POVÍDAÈKY (17) Snìhuláková louka
Poblí¾ trati Posázavského Pacifiku le¾í slunná louka. V chladném jaru rozkvétá tu bílá hradba trnek, pozdìji se celá louka ¾lutí pampeliškami. Vede tudy úzká cestièka, vyšlapaná pejskaøi a chalupáøi.
Kdy¾ pampelišky odkvetou, louka je naráz bíle nadýchaná chmýøím milionù semínek, která jako paraplíèka krou¾í ve vzduchu a letí, aby se usadila v pìstìných trávnících zahrádek. A to u¾ se do výše zvedají traviny, modré zvoneèky, heømánek a kopretiny, kakosty a kozí brada, všechny byliny, co jen mù¾ou rùst na správné louce.
Tady si hloubí teplé pelíšky koèky tulaèky a èenichají psi pøi ranních vycházkách. Chodí tudy dennì u¾ jedenáct let mùj pejsek Robin, vyzná se tu i teï, slepý. Na louce si hrávají i dìti a v zimì tu stavìjí své snìhuláky.
U¾ léta je to dùvìrnì známý prostor, odkud èlovìk mù¾e vidìt slibný východ slunce mezi hradbou vysokého lesa i barevný západ nad vzdáleným obzorem.
Nedávno šli jsme s pejskem svou pokojnou cestièkou; byla zahrazena orvanými vìtvemi trnek. Odklidila jsem je pøekvapenì. Druhý den zas a k tomu ostré vìtve nastra¾ené ve výši lidských oèí. A pozdìji dráty, do kterých se slepý pejsek snadno zamotá a nepozorný chodec jistì upadne.
Souboj s neznámým zlotvorem vyvrcholil tím, ¾e se na dvou místech objevily vyhloubené hluboké díry. Doèkali jsme se i toho, ¾e se z dìr vztyèily dvì plechové cedule, opatøené fialovým nápisem :
Nevstupovat ! Soukromý pozemek!
Chodíme tam dál, ale s jistou hoøkostí. Zalekli se jen snìhuláci, letos (2006) nepøišel ani jeden, aèkoli napadlo mnoho snìhu.
Dnes u¾ té louky není, pohltily ji oplocené domky.
***
Dávno jsem nešla kaštanovou alejí
Chodívali jsme tudy s pejskem. Kousek za domem jsme pøešli koleje Posázavského Pacifiku a odboèili vpravo na Bla¾kovu louku. Odtud je krásný pohled na západní panorama kopcù, nikde ¾iváèka, jen u Bla¾kù stával za plotem malý chlupatý pejsek, neštìkal, na nic nereagoval, nezavrtìl ani ocáskem. Jen koukal.
Kdy¾ se došlo na konec té louky, tak tam, pod prvním kaštanem staré aleje, mívalo slunný pelíšek srnèí. Srna se rychle zvedla, jakmile nás spatøila, ale pøíštì tam byla zas. Alej dávala stín a na podzim plno blýskavých kaštánkù mezi schnoucím listím na zemi. Odtud, obloukem kolem hømotící pily jsme došli na Maškovu louku a vyšlapanou cestièkou podél hustých keøù trnek jsme se vracívali domù.
Všechno je jinak. Obì louky, Bla¾kova i Maškova, oznamují, ¾e jsou soukromým majetkem, na který nevstupovat. U Bla¾kù místo tichého pejska bìsní za plotem dva velicí psi, jsou plaví jako lvi a øvou. Kde by se tu vzaly srny! V aleji pusto a prázdno – neštìkají tu dva bývalí jezevèíci ani dalmatinka naproti.
Pila je tichá. My s pejskem taky.
*** Nemocnice na Homolce (rok 2003) Bezprostøední záznam.
Na Velký Pátek odpoledne se pøihodilo, ¾e jsem na celém tøílù¾kovém pokoji zùstala sama. Špitál ztichl a za prosklenou stìnou okna jen obèas tiše pøeletìlo vzdálené letadlo èi pták.
Od nedìle jsem nejedla, ¾ivot do mne tenounce plynul z mnoha hadièek. Obèas se objevila sestra, koukla na budíky, vymìnila tu èi onu láhev.
Ticho a ticho a nehybnost kolem mne vplouvala do mne a konejšila mùj dìs z náhlé samoty. Pomalu se setmìlo a v levém okraji okna se objevil obrovský úplòkový mìsíc.
Nespala jsem celou noc, velkopáteèní úplòkovou noc, ani jsem snad usnout nechtìla, tak nový, nepoznaný pro¾itek mi byl dopøán a já ho postupnì zvìdavì i smíøenì pøijímala. A¾ k ránu, kdy jsem se propadla témìø do abstraktního štìstí, jsem usnula. Oba další dva sváteèní dny i noci ten š»astný klid trval a já jsem si v tom pøemýšlela. Nedovedu øíct o èem. Bez otázek a odpovìdí jsem si pøemýšlela, po nièem netou¾ila a nièeho nelitovala.
Takové svaté velikonoce mi nadìlil sám Pán Bùh, takový pro¾itek je asi dùkaz o nìm, to nemù¾e být jen lidské poèínání.
.jpg)
