Milovník slasti
Za zjednodušující výklad antických filozofù se u¾ pøíliš omlouvat nebudu. Na malém prostoru ani nelze obsáhle vysvìtlovat filozofické smìry, staré pøes dva tisíce let, navíc èasto zachované jenom ve zlomcích a odkazech. K Epikurovi mám ovšem trochu osobní vztah. Pro mne je epikurejec milovník slasti v tom øímském carpe diem – u¾ívej dne, a o to se také celý ¾ivot sna¾ím.
Epikúros ze Samu (341 pø. n. l. - 270 pø. n. l.) byl mladším souèasníkem Alexandra Velikého Makedonského a jeho hlavním pùsobištìm byla filozofická škola v Aténách, zvaná Zahrada, podle pozemku okolo domu jeho rodiny. (Aèkoliv byl rodákem z ostrova Samos.) Do své školy pøijímal demokraticky všechny, mo¾ná i to zpùsobilo øadu pomluv jeho nepøátel o nezøízeném ¾ivotì.
Své uèení dìlil na logiku, fysiku (se s…jako naukou o pøírodì) a etiku. Pro takové obvyklé zjednodušující zaøazení pøipomenu, ¾e vycházel z Demokritova atomismu a patøí tedy k materialistùm. V logice sází na pravdivost smyslových vjemù, ale nejpodstatnìjší a nejznámìjší slo¾kou jeho díla je právì etika. Základem š»astného ¾ivota je slast, tedy neexistence bolesti duševní nebo fyzické. Zdrojem bolesti je pøevá¾nì strach, a toho jsou podle nìj ètyøi druhy, pøièem¾ proti všem se dá bojovat: - ¾e nemù¾eme dosáhnout štìstí -z utrpení, - z bohù, -ze smrti.
S bohy dneska u¾ problém nemáme, ale s tím hledáním štìstí bych souhlasil. Staèí si uvìdomit, ¾e jediným dobrem je radost, které dosáhneme tak, ¾e budeme ¾ít rozumnì…prostì: u¾ívej dne. Epikuros doporuèuje ¾ít umírnìnì, ale pøíjemnì. Ale pozor – podle Epikura pokud nìkdo hledá slast pøíliš úpornì, dostaví se strast. Pokud èlovìk pøíliš pije, druhý den ho bolí ¾aludek. Tìlesné lásce, tedy sexualitì, pøíliš nefandil, naopak, velmi vyzdvihoval pøátelství.
S utrpením je to trochu slo¾itìjší, ale pøi dnešní úrovni medicíny asi také pøekonatelné. No a strach ze smrti øeší zpùsobem celkem známým a jednoduchým: Proto¾e pokud jsme tu my, není tu smrt, a kdy¾ pøijde smrt, pak tu nejsme my. Tedy ani ¾ivých se smrt netýká, ani mrtvých, je¾to na ony se smrt nevztahuje a tito sami u¾ nejsou..."
Epikúros pøíliš na bohy nedal, soudil, ¾e ka¾dý je hlavnì sám strùjcem svého štìstí, bohové se o osudy lidí pøíliš nezajímají. Podstatné je, ¾e pro filozofa lidé slast nejen vyhledávají, ale hlavnì ji mají vyhledávat, nebo» sama slast je dobrem.
Etika se vyvíjí jak v èase, odlišuje se také kraj od kraje. Vyprávìl mi jeden dávný známý, jak jel s jedním bývalým premiérem do arabského státu vymáhat dluh. Byl èlenem jeho doprovodu. V rámci dost vášnivé diskuse náš premiér èesky vykøikl: vy l¾ete. Pøekladatel se naklonil k mému kamarádovi a šeptal mu: ty vole, to já nemohu pøelo¾it, on by mu vypovìdìl válku. Øíct Arabovi, ¾e l¾e… Inu, jiný kraj, jiný mrav.
Odkazy Epikurova hedonismu potkáme v antickém Øímì, ve støedovìku i v souèasnosti. Mìjme poøád na vìdomí jeho víru: Toho všeho poèátkem a vùbec nejvìtším dobrem je moudrost, proto má vìtší cenu ne¾ sama filosofie. Z ní toti¾ pocházejí všechny ostatní ctnosti, je¾to ona nás uèí, ¾e nelze ¾ít slastnì, ne¾ijeme-li moudøe, poctivì a spravedlivì, ani ¾e nelze ¾ít moudøe, poctivì a spravedlivì, ne¾ijeme-li slastnì.