Nezá¾ivný nákup Ka¾dé Vánoce jdou ruku v ruce s nákupy, uklízením, tìšením se a nedoèkavostí. Dospìla jsem k vìku, kdy miluji nákupy. Supermarkety, osvìtlené vyzdobené prostory záøí jak chrámy hojnosti. Zbo¾í má rozzáøená oèièka, nata¾ené ruèièky. Kam oko pohlédne, všechno barevné se samo nabízí. Takový nákup pod støechou jednoho domu je hotový ráj. Nemusíte èvachtat snìhem, nefièí vítr, neleze vám mráz do morku kostí, jste v teple. Kabát necháte v autì a nakupujete si ve svetøíku. To není jako za mých mladých let vystát frontu pøed jedním obchodem v mrazu na pomeranèe, v druhém na košili, v dalším na maso, na kdeco.
Teï sjedete po schodech do pøízemí a nakupujete potraviny. Vyzvednete velký nákupní vozík a vyjedete. V ruce máte papír co koupit a nìkdo i tu¾ku na zaškrtávání, aby bylo jasno. Taky musíte mít øidièské schopnosti na manévrování vozíkem v tom šíleném provozu. V oddìlení zeleniny se u¾ celkem vyznáte, je tu i zbo¾í, které jste za mládí nikdy nespatøili, nato¾ v obchodech. Na co jste kdysi stáli hodinu frontu, nad tím u¾ nyní ohrnujete nos. To je dobøe, pochvalujete si, alespoò jsme se nadarmo celý ¾ivot nedøeli. Po prvním nákupu vplujete do hlavního proudu slev. Oèi všech jedou po cenovkách. Mnohdy nakupujete, co nutnì nepotøebujete, ale nekup obì boty levné, kdy¾ jsou za babku. Šup sem, šup tam a vozík je plný. A ještì se vrátit pro to co jste zapomnìli, a potøebujete. Babièka se dr¾í vozejku a vnuk lítá po obchodì, kdy¾ se navzájem ztratí, hledají se mobilem. Nakonec pøekontrolují seznam a zamíøí ke kase. U kasy koneènì fronta, aby babièka nevyšla ze zvyku. Sledují ty vrchovaté vozíky pøed sebou. Koneènì mohou s vnukem promluvit.
Babi máš peníze? Peníze? Myslím, ¾e nemám. Tak máš nebo nemáš? Nemám. Panebo¾e, ty jdeš na nákup, a peníze necháš doma! Co budeme dìlat? No tak, já to zaplatím, rozhodne vnuk. A vytahuje objemnou penì¾enku. Dr¾í ji v ruce a vykøikuje: To jsem neza¾il, aby èlovìk šel nakupovat bez penìz.
Nech toho a starej se o nákup. A¾ to zaplatíme, dej nákup nazpìt do vozíku a do tašek to srovnáme a¾ v klidu. Pokladní øekne èástku. Babièka vytáhne kartu a pøilo¾í. Vnuk ani nemrkne. Øíkala jsi, ¾e nemáš peníze. Ptal ses na peníze, ne na kartu. Vnuk podá babièce penì¾enku: Podr¾ mi ji, já se zatím postarám o nákup. Babièka šoupne penì¾enku na dno batohu.
Odevzdají košík a jdou na zastávku. Autobus právì vjí¾dí do stanice. Rychle nastoupí, babièka se posadí a vnuk sáhne do pøíruèní kabely a naléhavì se zeptá: Máš mou penì¾enku? No nemám. V¾dy» jsem ti ji dal. Ale já jsem ti ji vrátila. Vnuk prohledá znovu svou tašku a u¾ skoro úpí. Ale já ji nemám, musíš ji mít ty. Dával jsem ti ji. Kdy¾ ti øíkám, ¾e ji nemám, tak ji nemám. Co budu dìlat? Mìl jsem tam všechny doklady. Jak budu shánìt novu obèanku, kartu na vlak a na metro. Panebo¾e, já bych do toho kopnul!
Nech toho, nìjak si poradíš, radìj koukni, kam jedem. Asi jedeme nìkam jinam. Máš pravdu. Vnuk na zastávce vyskoèí ven a køièí: U¾ polez! Polez! Jsme špatnì! Babièka vyleze a následuje vnuka na jinou zastávku. Nic nekomentuje a odevzdanì nastoupí do dalšího autobusu. Babi, ale já jsem ti tu penì¾enku dával. Jo dával a kolik jsi tam mìl? No dost, ale hlavnì ty doklady. Kde já je budu shánìt? Podívej, vykøikne babièka, ukazuje prstíkem z okna a nevìøí vlastním uším a oèím. Podívej, tady to vypadá jako u nás doma. A vtom slyší hlásit jméno jejich stanice.
Vypotácí se z autobusu a cestou k domovu poslouchá vnukùv ¾alozpìv nad ztrátou penì¾enky. Doma se vnuk zoufale vrhne na vybalování nákupu. Jedna taška, nic, druhá taška, také nic, a¾ na dnì batohu se ozve jásot a babièka se jen uchichtne: To aby ten nákup nebyl tak nezá¾ivný.
