PADESÁTÉ VÝROÈÍ SRPNA (3) Vzpomínky úèastníka Slavomír Pejèoch, s pseudonymem RAVIK, se narodil 22. dubna 1932 v Jemnici na Tøebíèsku. Na UK vystudoval moderní obecné dìjiny, ale úèastnil se i pøednášek z archeologie, navštìvoval i filozofické pøednášky. Sled studií skonèil na Bagdádské univerzitì v College of Arts, kde studoval arabské reálie a zejména arabštinu. Následovalo pak jen deset let novináøské práce, kterou uzavøelo dvouletí 1968 a 1969. Tehdy se autor mnoha dìl stal tiskovým tajemníkem dvou vicepremiérù: Oty Šika a Václava Valeše. Otovi Šikovi kompletnì pøipravoval jeho tehdejší televizní vystoupení. Ovšem za všechno (za odvahu dokonce dvojnásob) se platí. Zatímco Šik z republiky odešel, Pejèoch-Ravik skonèil jako cenový referent v podniku invalidù META, který byl znièenými existencemi naplnìn pøes èáru ponoru. Absolvoval dva infarkty, jeden bezprostøednì po návštìvì ½kachlíkárny½ na Letné.
Rokem 1989 pøišla omluva a návrat dorole ministerského poradce pro kulturu. Tehdy si NATO vybralo Ravika jako svého research-fellow pro média ve støední a východní Evropì. Sepsal detailní analýzy polistopadového vývoje, které dnes èítají na 40 svazkù.
Jeho vzpomínky uvedeme ve tøech kapitolách.
Redakce
Kapitola 3. Ve vzpomínkách vra»me se k poèátku okupace, k onomu dopoledni, v nìm¾ jsem se dozvìdìl, ¾e 21. srpna prostì ½vláda nepracuje½. U rozhlasu se støílelo, a moje pistole mi momentálnì nebyla k nièemu. Naštìstí se ozval šéf Šikova kabinetu, Jan Pštross, odjinud mi nabízeli tiskárnu, tak¾e bulletin vlády, o nìm¾ se ve Strakovce dlouho hovoøilo, jsem mohl zaèít vydávat. A dostal jsem k dispozici i vysílaèku, která byla umístìna u rozhlasu, nejspíše ve spojení se stavbou metra. S Honzou jsme se vzápìtí sešli v budovì na Klárovì, v ní¾ se nacházela jídelna, a v patøe jsme si pak zalo¾ili detašované pracovištì vlády. Budova byla dosud neobsazená, a navíc byla vybavena takzvaným ½Èernínem½ co¾ byla vládní linka, slou¾ící nejexkluzivnìjším ½pacientùm½. A tak se stalo, ¾e nás bylo pìt, nebo» co se úøadu týèe, (který èítal snad 300, mo¾ná ètyøi stovky lidí), my, bezprostøední pozorovatelé, jsme mìli pocit, ¾e se nám všichni rozprchli jako kdy¾ støelí do vrabcù. Bylo to i pochopitelné – hlavní budova byla obsazena, a navíc ka¾dý úèastník této vzpoury v obsazeném mìstì mohl poèítat jen s prohrami, s represáliemi, provìrkami, ba i fyzickou likvidací. Krátce pøedtím, ne¾ jsem dorazil do tìchto míst, tu Rusové odstøelili na pokraji parèíku mladou a vysokoškolsky vzdìlanou dívku.
Inu pøedstavovat Úøad vlády v této chvíli vy¾adovalo odvahu, i kdy¾ ka¾dý z naší pìtice o vlastní stateènosti èi riziku vùbec neuva¾oval. Jednali jsme podle vlastní pøirozenosti, pøidìlené nám osudem a ¾ivotními zkušenostmi. A tak se stalo, ¾e vyšel první bulletin Úøadu vlády, v nìm¾ se nacházely jak pokyny nadiktované kabinetem a urèené obyvatelstvu, patøièné komentáøe, adresované zejména neèekané návštìvì, ale té¾ výzvami k dodr¾ení obèanské morálky. Tak¾e tam byla velkými písmeny zveøejnìna výzva ½španìlákù½, nech» neprojdou, ale také zásada, ¾e ½bez kolaborace ztroskotá okupace½. V èem¾ jsme mìli v principu pravdu, ovšem (jak se známe) tato zásada vydr¾í jen pøi bìhu na krátkou tra». Nìkteøí vydr¾eli vzdorovat déle, nìkdo nevzdoroval vùbec. Tisk probíhal v Zemìdìlském nakladatelství ve Slezské ulici a o expedici se postarali hoši z divadla Dostavník, který právì provozoval moji a Hrychovu hru o tom, Co Kosmas nenapsal. Dva z našich kolportérù se vydali motocyklem na Karlovo námìstí – a tu do nich, pøed kostelem svatého Ignáce, vjel sovìtský transportér. Oba mládenci byli jak se patøí pošramoceni, motorka u¾ nebyla k pou¾ití, a oba kolportéry odvezla do nedaleké fakultní nemocnice sanita.
Oba chlapci však pøedtím staèili vstoupit do dokumentù doby. Letitého pøítele Jiøího Vaòáèka s otázkou, copak se vám stalo? oslovili zahranièní kameramani. Copak to nevidíte, øval v bolesti Jirka, ¾e nás ty svinì vra¾dí? A tento výkøik posléze probìhl všemi televizemi a filmovým zpravodajstvím svìta. Jeho hlava øvala do svìta pøes celé filmové plátno. Druhý marod, Jarda Kindl, bez ohledu na šrámy a pohmo¾dìniny sáhl do transportéru pro soudruha velitele. Sotva jej vytáhl na volnou ulici, poèal jej s pøíslušným slovním doprovodem škrtit. To se ji¾ zaèaly klepat strachy i pøihlí¾ející davy, a u kostela dokonce zastavila tramvaj. Cestující se jali prosit Jaroslava, aby ruskému dùstojníkovi povolil sevøení. ½V¾dy» ty svinì hned støílej a odskáèe to nìkdo z okolního davu½, škemrali. A Jarda povolil, a posléze si pole¾el rovnì¾ mìsíc v nemocnici na Karlovì námìstí.
Kdy¾ mì v nedávné dobì, kdy se vyrovnávala dávná utrpení, povolala právnice ministerstva vnitra, abych se vyjádøil k této nehodì, stvrdil jsem, ¾e oba pánové rozšiøovali bulletin s pokyny vlády a tedy pracovali fakticky ve slu¾bì úøadu. Jarda Kindl v této souvislosti dokonce odmítl ¾ádat o jakékoli odškodnìní. Nicménì soudkynì se naší návštìvou potìšila, proto¾e ne všichni pøedvolaní marodi si udr¾eli jistou dávku humoru. Právì den pøed naší cestou na ministerstvo vnitra pøišel na pøedvolání èlovíèek, který se jako jediný zachránil z autobusu, do nìho¾ narazila ruská cisterna. Všechno, vèetnì všech kamarádù, vzplálo plamenem. Paní doktorka chtìla do zápisu zapsat kdy, jak a kde k dané události došlo – leè nepoèítala, ¾e stres, vrytý hluboko do pamìti, mù¾e znovu vyplout na hladinu citù. I po ètyøiceti letech zaèal svìdek nehody vzpomínat na své kamarády, zhroutil se a plakal k neutišení, tak¾e z nìj právnièka nemohla vydolovat svìdeckou výpovìï. Já jsem, co se automobilu týèe, tenkrát rovnì¾ zhusta riskoval – vozil mì toti¾ po Praze dobrovolník s nevelkým autem ale utr¾eným výfukem. Tak¾e jsme vydávali exploze a kulometné dávky, slyšitelné zdaleka. Kudy jsme jeli, tam cvakaly závìry samopalù. Kdy¾ jsme tedy získali ještì skupinku pro zpravodajský servis, která ½ordinovala½ v podniku Aritma ve Vokovicích, (kde mìli hoši pøipravené i pracovní modráky, pro pøípad pøevleku), dal jsem pøednost spojce, jezdící s poøádným automobilem. Potkávali jsme se u malostranského Mikuláše, a oním kurýrem nebyl nikdo jiný ne¾ slavný hokejista první legendární sestavy po druhé svìtové válce. Jmenoval se Josef Trousílek, a hrával s legendami, jakými bývali Konopásek, Kobranov nebo Bo¾a Modrý. V letech 1947 a 1949 se mu¾stvo, v nìm¾ reprezentoval republiku, stalo dvakrát mistrem svìta a tøikrát mistrem Evropy. Cizí manèafty mu pøidìlili pøezdívku ½døevorubec½ èi ½vrah švýcarských hokejistù½. Tohoto Pepíka jak¾ivo nenapadlo, ¾e se stane kurýrem a ausgerechnet v okupaèním stavu – a proti Rusákùm.
Z èeho¾ plyne, ¾e jsme se pohybovali, jako úøad vlády, na nejrùznìjších adresách, v nich¾ se ovšem musel bezpodmíneènì nacházet vládní telefon ½Èernín½, a na nì¾, co se týèe rizika obsazení cizími vojsky, bylo spolehnutí. A takových míst bylo v Praze, vesmìs na Malé Stranì, vìru pramálo. Z nìkdejší vládní jídelny jsme se pøestìhovali do tìsného sousedstvá Malostranské kavárny – tam se v domì pøilepeném na starodávnou kafírnu, nalézalo Avicenum, nakladatelství zdravotnické literatury. Tu jsme nalezli nejen spolehlivé telefonní spojení s vládou, ubytovanou na Hradì, ale i relativnì nejvìtší bezpeèí pro svou práci. Odsud jsem napøíklad mohl svolat tiskovou konferenci vlády, zhruba ètvrtý den po okupování zemì.
Psal se 24. srpen a byla sobota.
Byl to ode mì tak trochu provokaèní akt, uspoøádat v obsazeném mìstì, v nìm¾ se cizí armády zaèaly cítit jako doma, setkání ministrù na místì, kde to Bre¾nìvùv hlavní stan vùbec neèekal. Kabinet kupodivu riziko opuštìní hradního areálu pøijal. Mo¾ností k setkání mnoho nebylo – vlastnì pouze dvì. Buï vládní kantina na Klárovì, anebo na ministerstvu financí, které jako jedna z mála vládních budov nebylo obsazeno. Václav Valeš, který pozvání pøijal, vzal naši frajeøinu za svou, ale pokládal za nedùstojné, aby se ministøi s tiskem scházeli v obyèejné kantinì. Sraz byl urèen na patnáctou hodinu odpoledne. Já jsem si novináøe svolal k benzinové pumpì, která byla od ministerstva vskutku jen skok. Proto¾e jsme si nebyli jisti, nejsme-li odposloucháváni, a neseberou-li mì tajní, jich¾ se mìstem pohyboval bezpoèet, mìl jsem sebou náhradníka, který kráèel zhruba padesát metrù za mnou. Nestalo se ovšem zhola nic – novináøe pøivedl tehdejší šéf Krátkého filmu a mùj nìkdejší rozhlasový kolega, Alois Svoboda. Celkem bez øeèí se všichni pøidali ke mnì a sto metrù odsud, za rohem jsme vpluli do budovy vládnoucí èeskoslovenskými financemi. Nebyli jsme ovšem zdaleka nenápadní – s magnetofony, které nabývaly v tìch dobách obøích rozmìrù a s kamerami jsme budili nezaslou¾enou pozornost. Sešli jsme se ovšem skoro na minutu pøesnì, a z vládní limuzíny (tehdy šestsettrojky) vystoupil krom Václava Valeše i Stanislav Rázl. První co by ministr zahranièního obchodu, druhý jako reprezentant èeskoslovenské chemie. Hlavní slovo si vzal Václav Valeš. Od nìj jsme se dozvìdìli, jakpak si poèínají okupanti, kteøí (jak ji¾ víme) zprvu tvrdili Ludvíkovi Svobodovi, ¾e nemají s Moskvou spojení. Druhým tématem byla sovìtská ambasáda a její pøedstavitel Stìpan Vasiljeviè Èervonìnko, pokládaný národem za nejvìtšího ¾alobníka Moskvy a v podstatì za hlavního inscenátora tehdejšího maléru. Toho pokøtil Valeš nejnelichotivìjšími pøízvisky.
Klíèovým momentem situace byl tenkrát pøesun nákladních souprav po ¾eleznici. Obrovským poètùm tankù scházelo palivo, vojskùm dokonce i voda, nato¾ jídlo, a navíc se pøepravovala z Rusi objemná odposlouchávací souprava, která mìla identifikovat vysílaèky. Stalo se toti¾ neuvìøitelné – èím déle Rusové a jejich kamarádi v Èechách pobývali, tím intenzivnìjší bylo rozhlasové vysílání. Proto¾e rozhlasoví technici vyu¾ívali k napojení i vysokosí»ové napìtí, jím¾ byly propojeny všechny zemì paktu, šíøilo se vysílání i z pøipojených zemí, tedy z východního Nìmecka, právì tak jako z Polska èi Maïarska. 0bèané tehdy právì proto neustále upozoròovali rozhlasové stanice, kde se která souprava, nejvíce však odposlouchávací stanice nachází. V jednom okam¾iku však rozhlasoví hlasatelé odpovìdìli posluchaèùm, a» si nìkterá varování a situaèní zprávy ponechají pro sebe – nebo» modrá armáda, jak se ¾eleznièáøùm øíkávalo, dobøe ví, co a jak má konat. Tak se tedy souprava, která se témìø nemohla hnout z místa, nakonec ocitla na zkušebním okruhu u Velimi, kde na pomìrnì širokém tra»ovém okruhu poèala jezdit plnou rychlostí, jako na kolotoèi. Byla to cesta, která vlastnì nikam nevedla.
Novináøi se ovšem té¾ dozvìdìli, jak probíhaly pokusy okupaèní generality, sna¾ící se zdolat ¾eleznièní dopravu. Jeden z relativnì slušných generálù navštívil ministra dopravy – ne¾ staèil vystoupit z vozu, mìl poplivaný celý automobil. Tváøí v tváø davu, a tedy vlastnì pravdì, se psychicky hroutil. Èeského ministra celkem vzato slušnì po¾ádal, aby uvolnil naše tratì. V opaèném pøípadì, kdybychom nechtìli vyjít vstøíc, pohrozil, by musela sovìtská armáda pøevzít øízení ¾eleznièního provozu vlastními silami. Ministr se pousmál, a pravil, a» uèiní co libo – jenom by mìl vzít v úvahu fakt, ¾e jen na nej¾ivìjší èást tratì mezi Èeskou Tøebovou a Prahou by potøeboval zhruba 40 tisíc kvalifikovaných mu¾ù ¾eleznièního vojska. Pan generál zvadl.
Beseda pokraèovala i v kuloárech. Tehdy se mùj pøítel Alois Svoboda dotázal mého pozdìjšího pøítele, ministra Valeše, zdalipak si vláda uvìdomuje, co pro ni novináøi vykonali. Valeš pøikýval a Lojza se smutnì pousmál a pravil: ½A pøesto my budeme první, kdo toto dobrodru¾ství odskáèeme.½ Václav Valeš s pochopením situace polo¾il Lojzovi Svobodovi ruku na rameno. Potom jsme se rozešli a bìhem dvaceti minut bylo obsazeno i ministerstvo financí. Unikli jsme témìø o fous. V tom okam¾iku jsme vytušili, ¾e i nám, toti¾ hrstce pracovníkù vlády, hrozí uprostøed Malostranského námìstí riziko. Kdosi se vydal hledat náhradní pùsobištì, zatímco my jsme mìli vyhledat pøíští sídlo vlády, v pøípadì, ¾e by kabinet musel sestoupit do ilegality. Úkol nebyl jednoduchý – kabinet mìl mít spojení s celým svìtem, mìl se nacházet uprostøed mìsta a na co mo¾ná nejnenápadnìjším místì. Nakonec se øešení našlo – a odpovídalo pøedchozímu zadání pøímo skvostnì. Sídlem vlády se mìla stát Petøínská hvìzdárna. Nenápadná, spojená se svìtem a pøitom skoro skok od ¾ivého centra Prahy.
Nakonec jsme našli, tøebas jen nakrátko, náhradní pracovištì i my. Byla to budova sovìtské ekonomické mise na spodní èásti námìstí, nebo» všichni úøedníci se ji¾ na poèátku invaze stáhli do budovy vlastního velvyslanectví. Pùda pod nohama nás tu však pálila ji¾ od okam¾iku vstupu do objektu. Tudí¾ kolegové šli vyhledávat objekt s lepšími podmínkami, a aby udr¾eli spojení s vládou, ponechali mì na místì, s tím, ¾e pro mì, a¾ najdou vyhovující kanceláøe, nìkoho pošlou. Bylo ovšem ponìkud pikantní, ¾e na této horké pùdì mì hlídala paní Larisa, jak je patrné ji¾ ze jména, Ruska. Byla toti¾ provdaná za èeského právníka, který pro další vydání vládního bulletinu pøipravil právní rozbor trestù, hrozících za velezradu, za spolupráci s okupanty, za napomáhání nepøíteli Kdy¾ jsem se pozdìji vydal k tiskárnì, zastavil moje auto ruský voják, který se mì jal prohlí¾et kufr, zatímco text bulletinu, a speciálnì zmínìné trestní sazby, odpoèívaly v mé náprsní kapse. Kdy¾ pro mì nakonec hoši pøišli, stìhovali jsme se do budovy výzkumného ústavu, nacházejícího se v sousedství takzvané Werichovy vily. Dodnes vzpomínám na tyto okam¾iky, kdy¾ kráèím po Malé Stranì všemi choulostivými místy, v nich¾ jsem se kdysi pohyboval.
Tak¾e kdy¾ jsme nakonec pøe¾ili týden okupace, ulice o¾ivované zejména cizími vojsky a tanky, se opìt naplnily civilisty. Byl jsem ovšem ponìkud zklamán, proto¾e jsem nemohl realizovat nápad, který mì osvítil pøedchozího veèera – smál jsem se zlomyslnì tak vydatnì, ¾e jsem ani nemohl usnout. Vojska v Praze toti¾ trpìla neuvìøitelnou ¾ízní, tak¾e byla ochotna nabírat vodu i z lou¾í, které byly odèerpávány z otevøených výkopù. U právnické fakulty jsem pozoroval ruského vojáka, který pospíchal do dna výkopu, k rouøe z ní¾ vytékala proudem voda vskutku nepitná. Ne¾ došel s ešusem k trubici, stavbaøi zdroj vody okam¾itì uzavøeli. A tedy mì napadlo, ¾e by moji spolupracovníci z divadla Dostavník mìli objet všechny pra¾ské lékárny. Pøíkaz znìl: všude vytáhnout ze skladù na ulici prùjmovou vodu šaratici. Bohu¾el, k realizaci díla zkázy u¾ nedošlo.
Jakmile tedy vojska vyklidila vládní budovu, pospíchal jsem do Strakovy akademie, a zprvu jsme tam byli sami s vedoucím úøadu. Vzápìtí dorazil slavný fotograf Karel Hájek, který se sna¾il zaznamenat dílo zkázy. A potom i úklidové slu¾by a mistøi dezinfekce, kteøí se jali budovu èistit. Ponìkud jsem tyto chlapce drá¾dil, nebo» jsem nelehkou práci provázel komentáøi. Poznamenával jsem, ¾e kdybych pøišel k nìkomu na návštìvu, a oni vzápìtí desinfikovali celý byt, ¾e bych se doopravdy urazil. V té chvíli unavení a znechucení hoši ztráceli smysl pro humor, a kdybych nebyl vládním úøedníkem, visela by facka doslova ve vzduchu.
Karel Hájek objevil svìdectví vybrané èistoty jednoho z hostí. Ten si trvalé hladovìní zpestøil omýváním natrhaných švestek v klozetové míse. Osud tomu chtìl, a chlapec neopatrnì zatáhl za šòùrku splachovadla. Polekal se tedy, pøišel o švestky a samopalem v pohnutí mysli rozstøílel vládní hajzlík. Objevil jsem i pytlík sušené ovocné polévky, který jsem poslal na památku Otu Šikovi do Švýcar, a v suterénu zùstaly osiøelé vysoké a sešlapané vojenské boty, takzvané pùllitry. Nejlepší z hercù divadla Dostavník byl jimi obdarován na konci divadelní sezóny, a tyto ½vstupitelské boty½ byly v divadle uchovávány jako za Pøemyslových èasù ukládali na posvátná místa vladaøovy støevíce lýèené. Diváci se pøi odmìòování málem umlátili smíchy, nebo» ji¾ pouhé shlédnutí tìchto pùllitrù staèilo k pochopení smyslu hry, bez dalšího komentáøe. Nebylo tedy divu, ¾e se tyto pùllitry staly nakonec souèástí divadelní garderóby.
Tak tedy konèilo jedno dobrodru¾ství, které mìlo pìt úèastníkù, z nich¾ nejspíše ¾iji u¾ jen sám. Byli jsme nakonec po zásluze potrestáni. Jediným uspokojením, které vyva¾uje naši ½odmìnu½ se stal trest, kterým Rusové platili za køupanské násilí od první chvíle. Vyplynulo to i z hodnocení invaze Severoatlantickým paktem. To zaèínalo slovy, ¾e si sovìtský blok svou nehoráznou agresí odepsal tøicet nejlépe vycvièených divizí, vybavených navíc nejvìtším intelektuálním potenciálem východu.
Bylo však jen otázkou èasu, ne¾ jsme byli zlikvidováni my, jako svìdkové a úèastníci, a nakonec po nás pøišlo o existenci pùl milionu vesmìs kvalifikovaných obèanù, vìtšinou na vrcholu rozvoje svého potenciálu. Vìtšina z nás se doèkala snahy o intelektuální poní¾ení – co¾ byl sice èas bolesti a utrpení, ale také zrání a pøetváøení urá¾ek v zaslou¾ené zmoudøení. Pøitom jsme se všude rozcházeli ½na dohodu½, jako by náš odchod z kvalifikovaných pozic byl naším vlastním rozmarem. Trvalo právì ètyøicet let, ne¾ jsem obdr¾el vyjádøení, z nìho¾ vyplynulo, ¾e styl, jím¾ se se mnou zacházelo, lze nazvat persekucí.
Vzpomínky konèí. Kronikáø Kosmas, který hraje roli v divadelní høe, ji¾ jsme sepsali v pøedveèer Pra¾ského jara, kdysi, tedy ještì ve své dobì, rozdìloval zdroje informací na oèité svìdectví, ve druhé øadì na svìdectví lidí, kteøí se o dìjích dovídali z úst oèitých svìdkù. Teprve na tøetím místì se nacházelo ½bájné vypravování starcù½. Ó jak jsem rád, ¾e patøím do první kategorie, ¾e jsem se zúèastnil dìjství, které se neopakuje ka¾dý den. Cena tohoto svìdectví byla pomìrnì vysoká, ale ohlí¾ím-li se zpìt, shledávám, jako antiètí filozofové, ¾e nejvìtší rozkoší je ohlédnutí zpìt na dìje, které nás zkoušely, na události, v nich¾ jsme trpìli a odolali.
Ve vzpomínkách vra»me se k poèátku okupace, k onomu dopoledni, v nìm¾ jsem se dozvìdìl, ¾e 21. srpna prostì ½vláda nepracuje½. U rozhlasu se støílelo, a moje pistole mi momentálnì nebyla k nièemu. Naštìstí se ozval šéf Šikova kabinetu, Jan Pštross, odjinud mi nabízeli tiskárnu, tak¾e bulletin vlády, o nìm¾ se ve Strakovce dlouho hovoøilo, jsem mohl zaèít vydávat. A dostal jsem k dispozici i vysílaèku, která byla umístìna u rozhlasu, nejspíše ve spojení se stavbou metra. S Honzou jsme se vzápìtí sešli v budovì na Klárovì, v ní¾ se nacházela jídelna, a v patøe jsme si pak zalo¾ili detašované pracovištì vlády. Budova byla dosud neobsazená, a navíc byla vybavena takzvaným ½Èernínem½ co¾ byla vládní linka, slou¾ící nejexkluzivnìjším ½pacientùm½. A tak se stalo, ¾e nás bylo pìt, nebo» co se úøadu týèe, (který èítal snad 300, mo¾ná ètyøi stovky lidí), my, bezprostøední pozorovatelé, jsme mìli pocit, ¾e se nám všichni rozprchli jako kdy¾ støelí do vrabcù. Bylo to i pochopitelné – hlavní budova byla obsazena, a navíc ka¾dý úèastník této vzpoury v obsazeném mìstì mohl poèítat jen s prohrami, s represáliemi, provìrkami, ba i fyzickou likvidací. Krátce pøedtím, ne¾ jsem dorazil do tìchto míst, tu Rusové odstøelili na pokraji parèíku mladou a vysokoškolsky vzdìlanou dívku.
Bylo však jen otázkou èasu, ne¾ jsme byli zlikvidováni my, jako svìdkové a úèastníci, a nakonec po nás pøišlo o existenci pùl milionu vesmìs kvalifikovaných obèanù, vìtšinou na vrcholu rozvoje svého potenciálu. Vìtšina z nás se doèkala snahy o intelektuální poní¾ení – co¾ byl sice èas bolesti a utrpení, ale také zrání a pøetváøení urá¾ek v zaslou¾ené zmoudøení. Pøitom jsme se všude rozcházeli ½na dohodu½, jako by náš odchod z kvalifikovaných pozic byl naším vlastním rozmarem. Trvalo právì ètyøicet let, ne¾ jsem obdr¾el vyjádøení, z nìho¾ vyplynulo, ¾e styl, jím¾ se se mnou zacházelo, lze nazvat persekucí.