Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Srnec 3/3
Došel jsem k poli od lesa a zkusil vábnièku. Pøesto¾e jsem neèekal nìjaký výsledek, zvedly se pøede mnou nìjaké lodyhy èerného koøene nebo bodláku, jen¾e se rychle ztratily. Znovu jsem zapískal. V pšenici se opìt ukázaly èerné klacíky. Bude to urèitì on. Jen¾e dost daleko. A nezvedne se dobrovolnì.
Nic se nedalo dìlat. Výcvik „bigoše“ na Vyškovském vojenském uèilišti pøišel ke cti. Kabát dolù a plí¾o-plá¾o vpøed! V mokrém obilí to ani nedìlalo tak velký kravál. Voda z klasù mi padala za krk. Hnala mì však vidina krásných parù¾kù vepøedu. Po nìjakých dvaceti a¾ mo¾ná tøiceti metrech jsem se zastavil a oddechl si. Pomalu, opatrnì si mi povedlo vystrèit hlavu nad mokré klasy. Nikde kolem nebylo nic jiného.
Mokrá pšenice se pokyvovala v mírném vìtøíku. Zkusit bylo tøeba vše. Odjistil jsem kulovnici, poklekl a zakašlal. Ne moc nahlas. Jen tak. Pøede mnou se pole najednou pohnulo a ukázala se hlava zdobená tìmi nejkrásnìjšími parohy, jaké jsem kdy vidìl. Bohu¾el jen hlava. Zkusit odhadnout, kde je komora, bylo riskantní. Jen¾e – mládí! Zamìøil jsem a zmáèkl. Kdo nevidìl, jakou paseku doká¾e vykouzlit kulièka rozmetající klasy obilí, neuvìøí. Je pøesnì vidìt, kudy si razí cestu. Voda a zbytky zrní létají na všechny strany. ®el Bohu, moc dobøe jsem vidìl, kam se moje rána ubírala. Byla vysoká.
Reakcí na ni bylo zachumelení v místì, kam jsem støílel. Srna se pustila k lesu a srnec ke hrázi rybníka. Vysokými skoky pøes obilí se rychle vzdaloval. Zkusil jsem novou ránu. Po ní se srnec ztratil. Zahodil jsem kulovnici do obilí a proti všem pouèkám spìchal tam, kde byl vidìt naposled pohyb. Le¾el tam. Byla to náhoda. Kulièka sedla do týlu. Dal jsem mu zbyteènì záraz, zakozlíkoval a šel hledat kulovnici. Nebylo to tì¾ké. Málokdo by vìøil, jak široká je stopa po lovci, který se plí¾í obilím.
Domù jsem pøišel rozmáchaný a¾ po pás. Z boudy se vysunul povìstný èumák, pak vylezla hlava a za ní celý Daneèek. Bylo vidìt trocha lítosti v tìch jeho hnìdých oèích: „A máš ho beze mne!“ „Nic, brácho“, pùjdem na jiného!“
I maminka, kdy¾ ty parù¾ky vidìla, ztichla. Dodnes visí u nás v obýváku. Jsou to ze všech mých srncù jen dvoje, které zùstaly. Nechci být tím raubíøem, ke kterému, kdy¾ se pøijde do chodby, slávu hlásá nìkolik desítek trofejí. ®el Bohu, kdy¾ jsem byl mladý, také jsem byl témìø takový. Dneska se radìji u¾ s babièkou podíváme dalekohledem na pìkného srnce pod oknem a trneme strachy, kdo ho kdy odstøelí!
Tohoto srnce však doprovází ještì jedna vzpomínka. Kdy¾ jsem ho pøivezl do Kutné Hory na dodávku, paní, která tam byla, ho nechtìla pøevzít. Kde prý je støelný. Moc a moc tì¾ko jsem jí vysvìtloval, ¾e do týlu! Stejnì si myslím, ¾e vìøila sobì. Pokládala mo¾ná tohoto krasavce za uhynulý kus a mì za podvodníka. Kdo ví – mo¾ná pøišel do nìjaké závodní jídelny, tam se zpracovávalo ledacos …
Pamìtníci, vzpomínejte!
