Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Mahulena,
zítra Romana.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Šmejdi mají hrnce v oèích


Pùvodní rozhovor se Silvií Dymákovou, re¾isérkou filmu Šmejdi, který dal poprvé nahlédnout do zákulisí pøedvádìcích akcií pro seniory a odhalil brutální praktiky dealerù. Re¾isérka podnítila veøejnou diskuzi na toto téma a tím donutila naše politiky, státní úøedníky a zákonodárce koneènì jednat. Mj. padla rekordní pokuta v historii: 2,47 mil. Kè za manipulaci a pou¾ití agresivních metod vùèi seniorùm.

 


 

Senioøi, kteøí se stali obìtí podvodných praktik prodejcù, se budou moci obrátit na systém spotøebitelského ombudsmana. Za loòský rok poradna dTestu vyøídila více ne¾ 2 000 stí¾ností seniorù na pøedvádìcí akce, v letošním roce je tìchto stí¾ností ji¾ témìø tisíc. dTest vytiskl ji¾ 250 000 kusù bro¾urek „Jak nespadnout do pasti“, které zdarma distribuuje. Poèet podpisù pod peticí proti „šmejdùm“ dosáhl pøibli¾nì 20 tisíc, svùj podpis pøipojil i prezident republiky Miloš Zeman.


Od roku 2014 budou posíleny pravomoci ÈOI, tak¾e bude moci poøizovat na pøedvádìcích akcích zvukové a obrazové záznamy. Podle návrhu novely zákona o ochranì spotøebitele budou také muset poøadatelé pøedvádìcích akcí hlásit dopøedu Èeské obchodní inspekci místo konání, datum, èasový harmonogram a jaké zbo¾í na akci budou nabízet. To jsou nìkteré bezprostøední reakce na film Šmejdi.


Jak jste se dostala k tématu senioøi a pøedvádìcí akce?
Díky svojí babièce. Nikdo jsme nebyli rádi, ¾e na tyto akce jezdí, ale paradoxnì to nakonec bylo dobøe – kdyby toti¾ nejezdila, nejsou Šmejdi na svìtì. Jednou jsem jela s ní, proto¾e mne zajímalo, co se na pøedvádìcích akcích dìje. Vzala jsem si skrytou kameru, proto¾e jsem novináøka – a vidìla jsem strašné vìci. Nesouhlasila jsem s tím, ¾e se mù¾e nìkdo k seniorùm takto chovat. Nejdøív jsem nevìdìla, jak s tím materiálem nalo¾it, tak jsem jela znovu a znovu, našla jsem si další seniory, s kterými jsem jezdila... A pak u¾ mi bylo jasné, ¾e jim musím pøedat informaci, co se tam s nimi dìje, èeho jsou souèástí, proto¾e oni to nevidìli. Pak jsem se spojila s psycholo¾kou Romanou Mazalovou a domluvili jsme se, ¾e udìláme film, se kterým budeme objí¾dìt domovy dùchodcù, dìlat besedy… Teï je v kinech a je úplnì neuvìøitelné, ¾e se to zvrtlo v tom nelepším slova smyslu. Šmejdi vznikli srdcem, jsou neplánovaní a myslím, ¾e kdyby to bylo plánované, tak to zdaleka nebude mít takový úspìch, jako nyní.


Jsou senioøi skuteènì náchylnìjší „skoèit“ dealerùm na ty jejich triky a podlehnout jejich manipulaci, ne¾ lidé mladší?
Ta manipulace je tak dobøe propracovaná a vystavìná, ¾e urèitì doká¾e podlehnout i èlovìk mladší. Ale u seniorù to funguje mnohem lépe u¾ proto, ¾e ne ka¾dý z nich je poèítaèovì gramotný. Nemohou si dohledat informace, nemají srovnání, vìøí tomu, co je jim tam pøedkládáno. Jsou dùvìøivìjší, vyrostli v jiné dobì, vìøí, ¾e to, co se øekne, je pravda. Je jim pøedkládána pøímá úmìra – ¾e èím dra¾ší, tím kvalitnìjší a tím víc to ochrání zdraví. A i kdy¾ potom vidí, ¾e vedle v obchodì ten stejný výrobek stojí desetinu ceny, prodejci jim argumentují, ¾e podobný neznamená stejný, ¾e to zbo¾í z pøedvádìèky je nejlepší, má uvnitø nìco, co ostatní zbo¾í nemá. A senior si øekne: To je pravda, kdyby to nebylo tak dobré, tak to není tak drahé.


Proè seniory takové akce pøitahují?
Je to z více dùvodù. Pochopitelnì je zde silný aspekt samoty. Urèitì hraje roli vzbuzování pocitu výjimeènosti – pøijde vám pozvánka na jméno s oslovením Vá¾ený pane Nováku… je to adresné a senior si v tu chvíli pøipadá, ¾e má pro nìkoho nìjakou cenu. A taky, a» si to pøiznáme nebo ne, na všechny z nás funguje to kouzelné slovíèko „zdarma“. A kdy¾ se spojí všechny tyto faktory: samoty, výjimeènost a zdarma…A k tomu pøipoètìme potøebu si s nìkým popovídat, víte, ¾e tam tøeba potkáte kamarádku z vedlejší vesnice.


Jaká je na zájezdech atmosféra mezi seniory samými, nacházejí tam sociální kontakty?
Nacházejí. Kolikrát jsem vidìla, ¾e u¾ na zastávce èi v autobuse, který objí¾dí sbìrná místa, se srdeènì vítají, nezajímá je, kam se vlastnì jede, pro nì je dùle¾itìjší, ¾e se jede. Povídají si, ukazují si, co vidí za oknem a je to strašnì fajn. Pro nì v tu chvíli. Jeden senior mi øíkal, ¾e takhle potkal spolu¾aèku ze støední školy, nevidìli se desítky let a pro nìj to by ohromný zá¾itek, byl š»astný… jinak jsou vystavováni krutosti – zabalené v pozlátku.


Prý dokonce vzniká na takových akcích závislost…
Podle doktorky Mazalové vzniká tak, ¾e prodejci ne v¾dy dají seniorùm tolik dárkù, jak slíbili, jednou dají v plném rozsahu, pøíštì ne – a pak u¾ je to stejný princip jako kdy¾ hrajete na hracím automatu.. A jste chycen, senioøi jsou zvìdaví, kdy¾ mají slíbeny ètyøi šišky salámu, jestli je opravdu dostanou, je to silnìjší ne¾ oni. My je sice odsuzujeme, ¾e jsou hloupí, ¾e tam nemají jezdit, ale myslím, ¾e to není na místì a nemáme ani právo hodnotit pohnutky osmdesátiletého èlovìka, který ¾ije sám.


I Vy jste údajnì pocítila závislost...
To øíkal mùj partner, proto¾e jsem nìkolikrát tvrdila, ¾e u¾ nepojedu – to psychické vypìtí bylo docela dost velké a já jsem øíkala, ¾e u¾ to nechci za¾ít, ¾e tomu nedoká¾i jen pøihlí¾et. Pak jsem to nevydr¾ela a jela znovu – ta nabíhající závislost spoèívala ve zvìdavosti, jak se budou šmejdi chovat, jestli budou ostøejší, nebo mìkèí. Ten nátlak jsem tam za¾ila v¾dycky, akorát se lišil v intenzitì: nìkdy se opravdu chovali jako prasata, jindy to bylo takové sofistikovanìjší, skrytìjší. Je otázka, co je horší. Kdy¾ je to skrytìjší, je to záludnìjší – oboje samozøejmì s jediným cílem, dostat ze seniorù peníze.


Kolik seniorù jezdí opakovanì?
Hodnì. Znám seniorku, která jezdí 12–15 let, od té doby, co jí umøel man¾el… svìøila se mi, ¾e jezdila i tøikrát týdnì. Proto¾e co doma?
I kdyby tøeba u¾ z vlastní vùle nejeli, pøijde kamarádka: Pojeï, tøeba nám dají kilo èokolády. Tak jede. Vzájemnì se do toho hecují. To je ten obrovský paradox: šetøí ka¾dou korunu, pak jedou na pøedvádìèku a utratí tam ètyøicet tisíc za vìci, které jim potom le¾í doma pod postelí.
Ale my jsme teï zjistili nìco pro mne osobnì hodnì zajímavého. Dlouho byly pøedvádìèky mezi seniory moderní – ¾e dùchodci jezdí na pøedvádìèky bylo bráno jako norma. A brali to tak i mladí kolem nich. Teï naopak vzniká mezi seniory jiný trend. Jak jsme zaèali odkrývat, co se tam dìje, tu manipulaci, tak ani¾ jsme o to primárnì usilovali, jsme zmìnili „módu“ – zaèínají to brát tak, ¾e pøedvádìèky nejsou moderní, ¾e se na nì nemá jezdit, proto¾e to píší v Blesku a také se u¾ vzájemnì hlídají. Za¾ila jsem, ¾e mi seniorka øekla: Já nepojedu, èetla jsem, ¾e se tam nemá jezdit a kdyby se to Máòa dozvìdìla, øekla by, ¾e jsem hloupá.


Kolik lidí z té skupiny si na pøedvádìèce nìco koupí?
Tak ètvrtina a¾ tøetina. Zále¾í samozøejmì na tom, co. Ty nejdra¾ší vìci tak ètvrtina lidí ze sálu, ale pokud jde o drobnosti – oni neprodávají jen ty deky, hrnce èi indukèní plotny, mají tam i spoustu drobného zbo¾í, jako rychlovarné konvice, lanoliny, takové to „smetí“, kdy¾ u¾ si nikdo nekoupí nic vìtšího, tak aspoò ten lanolin, nebo koòskou mast. Drtivá vìtšina si odvá¾í nìco, co za rohem poøídíte za stovku, ale tam si ji koupíte tøeba za ètyøi sta.


Co je to vlastnì za sortu, ti „šmejdi“?
Na mì pùsobí jako lidé absolutnì bez soudnosti. Mají samozøejmì obrovský problém s morálními hodnotami, proto¾e jinak by to ani dìlat nemohli. Mùj subjektivní pocit je, ¾e ti lidé jsou tì¾ko jinde zamìstnatelní. Spousta z nich jako kdyby zrovna opustila nìjaký ¾aláø. Urèitì jsou ale mezi nimi absolventi škol, lidé, kteøí se pøihlásí na nìjaký inzerát, tøeba øidièe a pak se z toho vyklubou pøedvádìèky. A kdy¾ tito mladí zjistí, ¾e to, co se tam odehrává, je norma, ¾e je normální chovat se k seniorùm takhle krutì, tak jsou schopni to pøijmout, proto¾e mamon pøevá¾í nad morálními hodnotami. Jsou to rychle vydìlané peníze. Já øíkám, ¾e mají hrnce v oèích, ¾e jim to normálnì degeneruje tváøe, ty jejich výrazy jsou velmi zvláštní.
Mám pocit, ¾e oni si to ani neuvìdomují, jejich argumentace se toèí stále kolem jediného: ti lidé sem jezdí dobrovolnì a kdyby to nechtìli koupit, tak to prostì nekoupí.


Jaký byl váš nejhorší zá¾itek?
Byly dva. Z první a z poslední akce. V té první to bylo ve chvíli, kdy jedna paní odmítla koupit nádobí a prodejce ji zaèal nadávat: nebuïte drzá paní, nebo se domluvím s øidièem a nenastoupíte do autobusu. Ta paní sedìla u stolu naproti mnì a hledala u mne oèima jako u nejmladšího, a tudí¾ potenciálnì nejsilnìjšího, pomoc. A já tam sedìla, jen jsem se koukala a nic jsem neudìlala. Bylo to hrozný, mìla jsem z toho velkou morální kocovinu a dilema, jestli jsem nemìla zasáhnout…
Druhý takový moment nastal na poslední pøedvádìèce, kdy jeden senior, Jaroušek, odmítl koupit nádobí a prodejce na nìj zaèal exemplárnì køièet, aby ukázal ostatním sílu té dehonestace, aby ostatní u¾ poslouchali, nerušili a kývali. Pane, vy jste dneska bez obìda, domù se dostaòte jak chcete. Pak si ho vytáhl na chodbu, já jsem jen slyšela, jak tam na Jarouška køièí, tudí¾ jsem vystartovala, šla jsem Jarouškovi pomoc. Prodejce poslal Jardu sednout, na mne tam zaèal køièet, ty vole, holèièko, co si o sobì myslíš, jseš normální nula, na co si tady hraješ, øval na mne z pár centimetrù, bylo to strašnì nepøíjemný. Pak mne vyhodili ze sálu a šla jsem pìšky do vedlejší vesnice. A Jarda, kterému ten prodejce nadával do hajzlù, mi a¾ teï, pøed pár dny øekl, ¾e ho ten prodejce dr¾el pod krkem.


Jak jste se vyrovnávala s tou morální kocovinou?
S psychoterapeutkou. Tohle dilema jsem tam mìla nìkolikrát. Pova¾uji se za èlovìka silnì sociálnì zalo¾eného a se seniory jsem pracovala u¾ dávno pøed tím, v rámci svých dobrovolnických aktivit. Mám k této skupinì blízko a vadí mi, ¾e je tak odstrèená na okraji spoleènosti, o to víc mne tohle všechno bolelo.
Jednoho dne jsem si uvìdomila, ¾e u¾ to nezvládnu sama. Ale ani¾ bych o to usilovala, propojila jsem se pøi úplnì jiné pøíle¾itosti s jednou paní doktorkou. Zaèali jsme si o tom povídat, o tom strachu, o morálním dilematu. K ní teï chodím tak jednou za mìsíc. U¾ po dvou sezeních se mi hroznì ulevilo. Vysvìtlila mi, ¾e to, èím jsem si teï prošla, je efekt nebo syndrom pøihlí¾ejícího: vidíte situaci, o které víte, ¾e je špatná a ¾e vaší morální povinností je zasáhnout, ale vy to neudìláte a doma, kdy¾ se vám to rozle¾í, tak na vás skoèí právì ta morální kocovina. Tak¾e ona mi pomohla, vysvìtlila mi, ¾e tu kletbu, kterou jsem na sebe uvrhla tou neèinností v sále, a kterou jsem ze sebe sòala a¾ zveøejnìním všech tìch hrùz. Tam v tom okam¾iku bych pomohla jednomu èlovìku, tady je šance, ¾e pomohu daleko vìtšímu mno¾ství lidí a tøeba zmìníme nìco i legislativnì.


Jaké vidíte øešení? Je to asi podobný pøípad jako tøeba alkoholová aféra – všichni vìdí, ¾e to existuje, ale dokud s tím nevystoupí media, tak s tím nikdo nic nedìlá.

Také zde vidím podobnosti. Tam jsou samozøejmì mìøitelné obìti na ¾ivotech, podle èeho tady mù¾eme mìøit krutost? Dnes koneènì vidíme všichni pod poklièku, co¾ jsem moc ráda.
Tøeba se úplnì podceòovaly poèty seniorských exekucí, ty rapidnì rostou, drtivá vìtšina z nich je právì kvùli pøeúvìrování a jako následek pøedvádìcích akcí. Senioøi mají èasto více ne¾ jednu úvìrovou smlouvu a mnohdy ani nevìdí, ¾e podepisují smlouvu. Myslí si, ¾e podepisují pøevzetí výhry, dárku. Ani nedostanou mo¾nost si to pøeèíst. Doufám, ¾e kdy¾ se to teï stalo souèástí veøejného prostoru, tak pøed tím pøestaneme zavírat oèi, ¾e se politici chytnou za nos a zaènou to øešit.
My jsme pøizvali ke spolupráci deník Blesk, je to dobré co se týèe osvìty, proto¾e a» pøijdu ke kterémukoli seniorovi, tak mu le¾í na stole. V Blesku vycházejí petièní archy, kde je nìkolik bodù, co by se dle našeho názoru mìlo zmìnit. Senioøi na to slyší, ètou to i nám posílají petièní archy. Ne¾ se zmìní zákony, je dùle¾ité dìlat osvìtu, prevenci a poøád dokola s tìmi lidmi mluvit.


A co rodinní pøíslušníci, ti mohou pomoci?
Urèitì. Mù¾eme sice volat po zmìnì zákonù, ale nemù¾eme èekat, ¾e nás stát a legislativci spasí. Senioøi tam jezdí z velké èásti proto, ¾e jsou sami. Rodiny jsou rozdrobené, honíme se za prací, abychom mìli peníze na splacení hypotéky, jsme otroci bì¾ící nìjaký ten závod a ve finále to tak dopadá. Všechno se vším souvisí a urèitì bychom se mìli ka¾dý z nás zamyslet, kolik toho èasu svým rodièùm a prarodièùm vìnujeme.


Nemìla jste obavy, ¾e se Vám budou „šmejdi“ mstít?
Ty nejvìtší obavy jsem mìla, kdy¾ jsme film pøipravovali, proto¾e – i podle názoru policie – hrozilo, ¾e by se mohl nìkdo sna¾it zabránit tomu, aby byl vypuštìn ven. Teï u¾ obavy nemám, to se rozplynulo, dnes u¾ to dávno nestojí a nepadá se mnou, proto¾e ten vlak u¾ je tak rozjetý, ¾e kdyby mne chtìl kdokoli cokoli udìlat, u¾ ho nezastaví.


Se Silvií Dymákovou, re¾isérkou filmu Šmejdi rozmlouval Zdenìk Procházka
øeditel projektu SENSEN (Senzaèní senioøi) Konta BARIÉRY

 





Komentáøe
Poslední komentáø: 23.06.2013  19:26
 Datum
Jméno
Téma
 23.06.  19:26 Von
 23.06.  12:25 Jarka
 23.06.  05:57 Bobo :-(
 22.06.  18:48 Jaroslav
 22.06.  15:35 ferbl
 22.06.  13:30 janina
 22.06.  11:32 Gabi-florka
 22.06.  07:20 venca
 22.06.  06:31 Karla A