Návštěvník

Jejich dům stál ve velké zahradě na úpatí jižní stráně. Za zahradou se tyčil les. K nejbližším sousedům do vsi nebylo, co bys kamenem dohodil. V zimě to trvalo věčnost, ale teď v létě dvacet minut. Slunce se opíralo do stráně. Často otvírala okna, aby vyhřívalo dům. Milovala ho. Milovala slunce a svého manžela.
Kdo se bere z lásky, společnost často nevyhledává, říkala, když se jí ptal, zdali by nechtěla do města.
Pokaždé se smála a zavrtěla hlavou.
Toho dne odjel na služební cestu. Vyprovodila ho až dolů k silnici, až ke garáži. Mávala mu, dokud se jí neztratil z očí.

Zůstala sama. Měla pro sebe dva dny. Celé dva dlouhé dny, kdy bude pokračovat ve své práci. Potřebovala napsat odborný článek do krajských novin. Termín už hořel. Než se posadila k počítači, naskládala nádobí od snídaně do myčky. Prošla celým domem a vtom si všimla špinavé osušky v koupelně. Sebrala ji a vyndala z koše špinavé prádlo. Pračka byla v suterénu. Seběhla s plnou náručí po točitých schodech. Nasypala do přihrádky prášek, nalila aviváž a zapnula patřičný program. Pračka se tiše a poslušně rozběhla. Ještě se otočila, aby otevřela okno, ale to bylo již otevřené. Bylo pár centimetrů nad zemí a byla v něm masivní mříž. Z okna bylo vidět posekaný trávník a živý plot zahrady. Před mříží ležela hadice na zalévání.

Ještě ze zvyku srovnala do řady prací prášky, přelétla celou místnost očima a vykročila ke schodišti. K prvnímu schodu nedošla. Když se podívala, ani nevykřikla. Polil ji studený pot a strnula.
U prvního schodu ležel stočený had. Udělala krok zpět. Je to zmije. Zmije! Bušilo jí v hlavě.
S očima upřenýma na schodiště, na to nehybné tělíčko s živýma očkama se dostala pozpátku k pračce. V první chvíli na ni chtěla vylézt. Ale instinktivně si uvědomila, že to není možné. Musí být nehlučná. Kdyby na sebe upozornila, had by si ji našel. Jediné místo, kam by se mohla ukrýt je skříň.

Ale jak bych v ní mohla vydržet dva dny?
Bezmyšlenkovitě, ochromena hrůzou si přistavila ke skříni židli a vylezla si nahoru na skříň. Na skříni byla vrstva prachu, která jí ulpěla na rukou. Otřela si dlaně o bílé kalhoty. Nedívala se na kalhoty, ale na hada.
Had se nehýbal a ona také ne.
Čas se vlekl, za hodinu začala pračka odstřeďovat. Had jako by ji neslyšel. Za pár minut doprala.
Nastalo ticho k zalknutí. Oknem vnikal dovnitř teplý vzduch. Sliboval parný den.
Uvědomila si, že je dům otevřený. Žijí-li hadi spolu, může sem vniknout jeho družka. Udělalo se jí nevolno.
Někdy nosívám v kapse mobil, ale teď je nahoře na stole.
Pozice na skříni byla nepohodlná. Oči i uši měla stále ve střehu. V domě se snad zastavil čas, na silnici slyšela projíždět každé auto. Žádnou návštěvu nečekala, možnost vysvobození byla mizivá. Nezbývá než čekat, že se had odplazí od schodů. Ne-li, tak vyčkávat do rána. Do zítřejšího večera. Hodinky ukazovaly, že tu sedí šest hodin. Had spal.
Nahoře začal zvonit telefon. Byla si jistá, že volá manžel.
Bude mu divné, že nejsem doma. Zavolá na mobil.
Měla pravdu. Vzápětí se ozval mobil.

Teď miláčka napadne, že něco není v pořádku. Kéž by sem někoho poslal.
Zatetelila se radostí, že má vyhráno. Ale ta chvíle trvala dalších pět hodin. Nyní už věděla, že je třeba jednat. Musí slézt dolů, napít se a tak. Měla to promyšlené. Lehla si na břicho a sunula se dolů. Nohama hledala židli. Seskočila na zem tak, aby měla hada na očích. Na stolečku u pračky stály krabice pracích prášků. Dva sesypala a získala tak prázdnou krabici. Moč vylila oknem ven. Jazyk se jí přitom lepil na patro.
A teď se napít.

V duchu se modlila, aby dosáhla na venkovní kohoutek, na který byla napojena hadice na zalévání. Podařilo se jí to. Kohoutkem otočila a začala si přitahovat konec hadice k sobě. Co chvíli se musela otáčet, zda má krytá záda. Had si jí nevšímal. Napila se přímo z hadice. Nikdy jí obyčejná voda tak nechutnala. Lokala přímo nahlas.

Než vylezla znovu na skříň, vypnula pračku a rozsvítila. Už byla smířená s tím, že tak bude muset přečkat celou noc. Nahoře mezitím vyzváněl telefon jako zběsilý. Mobil už nezvonil, patrně byl vybitý. Dívala se oknem ven. Za živým plotem se sunula celá červená koule za obzor. Jakmile spadne, vyjdou hvězdy.

Na spánek neměla ani pomyšlení. Myslela na hada a na manžela. Na hada víc. Kdyby se stalo, že by ji uštkl, musela by si zaškrtit ránu a okamžitě k doktorovi. Čím zaškrtit? Roztrhala by tričko. Na středisku by nemuseli mít sérum, jistota je v nemocnici. Viděla se, jak s oteklou nohou jede třicet kilometrů. Měla i jiné představy. Horší.

Noc se nekonečně vlekla. O půlnoci vypnuli pouliční lampu u silnice. Nahoře zmlkl telefon. Položila si ruce pod hlavu, ale spánek nepřicházel. A ten mizera si spokojeně spal.
Na jedné straně je to k vzteku, na druhé štěstí, pomyslela si.
Čekala na ráno. Ale to nepřineslo žádnou změnu. Za celý den nepřišla do otevřeného domu žádná návštěva ani zloděj. Za celý den se had nepohnul.

Žízeň ji donutila znovu slézt. Krabice už byla mezitím vyschlá.
Než vylezla zpátky na skříň, hledala něco, čím by v případě ohrožení mohla hada zabít. Ale nic případného nenašla. Snad žehličku. Ale to by jistojistě rozbila dlaždice a hada minula. Příliš se dole nezdržovala a nic příhodného po ruce nenašla.

V poledne se zase ozval telefon. Jeho nekonečné vyzvánění jí dodávalo sílu. Čekala, že manžel služební cestu zkrátí a že co nevidět uslyší jeho auto. Auta slyšela, ale žádné nezpomalovalo, žádné nebylo jeho. Slyšela jen, jak jí kručí v žaludku. Hladem.
Najednou přestala dýchat. Had se pohnul a zvedl hlavu. Instinktivně zvažovala, zda by mohl vylézt nahoru za ní.

Proč jsem si nevzala něco do ruky, abych ho mohla srazit?
Had se pomalu plazil od schodů a vypadalo to, že přímo ke skříni. V mžiku si svlékla tričko a hodila ho na hada. Zasáhla ho. Když viděla, že se tričko nehýbe, na nic nečekala a sklouzla ze skříně. Velkým obloukem proběhla kolem trička a vyběhla po schodech nahoru. Zabouchla za sebou dveře.

Nehledala mobil, nešla k telefonu. Co kdyby tam byla druhá zmije. Jako zběsilá vyběhla z domu. Zavřela vstupní dveře a utíkala přes zahradu na ulici. Nejdřív si sedla před bránu a čekala na manžela. Celá se chvěla. Když dlouho nejel, vrátila se do domu a dala mobil do nabíječky. Chovala se jako smyslů zbavená. A pak jí to konečně došlo. Věděl, jak se bojí hadů a tu zmiji jí do sklepa dal on. Má milenku a chce se jí zbavit. Mozek jí obestřely mrákoty, sesunula se na zem a ztratila vědomí.

Podle jejího bezvládného těla se tiše vinula zmije…

Marta Urbanová

* * *
Koláž © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky