Šuplík plný legend a povìstí...
Èerné jezero a Èertovo jezero na Šumavì
O Èerném jezeøe se vypráví, ¾e je bezedné. Jsou lidé, kteøí tomu vìøí, ale jsou i takoví, kteøí se o tom chtìjí pøesvìdèit sami. A tak se stalo, ¾e jednou se vypravili tøi mládenci k jezeru, tam si udìlali vor a polo¾ili na nìj tì¾ký kámen. Ten byl omotán dlouhatánským provazem, snad opravdu nekoneèným. Nasedli na vor a pádlovali a¾ ke støedu jezera. Tam se zastavili, kámen hodili do vody a pomalu spouštìli provaz. Jen¾e... provaz jim nestaèil. Kámen dna nedosáhl. Chlapci byli dost rozèarovaní z neúspìchu. Ale najednou se hladina jezera vzedmula a vypadalo to jako kdyby voda vaøila. Chlapci strnuli a do toho se najednou ozval ohlušující bublavý hlas.
Slyšeli, jak hlas jim øíká:
kde je dno mé, vím jenom já sám, ale vás tu hned utopím!. Chlapci se velice lekli, popadli pádla a usilovnì pádlovali smìrem ke bøehu. Taktak, ¾e v rozbouøené vodì opravdu neutonuli a dostali se ¾ivi a zdrávi na bøeh. Jisté je, ¾e se nikomu nepochlubili, co se jim na jezeøe pøihodilo a u¾ se k jezeru ze strachu taky nikdy nepøiblí¾ili.
A o Èertovì jezeøe se vypráví tato povìst
To bylo v dobì, kdy se na Šumavì ještì rozkládaly hluboké neporušené pralesy. Tady ¾il kováø se svou jedinou dcerou Dorotkou. Kováø u¾ byl starý, šlo mu na sedmdesát a hroznì rád by u¾ s øemeslem skonèil a chtìl odpoèívat po celo¾ivotní døinì. Jen¾e nemohl sehnat ¾ádného pomocníka, který by kovárnu pøevzal. Tak¾e mu nezbývalo, ne¾ pracovat dál.
A¾ jednoho dne…
To byl u¾ podzim, kdy¾ na dveøe kovárny zaklepal urostlý mládenec, byl èerný jako smola a hned se ptal, zda by nemohl u kováøe nastoupit do uèení. Starý kováø si ho moc neprohlí¾el, snad z radosti, ¾e se koneènì našel nìkdo, kdo by jeho kovárnu èasem pøevzal. Byl hlavnì zvìdavý, jestli se mládenec bude ke kováøskému øemeslu hodit. A mládenec se opravdu hodil, za nìjaký èas ohýbal, koval do délky a šíøky, usazoval a rovnal ¾elezo tak, ¾e starý kováø byl radostí bez sebe. Ale Dorotce se mládenec vùbec nelíbil. Ten se sice sna¾il získat její pøízeò jak to šlo, ale ona cítila nìjakou neèistou moc a vyhýbala se mu, kde mohla.
Její tušení ji nezklamalo. Jednoho dne musel starý kováø do mìsta. Mládenec toho vyu¾il a vzal na sebe svoji skuteènou podobu... byl to èert. Dupl kopytem, švihl ocasem a øekl Dorotce, ¾e kdy¾ to nešlo po dobrém, ¾e si ji teï vezme po zlém a to do pekla a ¾e bude tak jako tak jeho nevìsta. Chudák Dorotka se polekala tak, ¾e omdlela a spadla na zem. Èert toho hned vyu¾il, popadl Dorotku a vybìhl s ní z kovárny. Šel dost rychle a u¾ se drápal na Jezerní horu, kdy¾ se Dorotka probrala. Nedala nic najevo, a¾ kdy¾ u¾ byl èert unavený a zastavil. Slo¾il Dorotku do trávy, sám ulehl na zem také a únavou usnul. Chrápal a¾ se hory zelenaly. Toho vyu¾ila Dorotka. Popadla chlupatý èertùv ocas a podstrèila ho pod jedním skaliskem a poøádnì zauzlovala. Pak se otoèila a utíkala domù, jak jenom rychle mohla. Èert sice spal, ale v polospánku to slyšel a tak, kdy¾ zjistil, ¾e Dorotka utíká, vyletìl z trávy, pomalu si ocas utrhl. Zaèal hromovat, trhal ocasem, cloumal skaliskem a tak se mu povedlo kousek po kousku skalisko vytáhnout ze zemì. Nakonec se opøel vší silou do skaliska, aby ho vyvalil úplnì ze zemì. Uzel na ocase stejnì povolit nechtìl. Ale... z pod kamene se zaèala hrnout ven voda. Huèela, smýkala s èertem, a¾ èerta nakonec svým proudem povalila, zatopila a docela utopila. Ale tím se tok vody nezastavil. Voda stoupala dál a dál, a¾ vzniklo pod horou nové jezero - Èertovo jezero. No a Dorotka se dostala š»astnì domù. Kdy¾ starý kováø pøijel z mìsta a Dorotka mu vše vyprávìla, podìkoval modlitbou Pánu Bohu za takový š»astný konec.