Tam nad øekou je chajda malá…
Tam nad øekou je chajda malá a v ní malé okénko,
tam ses na mì usmívala má modrooká panenko.
Já mám rád jenom tebe, ty jsi mé modré nebe,
nemohu dále touhu skrývat, jen se dívat,
pøitom zpívat sladkou písnièku.
A proto stále èekám, a¾ pùjdem spolu nìkam,
kde dva milence neuvidí nikdo z lidí,
kdy¾ se stydí dát si hubièku.
* * *
Pøed padesáti lety postavil mùj táta (tramp a skaut) v lese nad Slapskou pøehradou malou chatku. Asi tak dva metry na dva metry. Uvnitø byla postel sbitá z prken, stolek, ¾idle (obé jím vyrobené) a stará truhla, kterou mìl po své mamince, mé babièce. Tam se ukládaly vìci, napøíklad konzervy, holínky, gumový pláš» do deštì apod. Venku na høebíkách visela pánev, kastrol a kotlík. Nìjaká l¾íce, vidlièka a nù¾ byly pod tím na polici, jako¾ i hrnek na kafe… Vaøilo se na ohništi. Nezamykalo se. Na dveøích byl nápis: Vítej, kdo s dobrým úmyslem pøicházíš, poslu¾ si konzervou z truhly, a kdyby ti naopak nìjaká zbyla, mù¾eš ji tam nechat…
Po nìjakém èase se táta seznámil se svou novou ¾enou, která si místo v lese zamilovala, ale pøece jen ta malá chatka byla pro ni hodnì malá. A tak ji táta zboøil a postavil novou, o kousek vìtší.
Vešly se tam dvì lù¾ka, malý stùl a dvì ¾idle. Také kamínka, na kterých se dalo i vaøit. Èasem pøistavìl malou kuchyòku, kam se vešlo trochu nádobí, vaøiè na bombu, skøíòka na cosi, plechové umyvadlo a dokonce táta udìlal jakési police na zpùsob kredence. A na nì jeho ¾ena donesla krásné starobylé porcelánové nádoby z kredence její maminky s nápisy: kroupy, krupice, houska, rý¾e, mouka, káva. A také porcelánový mlýnek na kávu.a menší nádobky s nápisy høebíèek, paprika, kmín.
Venku táta vystavìl døevìnou verandu, z ní¾ byl pohled do údolíèka vymletého vodou, kterému se tady øíká rokle.
Aby byl pohled lepší, tak Jitøenka, jak se tátova ¾ena jmenovala, tu rokli zkrášlila kvìtinami. Pivoòky, vlèí máky, lilie, narcisky aj. tu rostou dodnes, i kdy¾ se o nì nikdo moc nestará.
A na pùdì (spíše pùdièce) táta zbudoval malou lo¾nici pro hosty, tedy pro svoje dìti. Leze se tam po kmeni, který protíná celou chatku odzdola a¾ nahoru, co¾ je veselé.
Chata stála (a stojí stále) na kopci, pod kterým teèe Vltava.
Táta mìl kánoj. Takovou starou, indiánskou s vypouklým pøedkem a zadkem. Obèas se v ní objevila díra. Zvláštì, kdy¾ jsme ji pou¾ívaly my dvì, tátovy dcery, k našim divokým bitkám pádlem na širé hladinì, kdy jsme se se smíchem shazovaly do vody. Táta koupil jakési lepidlo a polepil ty díry èasopisem Dikobraz. To byl jediný èasopis co tehdy èetl. Za nìjaký èas byla kánoj polepená celá. Byla na Slapské pøehradì populární a známá jako papírová kánoj.
Byla to doba, kdy ještì Starou (Velkou?) øeku, jak se Vltavì øíkalo, sjí¾dìli vodáci. A hartusili na ten olej (voda, která neproudí), který z øeky se svými krásnými (a nebezpeènými) Svatojánskými proudy udìlala pøehrada. Já a sestra jsme hrály na kytaru a zpívaly a vodáci nás zvali k jejich táborákùm. A proto¾e v té dobì byla populární Dajána a my jsme ji dvojhlasnì zpívaly, ozývalo se obèas pøes øeku z druhé strany bøehu: Dajáno, pøijeï, oheò u¾ hoøí! A náš táta to hlídal a v urèitou hodinu pøes øeku volal: Holky domù! A my jsme musely poslechnout…
Papírovou kánoj nìkdo ukradl, jako¾ i pozdìji pramièku, kterou ji táta nahradil. Já a sestra jsme mìly své rodiny, na chatièku jsme nejezdily, táta s Jitøenkou si tam ale lebedili. Jezdili tam starým tatraplánem, tím, co má na høbetì jakoby ploutev. Za¾ili s ním spoustu veselých i dobrodru¾ných událostí, které zde nemohu vypisovat, vydalo by to na kní¾ku.
Snad jen malou pøíhodu, která se ale netýká auta, sem vsunu, hodí se na léto:
Jednou, kdy¾ jsme mìli dìti v létì na táboøe a byli jsme sami, jeli jsme s man¾elem navštívit tátu.
Jeli jsme autem s jeho dobrým známým jménem Lebeda a s táty bratrem Pepou. Všichni jsme se na chatì dobøe bavili, my s man¾elem jsme hráli na kytaru, zazpívali, táta dal do placu lahvové pivo, které kupoval v¾dycky pøi pøíjezdu na chatièku u tzv. plzeòské babièky v Korkyni a to hned celou basu. Pobízel nás, a» si jen berem, ¾e si zítra koupí jiné.
Kdy¾ jsme pak odjeli a projí¾dìli vesnicí Korkyní, nìkdo z nás øekl: co kdybychom se stavili na jedno. A tak jsme vkráèeli do starodávné hospùdky „u babièky plzeòské“. Sedìli tam místní štamgasti a dost jsme je zajímali, proto¾e jsme byli rozptýlení odjinud. Po nìkolika pivech jsme zaèali hrát a zpívat. A štamgastùm se to líbilo. Pøidávali se a posílali nám další piva a asi i nìco jiného, co¾ si nepamatuji. Byl to hezký veselý veèer. Pan Lebeda byl obdivuhodný, proto¾e, aèkoliv nikdy nepil, umìl vyprávìt vtipy a veselé pøíhody a s mým strejdou Pepou si bájeènì nahrávali.
No, druhý den, kdy¾ táta zjistil, ¾e nemá ani jedno pivo, nastartovali s Jitøenou tatraplána a vyrazili asi tìch 8 kilometrù do Korkynì. Hospoda byla zavøená. Ale babièka plzeòská pøece vyšla ven a na jejich dotazy, co se stalo, øekla: Vèera tu byli nìjací Pra¾áci. Vypili všechno pivo.
„A jak vypadali?“ neodpustila si vnímavá Jitøenka.
„No, byla to jedna mladá ¾enská a tøi chlapi.“
„ A co mìla na sobì, ta ¾enská?“ pokraèovala Jitøenka.
„No, takové kalhoty s velkými kvìty.“ odpovìdìla.
A Jitøenka hned vìdìla, která bije a radostnì vykøikla.
„To byla Eva!“
Ale to u¾ je dávno, dávno. Mùj táta i jeho Jitøenka u¾ odpoèívají navìky. Ale já do chatièky jezdím a miluji to tady. Chatièka je stále skromná, takový malý sroubek, zaøízení stejné, jen shnilou spadlou verandu jsem nechala postavit znovu.
Chodím do lesa na houby a na šišky – tìmi topím, kdy¾ je zima, koukám z oken do lesa, poslouchám ptaèí zpìv. Kdy¾ se v noci nìkdy probudím, vidím z okna, jaké jsou hvìzdy a mìsíc. Chodím na chroští a na døíví na oheò, který tady jako snad jediná o sobotách (i jindy) zapaluji.
Kdy¾ jsem sem zaèala jezdit, byla jsem trochu „jaøabatá“ z tìch velkých chat – vil kolem. První patro, druhé patro… To já veškeré èištìní hub, krájení zeleniny apod. dìlám venku pøed chatièkou, kde mám lavici a malý stolek. Naštìstí jsou ty chaty-vily skryté v lese.
A zdálo se mi, ¾e sousedé koukají na tu naší chatièku trochu s despektem – jeden èas se jí dokonce øíkalo chata v køoví, proto¾e je obrostlá.zelení.
Ale èasy se mìní, jak zpívá Joan Baez a já taky.
Snad u¾ pryè je doba, kdy k mému ohníèku pøisupìl pán z chaty asi dvì stì metrù pode mnou a velmi protivnì øíkal: Jak dlouho ještì chcete tady pálit nìjaké døíví? V¾dy’» ten dým cítíme a¾ u nás! S kamarádkou jsme se trocbhu omluvily a trochu vysvìtlily, ¾e kdy¾ se oheò zapaluje a není døíví úplnì suché, kouøí, ale kdy¾ se rozhoøí, ¾e to nedýmá. Pán asi myslel, ¾e mluvíme èínsky.
A proto¾e jsem vytrvala a s kamarádkami, s kamarády dál poøádáme veèerní ohníèky s peèením buøtù a s písnièkami, lidé se sem zaèlali trousit. Dobrý veèer, mohl bych si pøisednout, øekl napøíklad mladý mu¾ z blízké chaty, který nás slyšel zpívat.
A lidé se dokonce nauèili pøinést døevo na oheò! A i další sedaèky k sezení, proto¾e je nás hodnì.
Jsou to hezké veèery, kdy lidé sedí kolem ohnì a zpívají.
Pøeji krásné léto!
Eva Støí¾ovská
