Utekl mi chlap!
Sedím u stolu, pracuji na ilustraci k jedné povídce. Kresba mu¾e je témìø hotová. Zbývá dokonèit u¾ jen jeho boty. Pøemýšlím, jaké budou nejvhodnìjší. Vtom mi letmý pohled z okna vyrazí dech!
Po chodníku bì¾í chlap. Má na sobì klobouk, kostkované sako, pruhované kalhoty a je bosý!!! Stihl autobus, nasedl a odjel. „V¾dy» to je ten z mého obrázku!!“ vyjekla jsem v šoku. Bojím se podívat na papír. Jestli na nìm zjistím absenci své kresby, raní mì mrtvice. Zvìdavost zvítìzila. Prohlí¾ím svou práci. Na papíøe zùstaly jen boty!!! Asi se mu bez nich líp bì¾elo. Mrtvice, neboli pepka, si dìlá velké nadìje.
„Utekl mi chlap!!“ køièím na svou sousedku Dášu, která zaèala pøepoèítávat, jestli mám všech pìt pohromadì.
„Nakresli si jinýho,“ pronesla s ledovým klidem.
Ohromil mne její vìcný pøístup k problému. Já toti¾ mu¾ské tak snadno nestøídám. Kdy¾ mám nìkoho zrovna v práci, pøilnu k nìmu celým srdcem i duší, jinak by ta kresba za nic nestála, a teï zas jiného?
Nedá se nic dìlat. V redakci èekají na ilustraci. Jdu do toho. Nová kresba, nový chlap. Tentokrát ve fraku, aby byl nápadný. Pøi pøípadném útìku se dostane do potí¾í a pøivedou mi ho zpìt, uva¾uji plná obav, co se zase stane.
Intuice neselhala. Dáša nového mu¾e upøímnì obdivuje. On, polichocen jejím zájmem, se odtrhne od papíru, obejme ji a já pùjdu za dru¾ièku. Prostì nemám to srdce brát jí ¾enicha z náruèe.
Termín odevzdání kresby však dodr¾et musím! Nezbývá mi, ne¾ nakreslit tøetího pána. Tentokrát ho dám do kopírky, døív ne¾ bude mít chodidla. Dokreslím je pro jistotu, a¾ bude mít dvojníka. A ejhle! Tomuhle se ode mne nechce utíkat!? Doplnìnou kopii odešlu a originál si ponechám. Zùstane se mnou.
Utekl mi chlap!