Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Mahulena,
zítra Romana.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohled z okna
Postupnì se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se pøáteli. Potkáváme se zde, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.


Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz  a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený. Tentokrát je to pohled na vztah k pohybu…


Mùj vztah k pohybu


Jsou takoví, kteøí jsou pro sport pøímo stvoøeni. Nìkde vevnitø mají miniaturní Temelínek, který jim dodává energii a jejich svaly jsou vyrobeny z materiálu, který pro nì vyvinuly tajné laboratoøe NASA. Neplatí pro nì zákony o pøita¾livosti zemské, tak¾e se pohybují dopøedu i do výšky bez omezení a jsou schopni házet rùznými pøedmìty daleko za obzor. Bude èestné, kdy¾ hned z kraje pøiznám, ¾e já k "takovým" nepatøím. Moje oblíbené sportovní aktivity byly opalování se, fandìní hokejistùm u rádia a taky jsem ráda soudcovala pøi volejbale, èlovìk se v tom koši nahoøe moc nenabìhal.


Pøes mùj chladný vztah k pohybu se mi sport do ¾ivota stále pletl. Napøíklad takové veslování... Je pravda, ¾e jsem na území Veslaøského klubu vstoupila dobrovolnì, ale mìla jsem v úmyslu jenom se zúèastnit "èaje o páté", který tam pravidelnì poøádali ka¾dou nedìli o ètvrté. Trenér veslaøù mne napøed chtìl vyhodit, proto¾e se ukázalo, ¾e mi ještì není šestnáct, ale potom si to rozmyslel. U¾ mìsíc mu chybìla "trojka" do dívèí dorostenecké ètyøveslice, která si bez jeho dovolení zlomila nohu (ta dívka, tøetí odzadu, ètyøveslice vìtšinou nohy nemají). Slíbil mi, ¾e pokud budu jezdit na tréninky, dokud se poškozená trojka nevrátí, zamlèí mùj pokus o vstup do bahna malomìsta mým rodièùm, se kterými se dobøe znal.Váhavì jsem pøikývla. Jednou jsem vidìla film o galejích, podle kterého bylo veslování dost namáhavé. Ale mýlila jsem se. Veslování nebylo dost namáhavé, byla to šílená, nepøedstavitelná døina a vùbec jsem se nedivila, ¾e se na tuto èinnost kdysi vyu¾ívali jenom otroci, vojenští zajatci a trestanci. Udìlat z této strašlivé námahy zálibu, sport, byl èirý sadizmus. V mém pøípadì byla námaha koøenìná ještì i deptajícím poni¾ováním, proto¾e po celou hodinu, kdy jsme se pokoušely my ètyøi galejnice letìt po hladinì øeky jako vidina elegance a rychlosti, se z kormidelníkova megafonu ozývalo:


"á, dva, tøi, trojko, zaber, á, dva tøi, Blanko, ty jsi trojka, á, dva tøi trojko, nespi, spadneš ze slajdu, á,dva tøi, trojko hloubìji veslo a neurvi havlinku, á, dva,tøi, trojko, trojko… bacha, jsme v mostì!"


Dodnes si myslím, ¾e poškození mostu, které na konci války zpùsobila ustupující nìmecká armáda, bylo pøece jenom vìtší, ne¾ kdy¾ ho "štrejchla" naše ètyøveslice, i kdy¾ kormidelník si to nemyslel. Ale on nebyl objektivní, byl tenkrát ve vodì pomìrnì dlouho a podzim u¾ dost pokroèil. A vlastnì se nikdy ani neprokázalo, ¾e to byla moje vina, i kdy¾ jsem pár vteøin pøed støetnutím "chytla raka" (nesprávný úhel vesla pod vodou). Kdy¾ se po pár mìsících objevila pùvodní trojka se zahojenou nohou, objímala jsem ji jako rodnou sestru. Povídalo se, ¾e náš kormidelník ji dokonce nabídl man¾elství...


V jiné roèní dobì a jiné etapì mého mládí mne pozval mùj starší bratr, který pracoval ve Vysokých Tatrách, abych si pøijela zaly¾ovat. Øíkal nìco o pøípravì, cvièení a posilování, ale já jsem ho moc neposlouchala, mìla jsem svoji pøedstavu. Upletla jsem si svetr s norským vzorem a èepici s bambulkami a byla jsem pøesvìdèená, ¾e takovou pøípravu na ly¾ování nemìli ani naši olympionici.Taky jsem oznámila ka¾dému, koho jsem potkala, ¾e "si jedu do Tater zaly¾ovat" tónem, který naznaèoval, ¾e to vezmu "šusem" z vrcholu Štrbského Plesa a¾ po cukrárnu v Tatranské Lomnici. Ve skuteènosti jsem tu cukrárnu nikdy nemínila opustit, jenom¾e do mých plánù zasáhl bratr. Mìl teorii - podle mne nièím nepodlo¾enou - ¾e èlovìk se nauèí ly¾ovat ly¾ováním! Lstivì mne odvlekl na "oslí louèku" pod Skalnatým Plesem a nechal mne tam padat, poèítat si nohy, zdvíhat je nahoru vle¾e na zádech a vùbec vypadat jako Brouk Pytlík po ránu. Odpoledne se bratr pøiøítil po sjezdovce, chvíli mému ly¾ování otrávenì pøihlí¾el, ale potom se mu rozjasnila tváø a pochválil mne: "No vidíš! Padáš èím dál tím líp!"


Po týdnu jsem u¾ bezpeènì rozeznala, která ly¾e je levá a která noha pravá a bratr mne vzal na vlek. To u¾ jsem se cítila zralá i k úèasti na zimní olympiádì, vadila jenom taková malièkost: dole na vleku jsem se neumìla "ukotvit", zatím co nahoøe se mi za ¾ivý svìt nedaøilo odpoutat...Vlekaø, nìjaký nervóza, na mne vykøikoval, ¾e mu musím doplatit na nemocenskou, kterou hodlal pobírat vle¾e s rozsáhlým infarktem. Podaøilo se mi pøed ním prchnout do blízké kosodøeviny, ve které jsem mimodìk vybudovala novou, pomìrnì širokou sjezdovku. Myslela jsem, ¾e mi to øeditelství TANAPu proplatí, ale bratr øekl, ¾e bych se mìla uchýlit na èas do ilegality, prý je tatranská pøíroda chránìná.


Ale to poøád ještì není celá moje sportovní minulost...K mojí smùle jsme bydleli u sportovního stadionu. A» jsem šla kamkoliv, bylo nemo¾né nevidìt ho, vyhnout se mu, obejít ho. Zvláš» kdy¾ tam chodily i mnohé moje kamarádky. Líbila se jim lehká atletika a lákaly mne tam jako veverku na oøíšek, a¾ jsem podlehla.


Kdo tuhle atletiku pojmenoval "lehká", to bych skuteènì ráda vìdìla, u¾ po prvním tréninku jsem si myslela, ¾e výraznìjší protimluv (uèenì oxymóron, lidovì pitomost) ani neexistuje. (A¾ po létech jsem zjistila, ¾e ano. Ještì absurdnìjší termín je "mateøská dovolená").


Našim trenérem byl pán ¾elezobetónového vzhledu, který bral sport smrtelnì vá¾nì a byl na nás pøísný jako ser¾ant na nováèky v Cizinecké legii. Trénink zaèínal krátkou rozcvièkou a potom povinným bìhem po bì¾ecké dráze stadionu, která jinde mìøí 400 metrù, ale na našem stadionu to bylo ètyøi sta kilometrù...


"Dvì koleèka!" volal trenér hlasem, který by bylo slyšet i pøi výbuchu kotelny, "Blanko, kolena výš! Pohni se! U¾ jsem vidìl rychlejší ¾elvy! Vìro, pøidej! A radostnì, pohyb je radost ze ¾ivota!" Bì¾ely jsme po dráze, jak která. Jitka jako gazela, tìsnì sledovaná antilopou Jarmilou, potom v odstupech další prérijní zvìø a na závìr se šourala dvì hroší mláïata, Vìrka a já. Jako¾e nám padaly trenýrky, rozvazovaly se tkanièky u treter, píchalo nás v boku a pokoušely se o nás rùzné nemoci, od osýpek po lepru.


"U¾ jsem pro vás chtìl poslat øebøiòák!" vítal nás trenér u cíle, kde u¾ dávno sedìly úspìšnìjší bì¾kynì.
"Berte si náøadí a mazejte! Blanko, tu máš disk a makej na obrátce, a» se do veèera otoèíš aspoò o pár stupòù... Vìrko, Jarko, Jiøino, máte nachystané skákání, ale do výšky, ne do øeèi, na to jste vy pøebornice... A všechny si berte pøíklad támhle z Dany, té nemusím nikdy øíkat, aby si vzala oštìp a makala! Z té nìco bude! Ale z vás leda ostuda na závodech..."


Mnì to pøipadalo nespravedlivé a byla jsem i trochu ura¾ená. Náhodou s tím diskem mi to docela šlo, nedávno jsem vyhrála okresní pøebor (poèet soutì¾ících diskaøek v mojí kategorii - dvì. Ta druhá do pøeboru jak¾iv disk nevidìla...) .


Trenér nám nemusí dávat poøád Danu za vzor, a¾ budu mít já její roky a nebudu u¾ mladá, budu taky tak pilná a sna¾ivá! (Slyšíte tu drzost? Mnì bylo asi tøináct, té Danì pøes dvacet. V mých oèích mìla tenkrát ka¾dá dvacítka mládí neodvolatelnì za sebou...)


A styl bìhání máme ka¾dý svùj, pokraèovala jsem v duchu v odmlouvání trenérovi. Napøíklad támhleten pán taky nevypadá bùhvíjak pùvabnì, kdy¾ bì¾í, ¾ádný gepard to tedy není... A tváøí se jako kacíø pøi muèení španìlskou botou... Kdoví, proè celé odpoledne bìhá, kdy¾ ho to viditelnì bolí... Taky u¾ není nejmladší...


Jak se to øíká? Maminka a re¾isér mají v¾dycky pravdu? Já bych k nim pøidala i sportovní trenéry. Proto¾e ta Dana, kterou nám dával náš trenér za vzor, s tím oštìpem dobyla rùzná vítìzství i olympijské zlato… To u¾ byla vdaná za toho pána, který obèas bìhával na "našem" stadiónu, stylem mo¾ná trochu hranatým, ale zato efektivnì. Byl to Emil Zátopek...


Text:Blanka Burjanová

Ilustrace:Ludmila Holubová

Další èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 23.07.2012  13:58
 Datum
Jméno
Téma
 23.07.  13:58 Florentina
 23.07.  09:29 Blanka
 22.07.  09:14 Blanka
 21.07.  14:55 Vesuvanka díky
 21.07.  14:01 Olga
 21.07.  11:47 Blanka
 21.07.  11:11 hera 2x mìø, 1x øe¾
 21.07.  10:58 hera
 21.07.  09:57 Blanka
 21.07.  09:46 jisuch53
 21.07.  08:56 KarlaA
 21.07.  07:45 hera
 21.07.  06:31 kvìta