Americký západ – 3
Monument Halley a Bryce Canyon
Ráno po snídaní jsme se rozjeli do rezervace indiánù kmene Navaho. V programu nám byla nabídnuta projí¾ïka terénním autem po území rezervace, spojená s programem, který pøedvádìjí indiáni. Podle mých zkušeností z Nepálu vím, ¾e je to takové divadélko pro turisty. Projí¾ïka stála za 3hod 60USD a ještì spropitné pro øidièe. 
Chtìl jsem vyzkoušet jak se v pouští chodí. Mìl jsem štìstí. Ještì jeden man¾elský pár nejel autem a mìl stejné plány jako my. Vydali jsme se na procházku. Zprvu se šlo po slušné prašné cestì. Trochu se prášilo, ale nevadilo nám to. Byla to romantika - sami a na poušti.
Ten nádherný klid!
Kolem se vypínaly jednotlivé naèervenalé skály. Po hodinì chùze se u¾ šlo jen po úzkém, prašném chodníèku a u¾ zaèínaly duny. Obì ¾eny prohlásily, ¾e dále nejdou, a» se vrátíme. Kamarád, jmenoval se Olda, jinak 60letý vodák, prohlásil, ¾e obejde skálu, která byla po pravé stranì. Zmiòuji se v galerii o této skále. Samozøejmì jsem nemohl kamaráda opustit. Šel jsem s ním. ®eny na nás ještì nìco køièely, ale u¾ jsem neslyšel co.
Zpoèátku se nic nedìlo jen jsme nemohli jít blízko skály, proto¾e tam byl podklad hodnì sypký a strmý.
Ještì k tomu podkladu - byl jako antuka, jenom kamínky byly dost rozøedìné, nebyl to písek ani hlína. Nìco mezi tím. Èím jsme šli déle, tím se pukliny zvìtšovaly a museli jsme se èím dále tím více vzdalovat od hory. Pak u¾ se nedalo nic dìlat. Kdy¾ jsme byli asi tak v polovinì cesty museli jsme pøes duny pøecházet. Kdo zkusil jak se skoro v písku sestupuje do cca 3 nìkdy i 4 a více metrù hlubokých prùrev, by mohl vyprávìt. Ještì jedna nepøíjemnost nás pronásledovala. Z písku vyènívaly i balvany. Ty však byly drsné, více jak smirkové plátno. Nedalo se nic dìlat. Museli jsme pokraèovat. Problém byl také v tom, ¾e bylo èím dál tím více horko a kamarád nemìl sebou vùbec nic. Jídlo jsem nemìl ani já, ale jednalo se o nápoj. O pití jsme se museli podìlit. Bez toho by místo nás našli uzenáèe.
Pokraèovali jsme dál. Mnì podklouzla noha a opøel jsem se o skálu, okam¾itì jsem mìl ruku krvavou. Pøíroda chystá rùzná pøekvapení. Pøed námi se otevøela zemì, ve tvaru písmena V. Hluboká tak 3m a dole široká 2m. Bylo vidìt, ¾e tam nìkdo chodil anebo tam tekla nìkdy voda. Sestoupili jsme. Byli jsme ve stínu, mìli jsme pod nohama tvrdou zem. To se nám to šlapalo. 
Asi po pùl hodinì se ptám Olina. Máš dobrý orientaèní smysl? On odpoví, ¾e moc ne. O sobì radìji nemluvím. Pøesto se mi zdálo, ¾e jdeme šikmo od našeho hotelu, ¾e se vzdalujeme. Po krátké poradì jsme z toho kaòonu vylezli a s hrùzou jsme zjistili, ¾e mám pravdu. Terén se zvyšoval a my tam, kde jsme tak trochu tušili, ¾e máme jít, jsme vidìli dosti vzdálený obzor. Pøirovnat to mohu k horám - kdy¾ stoupáte, vidíte hranu svahu a myslíte si, ¾e budete na vrcholu, ale to pøedbíhám. Dali jsme se na pochod, a u¾ jsme cestu nevybírali, nebylo co vybírat. ®ádná cesta tam nebyla. Velké štìstí bylo, ¾e na této stranì nebyly duny. Byla to jen zvlnìná krajina s mírným stoupáním. Mìl jsem toho plné kecky. Velice úspornì jsme museli pít a to bylo nejhorší. Po veliké námaze, èas jsem moc nevnímal, a¾ jsme byli na tom zlomu.
Byl to š»astný i dìsivý okam¾ik.
Š»astný v tom, ¾e jsme uvidìli hotel, náš cíl a dìsivý proto, ¾e byl tak daleko a tak malinký a ještì na kopeèku. Nedalo se však nic dìlat. Dojít jsme museli a tak jsme se do toho pustili. Vody i sil ubývalo. Ještì jedno pøekvapení nám pouš» pøichystala. Byl to zhruba 200m pás písku, který jsme museli pøejít. Byla to strašná námaha. Na mysl mi pøišla myšlenka. Co musí vytrpìt a pøekonat lidé na písèité poušti, kdy¾ nemají vodu, ani jídlo. Mìl jsem tak sucho v ústech, ¾e jsem nemohl hýbat jazykem. Sucho a¾ do ¾aludku a plic. Také jsem si vzpomnìl na man¾elku jak mi vynadá a¾ dojdu.
Po pøekonání písku jsme narazili na cestu a znaèku - na ní 3míle do cíle. Pøekonat poslední stoupání a bylo hotovo. Byli jsme na cestì, po které jsme u¾ jednou šli. Pøišli jsme o necelou hodinu pozdìji. Mìli jsme však pøi vší smùle i trochu štìstí. Pokazilo se auto, které vozilo naše turisty po rezervaci. Mimo našich man¾elek, jsme nikomu nescházeli. Putování trvalo 4hodiny.
Jaké ponauèení si z našeho dobrodru¾ství vzít?
Nechodit do terénu, který je extremní, a o kterém nic nevím. Není hanbou poslechnout nìkdy man¾elku. Nikdy nechodit bez tekutin - radìji víc, ne¾ nic.
Co mi to pøineslo?
Dostal jsem se do kritické situace a pøekonal jsem ji, nezazmatkoval jsem. Zjistil jsem, ¾e i v sedmdesáti letech mám dost sil a plány do budoucna, které mám a které si mohu dovolit. Pøipouštím ale, ¾e takové zkoušky u¾ mi nejsou zapotøebí. Asi jsem nepolepšitelný, proto¾e jsem vèera, v sobotu ve vedru šel 28km, ne nenároèným terénem.
NP Bryce Canyon
Ještì i dnes jsme na území rezervace Navahu. Jedeme na obhlídku Canyon, který je mimoøádný a proto nádherný. V 7.45hod je plánovaný odjezd.
Je tì¾ké popisovat krásu, která se nám otevøela, pøi pohledu do nitra Canyonu. Sestoupili jsme asi tak 200výškových metrù, kde se ukrýval bankovní lupiè Butch Cassidi, prošli se a krásu si vychutnali zblízka. Bylo úmorné horko, ale po vèerejším zá¾itku bylo snesitelné. Na druhé stranì jsme opìt vystoupali nahoru a mìli opìt krásnou vyhlídku. Procházka trvala cca 2hod. Nahoøe foukal vítr a bylo pøíjemnì. Fotogalerie o této kráse vypovídá více, proto se na ni podívejte.
Ubytování bylo kousek od Canyonu v hotelu Bryce View Lodge.
Fotogalerie:
František Blabla