Kdy¾ bylo dobøe mamince, bylo i dobøe v našem bytì...
VEÈERNÍ PÍSEÒ Impresse
Básník sedìl se zavøenýma oèima ve své pracovnì nehybnì podoben skále. Rozlo¾itý a mírnì nahrbený v køesle nad psacím stolem èekal, zda se dnes objeví, zda pøiletí... Jen mírnì chvìjící víèka prozrazovala, ¾e nespí, ¾e za nimi defilují pocity, obrazy a vzpomínky, a básník vzpomínal rád.
Sedìl dlouho, ale fantazie na køídlech motýla s pelem bìlouèkým jako perle» a tak jemným, ¾e se dotknout smìli jen vyvolení, toho veèera ne a ne pøiletìt a tak po chvíli, opøen o berle, tì¾ce vstal, nìkolika pomalými kroky pøekøí¾il pokoj a stoupl si k oknu s výhledem na pustou ¾i¾kovskou ulici. Co by zapíral, mìl rád starý, dìlnický ®i¾kaperk s pavlaèemi do dvora a šòùrami vìènì plnými sušícího se prádla. Byl to jeho svìt, svìt jeho dìtství.
Z nedalekého ¾idovského høbitova se táhlo teskné kvílení houslí a podtrhávalo pochmurnou, sladkobolnou atmosféru. Po koèièích hlavách, vìdoma si své dùle¾itosti, vykraèovala tlustá strakatá koèka a o kus dál vrabec nevzrušenì ïobal zbytky skrovné snídanì. Nìjaký soused táhl vzhùru po strmé Riegrovì ulici tašku s nákupem. Zastavil se, aby se vydýchal, ale to se u¾ i koèka v souznìní s tichem posadila a nahlí¾ela, zda by se dalo ještì nìco vylovit z kanálu u chodníku. Jinak nic. Pusto...
A pøece! Nìjaká starší ¾ena v zástìøe právì vyšla vyhodit smetí do šedivé popelnice. Básníkovo srdce se rozbušilo. Kolikrát ji takhle zhora vídával, ani¾ by pomyslel na to, ¾e by to mohlo být naposled. Pohled se mu zam¾il. Zadumanì se ohlédl na skøíòku, kde se matnì tøpytil dávno onìmìlý hmo¾díø a na skobì za ním zrcátko v zlatém oválu s nav¾dy zamrzlým obrazem její tváøe... Obojí u¾ promlouvalo jen z jeho pamìti, stejnì jako okna s matèiným stínem pro nezasvìcence ukrytým pod nánosem zašedlého prachu pøedmìstí. S námahou setøásl vzpomínku, s bláhovou nadìjí ještì naposled pohlédl dolù a s povzdechem se odvrátil. Zázraky se pøece nedìjí!
Básníka na okam¾ik zalehla pravda hoøká jak èíše bolehlavu. Pøivøel oèi a témìø vzápìtí ji pøetavil do verše lehkého jak mávnutí køídel a omamného jak vùnì mateøídoušky. Toho dne v jeho vzpomínce psané všedními a prostými verši o¾ily obyèejné vìci, básníkùv dìtský svìt. Kralovala v nìm atmosféra vlídného domova, vroucí a høejivý pocit jistoty a bezpeèí. To byl okam¾ik, kdy se všechna písmenka pod jeho rukou roztanèila a rozezpívala a jakoby sama se skládala do té nejjemnìjší, nejlíbeznìjší symfonie.
„Cítíš tu vùni? Co to mù¾e být?“ zeptala se MA a natáhla ji do sebe tak prudce, a¾ se MIN za ní zakymácela.
„Nemù¾eš dát trochu pozor?“ ohradila se a jen tak tak ¾e se staèila chytit písmenka za sebou. „Není to høebíèek? Nebo snad vanilka?“ vzdychla tou¾ebnì.
„Samá voda, samá voda,“ zabruèelo KA, chytilo MIN za no¾ièku a pomohlo jí zpátky na øádku. „To, co tak sladce voní, je cukr tluèený v hmo¾díøi!“ rozhodlo pak moudøe.
„Ty jsi òákej chytrej,“ odbyla ho MIN, ale nedalo jí to, aby dál nevyzvídala. „Co je to – ten hmo¾díø, víš to?“
„Nevr» se a mluv spisovnì,“ napomenulo ji KA. „Podívej se nahoru na skøíòku. Co vidíš?“
„Já nevím. Tøpytí se to... tøpytí se to jako...“ zaváhala MIN a pøimhouøila oèi.
„Jako hmo¾díø!“ doplnilo zvesela KA.
„Dejte pokoj a radìji poslouchejte! Slyšíte? Je mi tak ... Já nevím, lehce, skoro jako do tance,“ zaèala si notovat MA spolu s veršem a mìla chu» pustit se aspoò jednou no¾ièkou øádky.
„To, co slyšíš a co tu tak zpívá, je rytmus a melodie øeèi,“ promluvilo opìt pøemoudøele KA. „Je to píseò, která sem doléhá z ulice a od ¾enských u necek tady na pavlaèi.“
„Moc se vytahuješ! A není v tobì kousek romantiky!“ usadila ho MIN a rozhodla: „Já slyším ptáky za okny!“
„Je veèer, ¾ádní tam nejsou, nanejvýš ¾i¾kovští vrabci!“ zaodporovala MA.
„Já je slyším!“ trvala MIN na svém. „Proè mi je ale najednou tak smutno?“
„Mnì taky,“ souhlasila MA. „U¾ vás napadlo, ¾e nás strèí do šuplíku a nikdo nikdy nás nebude èíst? Je to, jako kdyby ¾ádný z nás ani nebyl,“ vzlykla.
„Pøijde èas a všechny šuplíky se otevøou!“ zafilozofovala MIN. „Ale stejnì mi je smutno!“
„To proto, ¾e všechno je tak prchavé, dìtství, mládí, dokonce i láska,“ rozesmutnilo se KA a vzdychlo tak tì¾ce, a¾ se všechna písmenka zatetelila.
Básník ještì chvíli poslouchal, jak se tak spolu dohadují a pak s úsmìvem nadepsal stránku: MAMINKA – Veèerní píseò. Pøestal psát, ale melodie jeho veršù, a dokonce i ticho pod nimi, zpívaly dál. Prohrábl si šedivou, stále ještì hustou patku a zavøel oèi. Psal se rok 1954 a mìl pøed sebou ještì hodnì dlouhou cestu, ale cítil se velmi, velmi unavený.
Z domu z Riegrovy a pozdìji Boøivojovy ulice, pøíliš pozdì pøejmenované na ulici Seifertovu, vyletìl motýl. Byl lednový den šestaosmadesátého roku, foukal slabý vítr a na èin¾ovní dùm è. 104 pøibíjeli pamìtní bronzovou desku od sochaøe Stanislava Hanzíka, která mìla nav¾dy pøipomenout, ¾e se tu 23. záøí v 7 hodin 33 minut ráno roku 1901 narodil a pro¾il èást svého dìtství jediný èeský laureát Nobelovy ceny za literaturu.
Pamìtní støíbrná medaile ke 100. výroèí narození Jaroslava Seiferta
