Z někdejšího světa Sovětů - I

Těch destinací, do kterých jsem se mohl za starých časů podívat nebylo mnoho, nacházeli se s nepatrnými výjimkami výlučně v lido-demo, nejčastěji v SSSR. Má žena trefně říkávala, ty můžeš akorát tak na Sibiř. Skutečně, konference v Londýně, Římě, Tokiu s mými referáty ochotně absolvoval můj hlavní inženýr, řadu jednání Výboru pro elektrickou energii Evropské hospodářské komise v Ženevě, pro které jsem připravoval čs. příspěvky, ochotně absolvoval můj ředitel pobočky. Ale i z cest po Východě mi zůstala v paměti spousta ne zcela všedních zážitků.

První let do Moskvy
Termín si pamatuji poměrně přesně, bylo to v listopadu 1967, jeli jsme do Moskvy „na námluvy“, ovšem námluvy technické, do renomovaného ústavu Energoseťprojekt, který řešil otázky rozvoje elektroenergetiky SSSR. Důvody byly více než zajímavé. Náš malý kolektiv měl podobné zaměření, vyvinuli jsme kvalitní matematické modely pro posuzování žádoucího rozvoje čs. elektroenergetiky, obstarali jsme si všechny potřebné informace, přesto jsme museli odolávat ohromnému tlaku, neváhám říci těch méně schopných, abychom náš projekt zrušili a přenechali jiným. Naši příznivci na tehdejší Ústřední správě energetiky (ÚSE) přišli se skvělým nápadem: zaštítit se předním sovětským ústavem, přímou spoluprací na tématu s předními sovětskými odborníky (podle zásady: co bylo ze země Sovětů, bylo zaručeně dobré). Malá skupinka čs. expertů se proto vydala k projednání tohoto nápadu do Moskvy, jak jinak, letecky.

Počasí leteckému provozu v těch dnech příliš nepřálo a když jsme přijeli na Ruzyni, odbavovací hala starého letiště (nové ještě nestálo) praskala ve všech, kromě jiných jsme tam zahlédli celý ansámbl tehdejšího Rokoka… Po příchodu do haly nás vítalo nemilé hlášení: Upozorňujeme cestující Praha-Moskva linkou SUxy, že jejich letadlo poletí pravděpodobně zítra v 11 hod; cestující linky Praha-Moskva linkou SUyz pravděpodobně poletí pozítří ve stejnou dobu! Nicméně nás odbavili, jako by se nic nedělo. V duchu jsme se už připravovali na podobný osud, občerstvili, kuřáci si dopřáli nějaké to retko, vybavili jsme se dostupným tiskem pro dlouhé čekání, když se zcela neočekávaně ozvalo: Žádáme cestující Praha-Moskva linkou OKxyz, aby se připravili k nástupu do letadla!

Reakce toho houfu cestujících byla podobná výbuchu menší nálože, pochopitelně, někteří už trávili na letišti snad druhý den, minimálně desítky hodin, nemohli pochopit, že někdo poletí, oni musejí čekat. V letadle nám později objasnili překvapivý, pro nás ale příznivý poznatek: podle sovětských norem (SU) se už létat nemohlo, podle našich (OK) ještě ano – prý to souvisí s kvalitou posádky. Namísto obvyklého Túčka nám dali IL18, prý odolnější proti špatným povětrnostním podmínkám a letěli jsme.

Jeden a půl hodiny z dvouhodinové cesty uplynulo zcela hladce, byl to klidný, fádní let. Do přistání zbývalo všeho všudy 20 minut kdy to začalo. V okolí Moskvy zuřila sněhová bouře a náš letoun se dostával čím dále do tím větších turbulencí. Letadlo neustále měnilo směr, výšku, naklánělo se na všechny strany, chvíli jsme prudce klesali a vzápětí nás neviditelná síla přitlačila do sedadel, zvedla do výšin…Jakoukoliv dopravu snáším bez problémů, nikdy jsme nepotřeboval žádný kynedril, tentokrát se mi žaludek zvedal, zalil mě horký pot, připadal jsem si jak na největší horské dráze nebo spíše centrifuze a nemohl se dočkat, až přistaneme. Konečně, přistání. Příletová hala byla zcela vylidněna, dověděli jsme se, že v ten den přistála všeho všudy dvě letadla, naše bylo to druhé. Ještě u malého bufetu v příletové hale jsem si nechal nalít sklenici vodky, ta konečně upokojila mé rozbouřené vnitřnosti.

Nechal nalít? Bylo to trochu složitější, zkušený kolega, který nás doprovázel mě v předstihu poučil: u objednávky se nesmíš náhlit, nepůsobí to dobře. Musíš chvíli nahlas rozvažovat, například takto: Sto gramm (vodky) málo (malá pauza), dvěsti mnogo (malá pauza) ! Davaj dva raza sto padjesat.

Co je byrokracie
Námluvy byly úspěšné a začátkem roku 1968 jsem nastoupil do zmíněného ústavu a se mnou skupinka odborníků z našeho ministerstva, ubytovali nás v hotelu MINSK na jedné z hlavních tříd, Gorkého ulici. Já jsem byl ta „včelička“, která nesla tíhu vlastní práce a byl bezprostředním výkonným partnerem místních odborníků, totiž odbornic – našim partnerem byl odbor složený ze samých žen, jak se v ústavu říkalo „u četyrjoch bab“. Ministerští byli spíše pozorovatelé (byl to pro ně kousek obvyklé technické turistiky), zájemců bylo více než možných míst a tak se vedle mne po 10 -14 dnech zástupci našeho úřadu střídali. Žel, organizátoři je už nedokázali ubytovat ve stejném hotelu MINSK, museli se usadit v jiném, v Arménii. Bylo mi to nepříjemné, z původní delegace jsem v hotelu zůstal sám.

Napadlo mě, že by bylo dobré, přestěhovat se k ostatním. Myšlenka jednoduchá, provedení, jak se ukázalo náročné.

Na recepci Arménie jsem se obrátil okamžitě – je nám líto, nemáme místo, zněla odpověď. Naděje mi svitla v okamžiku, kdy se jeden z pražských kolegů vrátil domů a nikdo ho nenahradil, jedno lůžko ve dvojce zůstalo volné. Okamžitě jsem toho využil a opět se obrátil na recepci. Potěšili mě: Ano místo by bylo, přineste nám doporučující dopis od ředitele organizace, kde pracujete a domluvíme se! Přiznám se, že mě ten požadavek trochu přece jen překvapil, ale jiný kraj, jiný mrav. V Energoseťprojektu jsem se přece jen obrátil na kolegy, na šéfku odboru u četyrjoch bab, jejím prostřednictvím na hlavního inženýra ústavu, který mě objednal přímo k řediteli. Po dvou dnech čekání jsem se slyšení dočkal, co mě překvapilo, ředitel několikatisícové organizace nebyl vůbec překvapen, že by měl hotelu Arménia osobně vysvětlit jak přínosné by bylo, kdyby celá delegace českých odborníků bydlela v jediném hotelu. Rozhodl se mě podpořit a tak na druhý den jsem dostal vroucný celostránkový dopis, vysvětlující význam tohoto kroku pro čs-sovětské vztahy, pro naši vědeckotechnickou spolupráci a vůbec…

Večer jsem už po několikáté, tentokráte vítězoslavně vyrazil na recepci hotelu Arménia, poslali mě k ředitelovi. Ten dopis pozorně prostudoval, něco připsal, orazítkoval a dodal: Výborně. Ještě si dojedete na Ředitelství moskevských hotelů (na druhém konci města), oni vám to schválí a budete se moci přestěhovat!

Ani jsem nepoděkoval. Zůstal jsem v hotelu Minsk, přestože to nebylo ani z hlediska efektivnosti vědeckotechnické spolupráce, ani z pohledu čs-sovětských vztahů nejlepší. Nicméně si pamatuji celý život, do jakých výšin lze povznést pravidla byrokracie.

Není nad mravnost
Zůstaňme ještě v hotelu Minsk, v době, kdy hotel se mnou sdíleli dva kolegové, Honza a Zdena. Denně jsme si na večer v hotelové restauraci rezervovali místo (bez rezervace nebyla naděje), denně jsme povečeřeli, popovídali u skleničky a potom následoval ustálený obřad, který se postupně vyvinul. Vyvezli jsme se do druhého patra, kde bydlel Honza, vystoupili jsme, Honzu doprovodili k pokoji. Se Zdenou jsme vyjeli do čtvrtého, kde se ceremonie opakovala, Zdenu jsem doprovodil k pokoji, popřál dobrou noc, odkráčel k výtahu a vyjel do svého, tuším devátého patra.

Možná jen pamětníci vědí, kdo to je (nebo byla – současné poměry neznám) „dežurnaja“ – příslušenství někdejších sovětských hotelů, jakási dozorkyně patra. Dlouho jsem nevěděl, jaká je její pravá úloha, kromě toho, že sleduje pohyb obyvatel patra, pohyb po přilehlých schodištích… Od jistého dne pobytu v hotelu Minsk si to už pamatuji.

Večer probíhal jako každý jiný, Honzu jsme doprovodili k jeho pokoji, vzápětí jsem doprovodil i Zdenu, když jsem se vracel, zjistil jsem, že dežurnaja, která jindy vypadala jako přilepená ke své židli, kamsi zmizela. Vrátil jsem se, zaklepal na Zdenu, řka: podívej, musím pár minut zůstat u tebe, dežurnaja mě viděla jít sem, zmizela, neviděla by mě odcházet, pomyslela by si kdoví co…Pobyl jsem pět minut, vyrazil směrem k mému dočasnému obydlí, ale dežurnaja nikde. Řekl jsem si, vlez mi, babo, na záda, vrátil se na svůj pokoj, osprchoval, uložil do postele.

Bylo to kolem půlnoci, zazvonil mi telefon. Rozčílená Zdena: prosím tě, jdi za tou babou a vysvětli jí, že nejsi u mne. Zavolala mi s důrazným: náda vyprovodiť gosťa !!! Přes pyžamo jsem natáhl zimník, sešel o x pater pěšky, abych pečovatelce o dobré mravy názorně předvedl, že nepřicházím z pokoje mé kolegyně a strašně litoval, že po rusky neumím nadávat.

Od té doby vím, k čemu byla (nebo je ?) dobrá dežurnaja: dohlíží na mravnost hotelových hostí. Nejsem si ale zcela jist, že něco skutečně ovlivnila. Možná je už i v Moskvě jiná doba.
Moskevská muzea
V těch letech 1967/68 jsem pracoval v Moskvě několik měsíců a mnohokrát jsem ji ještě později navštívil. Ve volném čase jsem se snažil ji poznávat, seznámil jsem se s ní tak dobře, že jsem dokonce věděl, kde se v tomto milionovém městě nachází všech sedm veřejných záchodů (a to věděli pouze skuteční znalci). Vzpomínek je mnoho, omezím se na něco poznatků z moskevských muzeí / galerií.

Treťjakovská galerie má dodnes dvě tváře. Tou první jsou nádherná díla ruských klasiků jako Repin, Vereščagin, Surikov, Šíškin a další, tu druhou představuje (dodnes) sbírka děl „socialistického realizmu“. Anální turistika sovětských malířů v ní dosáhla vrcholu dokonalosti. Připojím malý příklad „Růže pro generalissima“. Pro úplnost dojmů jsem i toto oddělení přeběhl.

  Růže pro Stalina

Ale dokázal jsem dlouhé minuty postát před klasiky ruského malířství, válečnými scénami Vereščagina, historickými freskami Surikova, krajinkami dalších z „pěredvižniků“ Siškina. Mimořádně mě ale upoutalo Repinovo dílo, Kozáci píší sultánovi. Mám k tomu zvláštní důvod.

  Repin

Před mnoha lety můj skvělý kolega, Emil Dvořáček (†), pozoruhodný naivní malíř se rozhodl tak trochu znázornit vztahy v našem kdysi „federálním“ ústavu, mezi pražským ředitelstvím a brněnskou pobočkou a namaloval vtipnou parafrázi tohoto obrazu. Dostal název EGÚ (zkratka ústavu) píše do Prahy a na obraze spodobnil náš tehdejší stranický výbor (uprostřed) a dalších několik kolegů, včetně mně. Jsem mu vděčný, že jsem se octl (věděl proč) úplně vzadu vpravo – dokonale vyjádřil, že s mnoha z těch pánů jsem nechtěl mít nic společného. Rád bych ho požádal, abych tu jeho dílko mohl zveřejnit, ale internet ještě do nebe nedosáhl a tak alespoň v myšlenkách: Emile, dovol, abych zde tvé dílko publikoval, škoda, že mám pouze černobílou reprodukci.

  Parafráze Repinova díla

Ale zpět do Moskvy. Zcela jiný charakter má Puškinská galerie. Upoutá bohatstvím obrazů francouzských impresionistů, najdete tu krásnou kopii Piety Michelangela Buonarottiho i úsměvné obrazy naivisty, „celníka Rousseoua“, včetně jeho autoportrétu.

  Celník Rousseau

V Moskvě je těch pamětihodností samozřejmě podstatně více, Kreml, Car kolokol, Car puška, Palác sjezdů, Chrám Vasilije Blaženého, Bolšoj těatr, stanice metra – abych dodal alespoň malou inspiraci. Kdybyste měli možnost, nezapomeňte si zajet do Zagorsku. Poslechnout si táhlé sbory popů Uspenského chrámu z 16. století je zážitek na celý život.

Imra Lencz

Poznámka: Obrázky jsou převzaty z webových stránek moskevských galerií

Další články autora:

Zpívá celá rodina

Piknik na břehu Bajkalu

Bajkal, buchty a moji pitomci

Dva basisté v base

Bajkalské etudy

Střípky z vojenského života

Internet, web a senioři 

Řeka mého života

Sbohem pane profesore

Drobnůstky z dětství

Předvánoční výlet

Krávy a počítač

Co dovede Sitex

Mé dětství