáø: „Suk, mám doma velkou krabici vod cukru. Nakreslete na to prase!“ Poslechl jsem. Byl to krásný kòour, v ¾ivotní velikosti. Cestáø vyrobil ly¾iny a malý Jirka pøivezl z Janovic tøi špulky poøádného rybáøského vlasce. Celé dílo bylo dovršeno naèernìním pašíka sazemi. Vypadal jako ¾ivý! Jen jsme museli podle pantáty Tuèka, a ¾e ten se po jízdì na praseèím høbetì v divoèácích vyznal, zkrátit bìhy: „Bude to vypadat tak, jako kdy¾ jde snìhem. Von Emil není blbec, aby nevidìl, ¾e to nemele nohama!“
Týden pøíprav, práce a škodolibého oèekávání utekl jako voda. Páteèní odpoledne se vylouplo tak, ¾e to lepší být nemohlo. Mìsíc skoro v úplòku, a to toho napadlo nejménì dvacet èísel sypkého prašanu.
Emil pøijel a pøi dudáku zaèala habaïùra. „Suk, v hrázi Starého sou prasata!“ – hlásil pøi výmìnì svých trumfù za Emilovy cestáø. „Nejspíš vyjdou brzy za Kleèákovy.“ A já na to: „Nechte je být, zítra si na nì dojdeme.“
To u¾ lovec z Prahy, který právì platil po ètvrté za ztracenou hru, nevydr¾el: „Kluci, já bych si tam šel sednout.“ Mírnì jsme se zdráhali, ale to jen proto, aby udièka, kterou zaèal polykat, uvázla najisto. Povedlo se, Emil si šel sednout na posed nad pole a my ještì chvíli posedìli v teple. Za prvé bylo tøeba dopít, co dychtivý lovec dal pøedem jako zálohu a také proto, ¾e na to, ne¾ se tam usadí, bylo pøece jen potøeba chvilka èasu.
V neskuteènì krátké dobì Emil vykroèil do jiskøícího veèera. Vidìt bylo témìø jako ve dne, ale ta duše nevinná si ani nevšimla, ¾e z hráze Starého vede k úvozu èerstvá lidská stopa. To tam Jirka natahoval vlasec od prasete.
Pak jsme vyrazili s cestáøem také. V úvozu byl ve snìhu zahrabán i naviják a tak po chvíli na pole vykroèil trhavým pohybem kòourek. Chvilku postál a potom si to namíøil rovnou podle posedu nad ves. Nebyl pøíliš velký, brodil se snìhem tak, ¾e ani nebylo vidìt pohyb bìhù.
Jasnì jsme zaslechli vrzání otevíraného okénka posedu a rachot uzávìru kulovnice. Vzápìtí u¾ proøízl ticho poklidného veèera první výstøel. Prase nepøidalo, nezpomalilo, šlo klidnì dál. Závìr zarachotil ještì ètyøikrát a padly další ètyøi výstøely. Víc patron Emil v zásobníku nemìl. Pøi té páté zavelel šeptem spolupodvodník: „Suk, pryè, nebo nás zastøelí!“
Upalovali jsme k bábì do hospody a sama nevinnost oèekávali vìci pøíští. Dá se øíci, ¾e vše probìhlo podle našeho scénáøe. Netrvalo dlouho a pøiøítil se Emil: „Darebáci, lumpové! Eštì budete tvrdit, ¾e netrefím prase? To èumíte, co?“
Teda – to jsme èumìli! V papírovém prasátku bylo pìt dírek po Emilových projektilech. A ka¾dá z nich byla na takovém místì, ¾e by to staèilo na praseèí funus. Mìl se støelec èím chlubit. Nám se jaksi scénáø vymkl z rukou a zaklaply ventily!
Naštìstí se ozvala babka, naše dušièka dobrá: „Tak co, kdy¾ jste ten papír tak pìknì pìtkrát trefil….“ A nedomluvila. Do øeèi jí skoèil Emil.: „Jakej papír? Nevidíte, ¾e je to prase?“ Babka se nenechala vyvést z míry: No, právì proto. Pìt tref, pìt litrù rumu. Mám to pøinést najednou, nebo si to rozdìlíte?“
Babulinko naše Vickovická! Zùstali jsme koukat všichni. My s cestáøem se škodolibou radostí, Emil u¾ asi ne tak š»astnì. Øíkalo se, ¾e Emil je »áplej, ale kdo ví? Prostøílené papírové prase si odvezl do Prahy a nám zaplatil ještì o trochu víc, ne¾ mìl. To prý kvùli tomu, abychom pøestali kecat, ¾e neumí støílet. A také trochu z radosti.
Celý zbytek roku bylo po honech grogu pro všechny. Jen pøi spoleèných honech jsem stavìl Emila dál na prominentní místa. Byl jsem si stále jistý, ¾e èerná pùjde všude jinde, jen ne na nìho!
Pamìtníci, vzpomínejte!