Cesta po Španělském království

Madrid-Prado

Není čas. Skoro na nic není čas. Ani načas není čas na čas. Máte sedm minut na katedrálu. Není čas na královský palác, a stejně tam nic moc není. U Prada bude rozchod a pak budete mít svůj čas. Na čas. Jsme momentálně na Plaza de Oriente, což zase tak úplně není plaza, ale spíš park. Sochy králů shlížejí na odpočívající Madriďany a neodpočívající turisty. Královský palác, který je po Ermitáži druhým největším královským sídlem v Evropě, se k nám staví celkem nenápadnou krátkou fasádou, jako by se styděl za svoji velikost. Sám král ho neobývá. Plně mu věřím, že v té jeho gigantické velikosti je mu tam neútulno a že utekl jinam. Katedrála Nuestra Seňora de Almudena byla postavena jaksi proto, aby se Madrid zařadil a nelišil. Staletí se o tom jen mluvilo a mluvilo a pak když se “to” splnilo, nebylo “to” už moc potřeba, protože už ta doba katedrály nepotřebovala. Spíš ocelárny a automobilky. A tak si vlastně “ta” budova na katedrálu jen hraje. Je vlastně jen plná ozdob, ale jinak úplně “vyprázdněná“. Bůh ani věřící ji jaksi nenavštěvují.

Když už budete kráčet Madridem, určitě dokráčejte na Plaza Mayor. Není největší na světě, ale z těch největších na světe je jedním z nejmilejších. Na nic si nehraje. Kolem dokola jednotná barokní architektura s typicky okrovými fasádami a kavárničkami a asi uprostřed jezdecká socha Filipa II. od Velázqueze. Autora ani krále nezapře a ani se o to nesnaží. Na náměstí je mile a velkolepě zároveň, kolem celého náměstí jsou kavárenské stolky, které se cudně schovávají před pálícím sluncem pod slunečníky. Občas to udělá tsss a vodní mlha ochladí prostor nad stoly a obědvajícími hladovci. Opět na nic není čas. Jdeme na Plaza de la Puerta del Sol. Zde je střed Španělska. Celkem nenápadná značka s nultým kilometrovníkem. Ono mezi námi, ti Španělé jsou doopravdy hodně svébytní. Čas si prostě zvolili. Mají ten náš, ačkoliv by měli mít ten londýnský. Prostě na zbytek světa kašlou a když my máme šest, oni je mají také a na Kanárských ostrovech o hodinu méně. Takto se tam hlásí čas v rozhlase. Až budete někomu ve Španělsku přát do Nového roku všechno nejlepší, nemusíte přemýšlet a přejte mu po našem. Hodiny jim bijí stejně.

Kousek od Prada začíná umění. V jednom domě nedaleko od něj na vás z balkonu shlíží několik soch v barokním až rokokovém stylu. Nad nápisem Toledo mávají a vyklánějí se z balkónů elegantní kamenní či sádroví mladíci a mladice z dávného století. Nikde na světe neexistuje to co v Madridu. Nazývá se to Zlatá míle (či zlatý trojúhelník) výtvarného umění. Zhruba v této vzdálenosti totiž stojí tři z nejvýznamnějších světových muzeí světa. Centro De Arte Reina Sofia, kde se nachází Picassův monumentální obraz Guernica. Asi největší kubistické dílo světa o rozměrech 3,5x7,8m je něco, co jednou provždy změnilo svět výtvarného umění. Je symbolem budoucího průmyslového vyvražďování lidstva, a to symbolem vpravdě průmyslovým. Nehledejte tváře a nehledejte těla. Jen vnímejte tu bezmoc a děs. Asi o tom ten obraz je. V tomto muzeu je mnoho děl Miroových, Picassových a Daliho, ale také Moorových a Kandinského. Dalším muzeem je Museo Thyssen-Bornemisza. Sofia je muzeem hlavně španělských modernistů. Thyssen-Bornemisza je o posledních sedmi stoletích. Italové, Němci, Francouzi, Vlámové, Španělé. Tizián, El Greco, Holbein ml., Caravaggio. Často jen jeden obraz, ale úžasná šířka autorů. Van Gogh, Schiele, Griss, Klee, Chagall, Pollock, Rothko, Gaugin, Monet, Munch. No prostě všichni! No a vidíte. Není čas!!!!!!!! Musím si vybrat a činím to s těžkým srdcem….

PRADO
U něj máme rozchod a máme se u něj po konzumaci estetických zážitků opět sejít. Moje volba byla jasná, i když trochu smutná. V Paříži nemám na impresionisty čas a neudělám si ho ani tady. Ale mám jen jeden život. Pýcha u mě předchází pád. Jsem “pyšný” na to, že mám největší zážitky spíš z umění než z pití a jídla. Ale pak se většinou nestačím ani najíst a trochu trpím. Takové sebemrskačství. Ale když já nejdřív vše vidím jen v reprodukcích a na sklonku života v originále. A většinou tím pádem poprvé a naposledy. Čert vem žaludek. Tohle tedy socialismu doopravdy vyčítám. Možná i nejvíc ze všeho. Že mi nedal šanci už zamlada. Ale dost už slz a nářků a jdeme na to. Prado bylo dokončeno roku 1785. V letech1808-1813 sloužilo jako konírna Napoleonovým vojskům. Oni ti Francouzi tedy doopravdy těm Španělům neudělali nikdy nic dobrého. Osud Prada pak zlomil Ferdinand VII. Byl sice despota, ale umění rozuměl. Vrátil dávný peněžitý dluh Goyovi a hned do nové a zpřístupněné obrazárny pověsil jeho obrazy. Taky obrazy Velázqueze, El Greca, Tiziána, Zurbarána, Murilla a další. 311 obrazů to začalo. Dneska je jich samozřejmě o mnoho víc, ale vězte že ta nejvyšší kvalita tam je doopravdy už od začátku. Před vchody jsou sochy dvou největších španělských velikánů malířství. U severního vchodu Goya a u jižního Velázquez. Oba smutní. U Goy to nepřekvapuje. Ještě jsem neviděl veselého Goyu. Ale u Velázque to trochu mrzí. On byl hlavně filosofická vznešenost sama. A ne smutek.

Kupuji si lístek už sám a vstupuji dovnitř. Trochu jako v Louvru. Velká vstupní hala a rozbíhající se chodby. Beru si letáček, koukám do něj a přesně v duchu své živelnosti ho strkám do kapsy. Prostě jdu. Něco jsem si dopředu nastudoval, ale stejně není nad živelnost. Sály jsou jednoduché, stropy poměrně vysoko a velikost místností různá. Skvělé je osvětlení obrazů. Není ani agresivní, ale ani slabé. Obrazy zbytečně “nevypichuje” ze stěny a zanechává jim vlastní prostor a intimitu. Co obraz, to slavné jméno a z mé strany ne vždy nadšení. Těšil jsem se třeba na Hieronyma Bosche a jeho Zahradu rozkoší. Přátelé, zklamán. Hluboce. Asi za to může Goya. Ale vedle něj mi Bosch připadá případě jako dobrý, ale jen řemeslně zručný výrobce komiksů. Až příliš jednotný styl, až příliš jednotný formát, až příliš jednotná perspektiva i barvy. Jako by si vyrobil mustr a ten jen obtahoval v různých variantách na plátno. Jsem k němu zlý, ale doopravdy se mi po tom mém očekávání hrubě nelíbil. To Rubens i přes nechutnou tloušťku svých modelek mě zaujal podstatně víc. Barva, prostor, napětí a značná smyslnost z jeho obrazů přímo prýští. Ten člověk moc dobře věděl, co je to život. A určitě si ho i náležitě užíval. Ale čas se mi krátí a musím vyndat ten zpropadený plakátek s vyobrazením rozmístění obrazů. Koukám, otáčím plánkem, znovu otáčím a pak mě teprve napadne se podívat na nenápadné číslo na stěně. To abych věděl kde vlastně jsem. 29. Támhle na stěně u dalších dveří je dvacet osm. Otáčím, natáčím a vím. Ne Velazqueze a Goyu ještě ne. Nebo jo. Ale nejdřív obrazy temné! Poznej slabost, abys pochopil sílu. Tedy slabost... Být upřímný není slabost. To je přece síla. Síla zoufalství. Goya býval na dně. Dost často. Ale vždycky vyplaval. A s sebou si na hladinu bral svého černého a ďábelského genia.

Takže přenesené obrazy z Casa del Sordo jsou dole v přízemí číslo 45! Jdeme. Tedy jdi, Jirko, jdi. Jsi přece sám. Scházím, vcházím do 44, kde na mě z koně shlíží zle se dívající Ferdinand VII., zabočím a strnu. Ne! Ano! Ne! To není možné! No to je úúúúžasné! Je mi zase jednou rozházeně. Ale, Jirko, no tak… Je! Doopravdy je mi do breku. Jako kdysi v noční Paříži při pohledu od divadla na ozářenou Eifelovku, tak jako na náměstíčku u sousoší Davida se sochami čtyř denních období Michalangela nad Florencií. Tak jako třeba kdysi dávno při narození mých dětí. Obrazy jsou nečekaně velké, jen přiměřeně slabě osvětlené a hlavně neskutečně jiné než těch ostatních. Žádná, ani ta nejdokonalejší reprodukce nenahradí genius loci. Jeden čas, jedno místo, jeden člověk. Ano, bratře Goyo, to jsi ty a tohle jsem i já. Mé možné i nemožné noční můry, má bezmoc, můj vztek a má únava. Chodím už asi po desáté kolem dokola, od obrazu k obrazu, měním vzdálenosti a můj mozek a smysly přijímají až na svůj doraz. Toto zde ale není ani trochu o řemesle. I když ho na tom obrazu je určitě fůra. Toto je obraz zničené a zoufale volající duše. Zdevastované beznadějí. Toto je pláč a strach z nekonečné samoty a nelásky. Tohle je upřímnost, která bolí. Dlouho, doopravdy dlouho jsem chodil od obrazu k obrazu netušíc, že mi bude za chvíli zase do radosti. Z těch obrazů mně trnulo v zátylku, byla v tom černá magie, byl v tom i život středověku a také srdce a mozek. Vzbudil jsem svým zájmem i obavy a profesionální ostražitost hlídače, který ze mě nespustil oči. Už dlouho asi takhle uhranutého blázna neviděl.

Ten čas tak šíleně utíká! Musím dál. Jdu o patro výš. Tady už jsem přece byl. Kouknu se zase do plánku. Hele támhle, Las Meninas. Velazquezův skvost není tak velkým obrazem, jak jsem si představoval. Myslím rozměry. Ale jinak je. Zase před ním dlouho trčím. Měním vzdálenosti a úhly. Troje oči mě neustále sledují. Obou Velázquezů a královské šaškyně. No jak se řekne žena - šašek? Nevím. Klaunka je přece něco úplně jiného. Malá infantka má obrovskou radost z šatiček a asi i z toho že ji malíř maluje. Dvorní dámy jsou správně úslužné a královský pár v zrcadle hrozně nepatrný. A malíř? Se zvláštním, osobitým a ironickým výrazem. Ještě jsem takový u nikoho neviděl. Obraz sám má doopravdy neobyčejnou perspektivu, jež se mění s vaší vzdáleností a úhlem pohledu. Je to obraz v obrazu a vy máte dojem, že jste vstoupil. Jako byste omylem otevřel cizí dveře a ocitl se v cizím životě. Jinak se mi vůbec nelíbí u Velázqueze koně. Kritika ty jeho jezdecké portréty moc chválí, ale v tomhle na Goyu určitě nemá. Asi se za ta léta, co dělí Goyu a Velázqueze, změnili jak koně, tak malířství. No a teď se ty dvě místnosti vrátím a těším se na staré dobré známé. Rodina Carlose IV. a obě Maji.

Jsou to trochu obrazy mého života. Už jsem o nich nedávno psal. Rozhlížím se po stěnách. Tady? Ano, tady. Královská rodina stojící v královsky spořádaném houfu je pro mě nějak větší než na té dávné reprodukci. A dost jiná. Hlavně vznešeností! Burboni vpravo, Parmští vlevo. Královna není krásná. Nikdo vlastně na tom obrazu není vyloženě krásný. Dokonce ani sympatický. Možná sám král se trochu otřel o lidskost a je cítit vztah královny k nejmenším a trochu vyjeveným dětem. Budoucí Ferdinand VII. je už i tady pyšný. Ale stejně k těm osobám musíte cítit zvláštní úctu. To zavinil Goya ve své genialitě. Při správném odstupu vás do očí náhle uhodí třpyt vyznamenání na Carlosově hrudi. Přesně tak, jak o tom píše Lion Feuchtwanger. Ale stejně jste nadšeni z toho, že to tak funguje. Zase jsem tam chodil a stál dlouho. Předlouho. A pak jdu na to, na co se těším nejvíc. Za starou a dobrou známou. Moji Nahou Majou. Jdu a pak stojím zcela neschopný pohybu. Tohle přece není ona! Takhle ji vůbec neznám. Je úplně jiná. Tohle je živá, krásná i když neobyčejně obyčejná žena, která na mě přátelsky, cudně a neokázale shlíží. Hlavně přátelsky. Ne neshlíží. To zní nadřazeně. Ona není nadřazená. Žádná vévodkyně z Alby. Tohle je žena, která s vámi chce prožít celý dlouhý život. Tohle je žena, která vás má ráda. Žádná tajemnost Mony Lísy. Celé její tělo září živočišným teplem, není nijak sexy, ale není ani božské. Je z masa a krve. Hned vedle je Maja oblečená. Párkrát přejdu od nahé k oblečené a zpět. Přátelé musím doopravdy konstatovat že ty Maji jsou dvě různé ženy. Osoba je asi stejná, ale ženy jsou to různé. Nahá je v přímém přenosu a vlastní. Oblečená je vyvolaná z paměti a hlavně cizí. Ta oblečená se zlobí, že…..Ale to je vlastně jedno proč. Ta nahá už všechno ví. Ale ne, není to o panenství. Spíš o panství.

Tak pro tohle se navštěvují muzea. Ne pro ohromení ze zlata a z dokonalosti. Ne pro sílu století. Pro ty neobyčejné obyčejnosti, které nejste schopen vidět ve vlastním životě a které vám musí ukázat genialita výjimečných. Chodím, stojím, chodím a je mi nádherně. Nahá, oblečená, jiné obrazy od Goy. Všechny jsou úplně jiné než v knihách. Až tady si uvědomíte, jak musel být malíř odvážný. Toho, koho neměl rád, namaloval tak, že to z obrazu okamžitě cítíte. A koho miloval, tak ten k vám sestupuje, jeho portréty vyzařují zvláštní světlo a vy je milujete s ním. Goya byl asi nejpravdomluvnější malíř všech dob. Ne slovy, ale svými obrazy. A návštěvníci i dávní ctitelé, ale i jeho nepřátelé to viděli a věděli. Mám mnoho krásných zážitků z cest, ale tento byl určitě jedním z nejsilnějších. Francisco, moc a moc ti děkuji.
A na závěr odskočím úplně jinam a vzdám hold Madridu. A to cizími texty, které mě doopravdy hodně oslovily. Jsou to dvě ukázky z knihy Španělsko od Lonely Planet. Myslím, že nemůže být nic vhodnějšího pro pochopení Madridu a možná celého Španělska.

La movida Madrileňa

Po chmurných letech diktatury a konzervativního katolicismu se Madriďané chovali s veškerým elánem bývalých chovanek klášterní školy. Chlast, drogy a sex, nic pro ně nebylo tabu. La movida probíhala pod záštitou Enrica Tiera Galvanna, stárnoucího universitního profesora a dlouholetého odpůrce Franca. Ten jako starosta veřejně prohlásil:”A colosarce y ponese al loro"-což se volně přeložilo a pochopilo jako “zhulit se a dělat si, co se zlíbí” Tohle nastartovalo ten obrovský kulturní rozmach Madridu i celého Španělska. Na pohřbu profesora se sešlo milión lidí. Stal se symbolem a posmrtnou modlou své doby…...

11. březen 2004 - Zvláštní ticho Antony Ham (psáno volně)

V Madridu nebyl ještě nikdy tak tichý den….Ticho přerušovaly jen sirény vozů lékařské první pomoci a vrčení helikoptér. Protože těla obětí ležela podél kolejí na madridském nádraží Atocha, trnulo mnoho pracovníků záchranné služby strachem, že budou muset zvednou drnčící telefony obětí a odpovědět.
A pak najednou zazněl zvuk miliónu mobilů, které se chtěly dovolat rodinám a přátelům. Vyzváněly v prázdných barech a kavárnách, ulicích plných úplně tichých lidí. Mnoho lidí ztratilo hlas ze zdrcující zprávy o smrti manžela, dítěte či snoubenky.

V pátek večer se do ulic vydal celý Madrid. Lidé skandovali: “Vidíte to, cítíte to, Madrid je tu.” Když se rozzuřený a rozhořčený dav, jehož pochod připomínal svatou pouť, dostal do místa,kde došlo k výbuchům bomb, začal spontánně tleskat. A ještě před tím, než se mezi Madrileňos znovu rozhostilo znepokojivé, děsivé ticho, zvedl se poslední mocný křik:  MY VŠICHNI JSME BYLI V TOM VLAKU!!!!!!!

A to je vše z úžasného města úžasných lidí…….

Jiří Suchánek

Fotogalerie - 1

Fotogalerie - 2

Fotogalerie - Zaragoza

Fotogalerie - Madrid a El Escorial

Madrid - 2 

Další články autora