SeniorTip

Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory

Navigace

Svátek

Dnes slaví svátek Alžběta,
zítra Nikola.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub

Uživatel: nepřihlášen

Anketa

Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!

Statistika

Podporují nás

Nadace OKD

SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006

Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Srnec 2/3

A zase pršelo. Tentokrát nenapršelo jen na Zelené aleji, ale i na vnitřní výstelku mého žaludku. A nebyla to voda, bylo to něco hutnějšího – nejspíše Becherovka. Skončila totiž nějaká velká sláva na lesním závodě. Maminka vrčela, tak jsem vzal kulovnici a hajdy ven. Šlo o čerstvý vzduch a hlavně o klid! Takový urputný ženský proslov dokáže zacloumat s daleko silnějšími jedinci, než jsem já. A moudřejší prý vždy raději ustoupí, obzvláště tehdy, když je ten druhý v právu.

Přes ostružiní za hájenkou jsem se přenesl jako holoubek přes jaloveček. Kulovnici hlavní pod levou rukou a pažbou pod rukou pravou. Prostě – fešák mysliveček! Zdála se ta alej o něco málo užší než obvykle. Ale šlo to. Dojdu si k Novému rybníku, okouknu, co je nového pod hrází a kolem Prosového lesíka se vrátím zpátky. Všechno, co je tam, kde nemá být, vyprchá a bude zase dobře. Jak ta Becherovka, tak maminčin proslov.

Tu zase před velkým krmelcem mi přešel přes cestu kus srnčího a zase to byl právě ten, kterého jsem už dlouho hledal! Mizera, postavil se provokativně ve kmenovině, tak na šedesát metrů. Stál jsem na cestě. Ta nevděčnice muška na konci hlavně lezla všude jinde, jen ne do hledí. Kousek, snad metr ode mne, byl kmen silného smrku. O ten se tak opřít! Jenže – zatím jsem ještě stál na cestě a moje záměra opisovala krásné elipsy kolem červeného terče. Ten stál klidně. Viděl, o co se jedná. Docela se mi zdálo, že se pošklebuje. Nic ho nemohlo přivést z míry.

Vykročil jsem ten metr dopředu, kulovnici opřel o kmen, jen chyběl cíl! Ten se mezi tím přesunul do olšové tyčkoviny pod cestou. Byl tam vidět a nebyl. Po velkých neúspěších v předcházejících lovech jsem byl opatrný. Nebudu přeci riskovat, aby se mi doma smáli dva. Dan ze škodolibosti a zhrzené psí cti a maminka ze zadostiučinění její ženské pravdy. Tak jsem raději nestřílel. A ten koumák stál a díval se, jak jdu zpátky k hájence. A ta cesta byla už normálně široká.

Déšť byl průvodcem našich setkání snad pokaždé. Kombajnéři popíjeli pivo v hospůdce u babky. Nešlo sekat, obilí bylo mokré až na zem. Skoro dva dny sice nepršelo, ale jen tak vytrvale mžilo! Déšť nedéšť padal shůry na revíry, ve kterých měla probíhat srnčí říje. A ona také probíhala, srnčí láska nezná meze. A je-li vázána na určité období, jak je zvykem u těch, co žijí ve volné přírodě, musí se termín příchodu omladiny na svět dodržet. Není možné, aby se koloušci rodili v prosinci nebo až v únoru. To jenom lidé a v poslední době i divočáci zapomínají na tento přírodní zákon! Inu – čím je níž do koryta, tím je blíž k bezstarostnosti.

V rohu za Prosovým lesíkem byla pšenice. Stopy po srnčí říji byly tak zřetelně vidět, že jsem je nemohl přehlédnout. A kdo jiný by tady mohl vládnout, než „náš“ paša od hájenky! Při jeho síle se nic jiného nedalo předpokládat.

Vyšlapaná kola v poli vypadala, jakoby uprostřed chtěl kdosi z obilí svázat snop a byla na dálku viditelná. Byly to stopy rafinovanosti lásky srnčí krásky. Jen ona v tom největším roztoužení, když se ozývá tenkým hlasem, dokáže sebe a svého partnera dostat do toho pravého stavu varu, jaký je k jejich lásce potřeba. Je to mnoho povyku a mnoho pohybu, který u tak opatrné zvěře, jako je srní, překvapí. Ještě víc je napodiv to strojené upejpání srnčí nevěsty. Není divu, že jsou v určitých okamžicích jejich milování tak utahaní, že je nezvedne z dobrého krytu, jakým je obilí, vůbec nic. A když je mokré, snad dokáže tu rozprouděnou krev dobře ochladit. Tedy v tom pšeničném poli, někde uprostřed, ležel můj srnec. Jen jak na něho? Vábnička ve chvílích, kdy má vedle sebe srnu, není moc platná. Tohle pole však nebylo tak široké, aby jeho střed byl z dostřelu. Jenže pouze z volné ruky. Ale mladická odvaha nezná meze!

Pokračování příště…
Srnec 1/3

Antonín Suk

* * *
Foto: pixabay.com
Zobrazit všechny články autora