Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Al¾bìta,
zítra Nikola.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

POVÍDAÈKY (6)
 
Kdysi jsem, ze smutku, psala po veèerech, co mì bìhem dne potkalo. Pro potìšení svých pøátel jsem tìch asi padesát povídaèek nechala vlastním nákladem vydat. A¾ mì Marie Zieglerová (Mara) pobídla; dovolte mi, kdo rád nahlí¾íte do SeniorTipu, nabídnout je i vám všem. To¾ dobré poètení!


BÍLÁ HOLUBICE
 
Jednou, sestoupila jsem do suterénu našeho domeèku a otevøela dveøe do domácí kotelny. V šeru mezi kotlem a uhlím jsem uvidìla  v prachu na podlaze bílou holubici.  Dívaly jsme se na sebe. Nepohnula se, bìlounká a neposkvrnìná  ani smítkem.  Jak dlouho jsme se na sebe nehnutì dívaly?
 
Já, abych ji nepoplašila, ona ... proè?
 
Promluvila jsem na ni: Co tu dìláš? Pomalounku  jsem se k ní blí¾ila, musela jsem projít kolem ní, abych mohla otevøít vrata do zahrady a pustit ji ven.  Jak se dostala do kotelny? Pootevøeným okýnkem? ®e se neumazala! Otoèila se  ke mnì zády a capkala pøede mnou, prošly jsme sušárnou, vešly do gará¾e, trefila tam. Beze strachu mì nakonec pustila pøed sebe. Otevøela jsem vrata a vyšla do zahrady první.
 
Ona za mnou váhavì. Jakoby smutnì vycapkala pøed vrata, u¾ se na mne nedívala, jen nad èímsi váhala. Nìco divného se ve mnì dìlo,  témìø hrùza, ale beze strachu. Lehounce se vznesla a krou¾ila nade mnou.  Já s hlavou zvrácenou jsem polykala  slzy a šla za ní, kdy¾ vìtšími a vìtšími kruhy, výš a výš, odlétala.
Málem jsem nahlas zavolala  MAMINKO !
 
 
 
ŠEDÁ HOLUBICE
 
Holubice le¾ela mezi dvìma mladými tisy s køídly rozevøenými k letu. Hlavu mìla polo¾enu na stranu v hlubokém spánku. Kolem ní vìtøík povíval šedými peøíèky, je¾ ztratila pøi tom usínání, ale stopy ¾ádného zápasu nikde.
 
Tìlíèko u¾ bylo ztuhlé, a kdy¾ jsem je obrátila bøíškem k sobì, objevila se na hrudi rudá stopa, jakoby ji nìkdo zastøelil a trochu krve uniklo. Byla to bobulka velikosti rybízu, odstranila jsem ji, hruï zùstala èistá.
 
A tu vidím, ¾e na zemi pod ní a kolem ní je tìch rudých bobulek roztroušeno víc. Nìkteré potrhané, jiné nedotèené. Posbírala jsem je a spolu s holubicí vlo¾ila do pytlíku k pohøbení.
 
Dovedu si pøedstavit, ¾e pozøela jedovaté plody a umøela. Ale kde se vzalo tolik bobulek na jejím místì posledním? A proè ztratila ta nì¾ná šedá peøíèka?
 
Ráno pøiletìl holoubek a na vìtvi borovice èechral své letky.

 
SVATEBNÍ KYTICE
 
Svatební kytice hoøela
mumifikovaná desítkami let
hoøely bílé stu¾ky na  zelené myrtì
rù¾e stále rudé vydechovaly své lístky
do sivého popela
hoøela  krajka objímající kytici
nejdéle plakaly rù¾e
a mé oèi slzely voòavým dýmem.
 
 
 
Tato melancholie je dost smutná, ale ráda na ni vzpomínám.
 
Olga Janíèková
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 15.07.2018  06:58
 Datum
Jméno
Téma
 15.07.  06:58 Václav