Láska je slepá, sex je jinde

Artinbox Gallery, Perlová 3, Praha 1 – Staré město,

1. února 2011 – prodlouženo do 8. dubna 2011

Úctyhodné množství 55 autorů a autorek řeklo „slovo“, „větu“, či celý příběh k tématu, jenž má podtitul: Lehce satirická, černo-komediální meditace, povzdechnutí nad složitostí lidských vztahů. Původně jich mělo být mnohem méně, ale postupně se scházelo tolik dalších zajímavých a ještě zajímavějších postřehů na dané téma, že nešlo jinak. Paradoxně, 120 m2 nově vzniklé galerie Artinbox vše vstřebalo a přetvořilo v barevný kaleidoskop povzdechů nad tím, jak nelze být spolu ani bez sebe a kam to vše pak vede. Povzdechy jsou překládány tu smutnými úsměvy, tam škodolibým chechtáním, tady hysterickým smíchem...

Divák je do hry vtažen interaktivní instalací Jindry Vikové, kde jsou keramické objekty a písmena (LOVE) na zdi doplněné citáty k danému tématu (Láska je láska, láska tě spráská…). Ty průběžně doplňují diváci výstavy dalšími postřehy… („Láska je moc prýma“; „Miluju svýho křečka.“…)

Jiří Surůvka je svým drsným černým humorem pověstný, jeho srovnávání náboženské a erotické lásky může působit výbušně, ale život se všemi špatnými konci mu nakonec dává za pravdu. (Bad Ends v Bad Ems, 2002; Z cyklu Katolická moderna č.3, 2011; Krumlovská meditace, 2010).

Podobně drsný je smrtelně černý humor Nikoly Čulíka vykreslený tužkou na jemném papíře malých formátů. (Nerespekt, který nasere, 2004; Ralfík Josefovi, 2004). Dáma, věkem prosta skoro všech atributů ženství, krájí cibuli s kudlou v zádech na kresbě Karla Nepraše (Cibule, 70. léta). Rudý západ slunce žhne oknem do zad dvojice sledující televizi v panelákovém bytě na jedné z grafik Michaela Rittsteina (Doma je doma, 1985). Na jeho malbě se zas jeví spojení až surreálné: pes a slepice a v pozadí levitující žena… (Vzácný jev, 2010).

Surrealismus tu na nás vykukuje za každým rohem. Jan Švankmajer přispěl k tématu sérií koláží z roku 2010. Snímky z pornočasopisů vtipně kombinované s prvorepublikovými ilustracemi a doplněny citáty z knihy manželky Evy a V. Effenbergera dovršily rozhodnutí zpřístupnit výstavu až od 16 let. Pocit surreálna máme i při pohledu na asambláže Xénie Hoffmeisterové, kde na nás mimo jiné promlouvají i původci všech těchto problémů: Adam a Eva. Ti se na výstavě ještě párkrát objeví, podobně jako arbitr daného tématu pan Sigmund Freud tyčící svůj ukazovák pomyslně či doslova (Kurt Gebauer, Roman Franta, Miroslav Pošvic). „Jsem rodinný typ!“, hlásá „zubaté“ srdce s vanovou zátkou uprostřed, zatímco „zubatý“ jelen vesele čůrá červené korálky. Asambláže ze zubů, vosku, knotů atd. od Luboše Plného jsou stejně jako jeho kolážová kresba ozdobou výstavy. Konotací na lidové umění, které má odjakživa kladný vztah ke skryté erotice i sarkasmu, tu však najdeme víc. Dagmar Šubrtová nám předvedla, jak by tato lidová fascinace vypadala bez roušky: „Láska hory přenáší“, hlásá vyšívaná plátěná „kuchařka“, jaké vídáme ve vesnických staveních a pod hláškou, jenž nám dává naději, jsou vyšití kopulující milenci. Výšivku s korálky a květinovým vzorem najdeme také na bílém saténovém penisu od Barbary Krejčířové. Samotný vstup do galerie připomíná bavorskou mysliveckou hospodu. Ale jen na první pohled: Jelení trofej s půllitry poznačenými dlouhým životem v hospodě U Pinkasů shlíží na návštěvníky. Exponát volně navazuje na dvě plátna s opakujícími se motivy parohů a půllitrů, jež vévodí hlavní výstavní místnosti. Tato autorova vůbec první vystavená socha – objekt duchampovského ražení má zrovna u malíře Jakuba Špaňhela své silné opodstatnění. Nakřáplé půllitry na parohách by mohly vyprávět…

Do lesa nás rovněž zavádí Lesní falus Markéty Jáchimové, který je chybějícím prvkem k podlouhlým otvorům – vaginkám po upadlých větvích jenž vidíme na stromech. Výstavě pak vévodí „duel“ sochy laminátové od Pauliny Skavové (Pistolnice, 2008) a bronzové od Stefana Milkova (Selfmademan, 2003), které si s tématem hrají pořád ještě v té vtipné a odlehčené poloze, podobně jako Matahari na Moravě s nabitou bambitkou od Martina Mainera (1983-4). Z čelní zdi jim úspěšně kontruje Veronika Bromová coby erotický podstavec stolečku v hotelovém pokoji. To Milota Havránková v sérii „Retro spánok“ už začne tížit. Měří tíži. Jaká je tíha kamene ve tvaru srdce? Rovná se tíži plyšového fotbalového míče, prořezaného modelu srdce, úředního razítka, či objektu, jenž nápadně připomíná kozí bobek…? Co nás ve vztahu tíží víc? Co nejvíc? Kresby Martiny Chloupy už řvou docela nahlas… Človíčkové drceni láskou si rvou vlasy, krev a slzy lítají kolem... A muži a ženy na plátnech Pavla Šmída z cyklu „Kurzy sebeobrany“ si dávají „na frak“ už zcela nezakrytě, i když to někde nápadně připomíná láskyplné objetí.

Meditaci podobnou tisíckrát napsanému textu: „Nebudu na hodině vyrušovat“ prožíval Eugenio Percossi, když vyráběl 12 dílů „Teorie“, jenž obsahuje stovky slov: „love“, postupně se ztrácející a znovu se objevující… A podobně - na pohled jemně až nevinně, při bližším pohledu však silně až bolestně, působí díla Petra Župníka (Stretnutie, V hrsti), Dana Pešty (Album, 2007), Krištofa Kintery ( One or Two or Crowd, 2008), Pavla Máry ( Corpusy), Evy Melo (Láska je slepá 2007,9), Suzanne Pastor (Skleněná kniha – vagina,2002;Výkřik,2007; Teď to vidíš - teď ne, 2006), nebo Aleny Kučerové (Rodina, 1967).

Portréty dětí na light-boxech Lenky Klodové mají místo očí průhled na druhou stranu, kde vidíme jejich rodiče v láskyplných pozicích, za jakých asi tyhle děti vznikaly. ( Opravdu, 2008). Pokračování najdeme v „autošpehýrkách“ od Radky Pavlíkové – Doležalové. (Mateřské bolesti, 2008). Nesou podtitul: Možná to nestojí za rozvod, ale někdo by měl tyto obrazy slyšet. Jsou to manželovi adresované zoufalé vzkazy od jeho ženy na mateřské „dovolené“ (Kdo vymyslel ten nesmyslný termín pro období, kdy týdny, měsíce nemáte šanci se ani vyspat!?): „Řekni, že vařím skvěle“, stojí napsané na špinavém talíři od rajské stojícím v myčce… „Pohlaď mě…“, prosí chlupy na umyvadle v koupelně. „Mluv se mnou i unavený“, žadoní prací prášek na špinavém triku u pračky… A co roste z našeho milovaného, vypiplaného potomka?, ptá se Milan Cais svými sochami z foukaného skla s voskovými detaily. Pankáč? Duchovní? Hiphopper? Voják? Skinhead? (Některé varianty bytí, 2006).

Po tom všem série černobílých fotografií Dany Kyndrové vyvolává mrazení v zádech. (Žena mezi vdechnutím a vydechnutím, 1981-98) Na začátku milenci a milující se novomanželé. Následuje: manželství, děti, vnoučata… Život končí v domově důchodců, kde se babičky dívají v televizi na pohádku o princi a princezně.

Galerie pro výstavu získala pár grafik od mistrů největších: Salvadora Dalího a Pabla Picassa. Pochopitelně se nejedná o jejich největší díla, ale spíše o spirit těchto géniů, jejichž umělecky divoký, nekonformní život, často vyprávěný jejich milenkami se směsicí naštvání a nostalgie, už vydal na náměty mnohých knih a filmů a desítky let po jejich smrti pořád zajímá další a další generace milovníků umění.

A nakonec, do budoucnosti, kde hrůzyplně splývají erotika a mechanika, nás zavádí serigrafie švýcarského surrealistického výtvarníka, sochaře, architekta, dizajnéra, autora předlohy k filmu Vetřelec H. R. Gigera. (Z cyklu Biomechanoidi, 1969).

Málokteré téma vzbudilo u oslovených umělců tak bouřlivý ohlas, jako právě láska. Zdá se, že problematika je to aktuální, ba přímo žhavá. Vysněná romantická představa o lásce, jenž hory přenáší, je podstoupena realistické regulaci… Realita je realita. Láska je láska. Nejlepší asi bude, se tomu všemu smát.

Nadia Rovderová, kurátorka výstavy