Chvála prázdnin
Do tøetice „školských“ chvál urèitì patøí i chvála prázdnin. Je pøece klidnì docela mo¾né, ¾e jsou mezi námi i takoví, kteøí vzpomínají na školu pouze jako na bohu¾el pøíliš dlouhé období mezi jednotlivými prázdninami. A tak to bude samozøejmì chvála oddechová, a to doslova! Navíc bude ovšem opìt osobnìjší a tudí¾ i nostalgiètìjší.
Prázdniny – vacation, holidays, Ferien, vacances, vacanze, vacacione, kanikuly. Kouzelné období a kouzelná slùvka pro ka¾dého od šesti do ètrnácti, osmnácti a pro chronické repetenty eventuelnì a¾ do pìtadvaceti let! Prázdniny jsou samozøejmì pozoruhodné a chvályhodné u¾ jako podstatné jméno, které snad ve všech jazycích je sice rodu ¾enského, ale vyskytuje se vìtšinou v èísle pomno¾ném. A tak neexistuje ani jedna prázdnina, ani jeden prázdnin, ani jedno prázdnino!
Chvályhodnost ale vynikne, kdy¾ si pøipomeneme jednu z jejích nejvìtších atrakcí. Pøedstavit si je bez prázdninových dìtských táborù je snad nemo¾né, nebo» právì ty patøí odedávna k nejnezapomenutelnìjším zá¾itkùm. A dá se dokonce zjistit èasový odstup od toho „odedávna“.
První dìtské tábory se pravdìpodobnì uskuteènily v USA u¾ v roce 1861, ale o prakticky témìø celosvìtové rozšíøení dìtských prázdninových táborù se zaslou¾il „a¾“ skauting. První skautský tábor se konal v Anglii v roce 1907 v roce zalo¾ení této dìtské organizace a u nás pak v roce 1912 nedaleko hradu Lipnice. Jména - Robert Baden-Powell, Ernest Thompson Seton èi A.B. Svojsík byla dobøe známá, ale dnes si u¾ bohu¾el nejsem moc jistý… Já osobnì pak mohu vychválit pár opravdu nezapomenutelných skautských, ale i sokolských táborù z té bájeèné euforické doby tìsnì po válce, pøesnìji z let 1946 a¾ 1948, proto¾e jsem byl skautík i Sokolík. Marnì dnes pøemýšlím, proè tyto dvì organizace na sebe ¾árlily.
Nejprve jsem byl vlèe a Vlèata byla organizována podle Kiplingovy Knihy d¾unglí. Naším vedoucím – vùdcem smeèky Akelou – byl øeditel místní pošty a výborný ochotnický herec, který pak obnovoval v Jièínì skauting i v roce 1968. Mám krásné vzpomínky na jeho sólové výstupy u táborových ohòù a jeden kolektivní si zaslou¾í pøipomenutí. Jmenoval se „americká holírna.“ To se nejprve pøihlásilo nìkolik nevìdomých dobrovolníkù, na jejich hlavy se „nasadil“ dlouhý ¾ebøík a pak se velkou štìtkou zaèaly „mydlit“ jejich tváøe. Pak se pøihnal Akela s velkou døevìnou bøitvou a zákazníky „oholil“. Nakonec pøibìhli malí holièi, jeden kýblem vody všechny opláchl a další je ruèníky osušili! Po válce bohu¾el nebyla šlehaèka, co¾ prý bývalo pøed válkou obvyklé „mýdlo“ pøi této produkci, ale i tak to byl vrchol táborákových vystoupení. To vše se odehrávalo v Prachovských skalách u hájenky poblí¾e hradu Paøez.
V roce 1948 jsem postoupil mezi skauty a tam u¾ jsme si sami vlastnoruènì budovali pravý skautský tábor s døevìnými podsadami a s „polní“, tedy spíše „luèní“ kuchyní poblí¾ soutoku Kamenice s Jizerou u Spálova. Tehdy bylo opravdu deštivé léto a tak se s hanbou pøiznám, ¾e jsem to jaksi nezvládl a rodièe si mì asi po týdnu odvezli domù… Dnes by se øeklo, ¾e jsem byl „mamánek“!
Tábory jièínských Sokolù se pak poøádaly ponìkud dále od Jièína, v krásné krajinì Jizerských hor, pod Královkou v Bedøichovì. Pamatuji se dobøe na velké funkèní „mlýnské“ kolo, na jeho¾ ramenech jsme se mo¾ná dosti nebezpeènì houpali. Ty uvozovky jsou zde nutné, proto¾e se nejednalo o mlýn, ale o opuštìnou stavbu malé výrobny sklenìných korálkù, ve které jsme my ¾áci spali. A ¾e jsme se jich v potoce, jeho¾ voda to kolo kdysi pohánìla, nasbírali! Bájeèné pak byly bojové hry na Indiány èi stopování „lišky s lišèaty“. Jedinou nevýhodou všech tìchto letních táborù byla naprostá absence holek a dívek, nebo» svìtlušky, skautky i sokolské ¾ákynì a dorostenky mìly své tábory na míle daleko a vlastnì jsme ani nevìdìli kde. V tìch našich deseti èi jedenácti letech nám to ještì nevadilo, ale o rok pozdìji u¾ mnohým z nás ano. Ale pøe¾ili jsme to, ani¾ by nás to poznamenalo.
Pak èas u nás opìt jednou trhnul oponou, naše rodina se pøestìhovala do Krkonoš a nová vrchnost brzy zatrhla skauty i Sokoly. Poèátkem padesátých let jsme si pak dvakrát zorganizovali kratší prázdninové tábory sami my kluci-sportovci. Jednou jsme jeli na kolech z Vrchlabí do Èeského ráje a podruhé a¾ na Vysoèinu k rybníku se zajímavým jménem – Øeka!
V roce 1968 byl nakrátko skauting obnoven a o rok pozdìji ještì naše šestiletá dcera stihla „Tábor poslední lilie“ u rybníka Podøezaný na Tøeboòsku. A pak u¾ naše dìti jezdily na pionýrské tábory. V rámci objektivity musím dodat, ¾e ty, které organizoval náš Èeský hydrometeorologický ústav, byly také chvályhodné a naši potomci na nì moc rádi vzpomínají. Hodnì toti¾ zále¾elo zejména na „ideové skladbì“ vedoucích! No – a ¾e naše vnouèata mají o prázdninách na výbìr celou škálu dìtských táborù, zamìøených rùznì tematicky, od sportovních po jazykové, a ¾e jsou to u¾ dávno tábory vìtšinou koedukaèní, tedy „smíšené“, na nich¾ lze za¾ít i první dìtské lásky, to snad ani netøeba zdùrazòovat.
A ještì nìco – my dùchodci mù¾eme pouze litovat, ¾e u¾ se na prázdniny tìšit nemù¾eme, proto¾e je máme nejen Verneovské dva roky, ale vlastnì neustále! Ty pravé prázdniny ale nám mohou zpøíjemòovat vnouèata, i kdy¾ u¾ to není to, co bývalo A tak si teï paradoxnì obèas prázdniny i o prázdninách naplánujeme...
