Slavomír Pejèoch, s pseudonymem RAVIK, se narodil 22. dubna 1932 v Jemnici na Tøebíèsku. Na UK vystudoval moderní obecné dìjiny, ale úèastnil se i pøednášek z archeologie, navštìvoval i filozofické pøednášky. Sled studií skonèil na Bagdádské univerzitì v College of Arts, kde studoval arabské reálie a zejména arabštinu. Následovalo pak jen deset let novináøské práce, kterou uzavøelo dvouletí 1968 a 1969. Tehdy se autor mnoha dìl stal tiskovým tajemníkem dvou vicepremiérù: Oty Šika a Václava Valeše. Otovi Šikovi kompletnì pøipravoval jeho tehdejší televizní vystoupení. Ovšem za všechno (za odvahu dokonce dvojnásob) se platí. Zatímco Šik z republiky odešel, Pejèoch-Ravik skonèil jako cenový referent v podniku invalidù META, který byl znièenými existencemi naplnìn pøes èáru ponoru. Absolvoval dva infarkty, jeden bezprostøednì po návštìvì ½kachlíkárny½ na Letné.
Rokem 1989 pøišla omluva a návrat dorole ministerského poradce pro kulturu. Tehdy si NATO vybralo Ravika jako svého research-fellow pro média ve støední a východní Evropì. Sepsal detailní analýzy polistopadového vývoje, které dnes èítají na 40 svazkù.
Jeho vzpomínky uvádíme ve tøech kapitolách.
Redakce
Kapitola 2. Do rozhlasu, který byl ji¾ obklíèen tanky, hoøícími vozidly, ruskými pìšáky i naší policií, jsem se k velké lítosti ji¾ nedostal. Zamíøil jsem domù do Vršovic, kde jsem se doslova rozsypal – díky své momentální bezmoci. Té¾ asi proto, ¾e jsem spoustu kolegù do rádia v noci posílal sám. Jak jsem se ji¾ zmínil, o vstupu vojsk jsem se dozvìdìl mezi prvními (nepoèítáme-li informovanost kolaborantù), a to zásluhou svého bratra, který slou¾il v jedné z ostravských redakcí. Na rozdíl od èetných naivkù on prostì bratrské lásce a vìrnosti sovìtských spojencù nevìøil. V dobì, kdy vláda ujiš»ovala národ, ¾e se ruská vojska po posledním štábním cvièení stáhla ze zemì, mùj bratøík objevil a vyfotografoval spojovací jednotky v prostoru na Libavì. Také všechny zprávy a snímky opublikoval, za co¾ se mu pozdìji normalizaèní strana jak se patøí revan¾ovala. Bratr byl tedy dávno pøed 21. srpnem ve støehu a v nemocnici u Bohumína, tìsnì u hranièní èáry mìl své zpravodaje. Ti mu mìli podat informaci, jakmile nahuštìné spojenecké jednotky pøerazí hranièní závoru. Stalo se tak pùl hodiny pøed pùlnocí, v noci z 20. na 21. srpna, a témìø souèasnì informovala o pøepadení agentura Reuters. Mì pak bratr neprodlenì vytáhl z postele, a zoufalým hlasem mì, nevìøícího Tomáše, pøesvìdèoval, nebo» v prvních okam¾icích jsem nebyl s to ohromující zprávì uvìøit. Zapnul jsem tedy rádio, z nìho¾ se poèala ozývat tklivá, ba pohøební hudba. To jsem pak ji¾ neváhal a zavolal nìkdejším redakèním kolegùm, aby se neprodlenì vydali na svá pracovištì.
Vùbec prvním mu¾em, kterého jsem oslovil, byl ovšem šéf Šikova sekretariátu Honza Pštross, který nám, které mìl rád, øíkával ½Kašpare½. Rozespalým, a tedy zdaleka nikoli rozverným tónem konstatoval: To je zajímavá zpráva. Prosím Tì, dìlo se nìco bìhem dne? Ujistil jsem ho, ¾e nic, o èem by nevìdìl. Nabízel jsem mu tedy setkání ve Strakovì akademii, avšak Honza, starý ostøílený vìzeò z Mauthausenu pravil, ¾e tam jde sám, a ¾e se mi ozve. Setkal se ve vládní budovì s politickým ekonomem Václavem Hùlou, obhlédli prostor, v nìm¾ z vládních èinitelù zùstali jen dva – Lubomír Štrougal a Oldøich Èerník. Ti odevzdanì uèinili jediné rozumné rozhodnutí, které v té chvíli mìlo smysl – a otevøeli si láhev gruzínského koòaku. Honza Pštross vytušil, ¾e ji¾ není dùvod oèekávat tanky a tedy s Hùlou opouštìl budovu. Ve vratech si ovšem politický ekonom Hùla, jemu¾ bylo pozdìji souzeno pracovat i v normalizaèním aparátu, vzpomnìl, ¾e zanechal v budovì šus»ák. Poprosil tedy Honzu Pštrosse o poseèkání, a toto malé prodlení rozhodlo o tom, ¾e Honza zùstal na svobodì, zatímco Hùla byl spolu s ostatními, jich¾ nebylo mnoho, uvìznìn v právì obsazované budovì.
Pùvabné ovšem bylo, ¾e krom dvou prominentù zùstali ve vládní budovì ještì policisté, ale také domovník s man¾elkou. K tìmto postavám, odpoèívajícím ve vládním bytì v bla¾eném spánku, vlezli vojáci oknem. Domovník, suverén ve vlastní posteli, poèal sice øvát, nicménì samopaly jej i s man¾elkou doš»ouchaly k nevelké mno¾inì osob. Ti všichni èekali, jak víme, a¾ pøijede øidiè ze sovìtské ambasády, který mìl urèit, kdo je oním hledaným parchantem, a rozhodnout o tom, ½who is who½. Vojáci si pak poèínali jako doma – navštívili suterén, v nìm¾ se nalézaly kanceláøské potøeby, vlajky, bysty státníkù, èistící a prací prášky, ale také vládní sklad alkoholu. Jak bylo jejich zvykem, vyrá¾eli tu i otevøené dveøe – a¾ na jedny, které opomenuli. A právì za nimi se nacházel zmínìný sklad koòakù a vín. Tudí¾ ¾ádný velký flám v ruském stylu se nekonal. Vojáci se tedy vìnovali suvenýrùm. Navštívili všechny kanceláøe, posbírali propisovací tu¾ky a mnoho drobných dárkù, ale obrazy Národní galerie, které zdobily stìny, je prostì nezajímaly.
Zatím z èeské strany zùstal v zahradních exteriérech na strá¾i jediný voják, který nastoupil do slu¾by pøed pùlnocí a nemìl tedy ani ponìtí, co se dìje za jeho zády. Vládní budova je toti¾ stavìna pùdorysnì do písmene ½U½ se dvìma køídly míøícími do zahrady. Nu a právì zadní trakt byl propojen písèitou cestou, kterou strá¾ný propochodovával sem a tam. Byly však dvì hodiny ráno, ètyøi hodiny, strá¾ný se ji¾ udivenì díval k budovì, kontroloval èas na vlastních hodinkách, zatímco osazenstvo budovy v bouølivém rozruchu na chlapce zapomnìlo. A¾ po rozednìní si kdosi povšiml vzdáleného strá¾ce paláce, který byl bìhem dlouhé slu¾by okupován, a nadøízený ho tedy pøivolal bez oficiálního støídání do budovy. Úèastníci této noèní seance se posléze doèkali pøíjezdu zasvìcených okupantù – ti sáhli po Oldøichu Èerníkovi, a policisté kupodivu okam¾itì sáhli po samopalech. Teprve uklidòující pokyn premiéra je pøimìl k tomu, aby odlo¾ili zbranì.
Vojáci øádící v budovì kupodivu nenavštívili moji kanceláø, nacházející se v levém rohu budovy. Srolovali jenom tepichy a v rozsáhlé pøedsíni si zøídili lo¾nici. Aby jim èas lépe ubíhal, obešli všechny sekretariáty tehdejších ½papalášù½, posbírali jejich vizitky, pøièem¾ se jména a adresy jednotlivých ½velièin½ staly reverzem, zadní stranou karetní hry, zatímco nìkterý z kreslíøù na èistou stránku namaloval figurální a hodnotové listy, které pøibarvil hercovými listy, píkami, a køí¾i s kárami na ètyøi øady. Tak se naše panstvo, které po¾ívalo obecné vá¾nosti, díky vizitkám rázem promìnilo v zelené sedmy, v srdcové desítky, ve ètveøici králù a v ostatní karty celé herní soupravy. Èert ví, copak naši hosté hráli – zdali patience, klasické ¾olíky nebo mariáš. V ka¾dém pøípadì se této vzácné koøisti zmocnil šéf úøadu, a marné bylo moje prošení, jakou cenou by se tyto listy staly v mé sbírce, nemluvì o mém archivu.
Co je však pozoruhodné: ¾e šestice osob tvoøila sama pøepestrý soubor, který k sobì vzájemnì neladil. Šik táhl proti Husákovi, Oldøich Èerník byl nedùvìøivý vùèi Šikovi, a Šik udr¾oval zase pøátelštìjší vztahy ke Strouhalovi. Z èeho¾ plyne, ¾e tato mno¾ina sama o sobì nedávala nejmenší záruku, ¾e se reforma ekonomiky opravdu vydaøí. Ostatnì nejinak je tomu dnes, kdy máme volné ruce, ale jak všichni víme, nedostatek skuteèných osobností. V zákonodárných sborech rozhoduje, nebo se hašteøí mezi sebou nevelké mno¾ství osob, zatímco vìtšina poslušnì vyèkává na pokyny shora. Nic by se na tìchto faktech nejspíše nezmìnilo ani tehdy, tøeba¾e byl v dohledu chystaný komunistický sjezd a nový výbìr osob. I jalo nás, zasvìcenìjší osazenstvo úøadu s jarem 1968 neblahé tušení, ¾e obèané, kteøí naslouchali našim kritikám pomìrù, se co nevidìt poènou ptát: Jak dál? Tuto otázku jsem si opakovanì pokládal já sám, proto¾e za kritiku neblahého stavu ekonomiky jsem odpovídal pøedevším sám. Dodnes dr¾ím ve svém archivu soubor èlánkù a projevù, které jsem chrlil témìø ka¾dý den, tak¾e èlenové kabinetu pøi velkém tiskovém nástupu Oty Šika se poèali obávat, k jakému ta¾ení a cíli se chystá právì Ota Šik. Nikoho nenapadlo, ¾e v nevelkém poètu lidí v sekretariátu se nalézá jediný publicista, který si poèínal jako ½utr¾ený ze øetìzu½. Zatímco bych sám sotva prosazoval své názory v tisku, z titulu tiskového mluvèího jsem hovoøil se šéfredaktory z pomìrnì vyššího patra. I v televizních vystoupeních jsem nemohl najít lepšího realizátora, ne¾ byl Ota Šik, a tak kdy¾ pøicházely dopisy dam, zaèínající slovy ½Ty mùj drahý sametový hlase½, pøipsal jsem si tyto pochvaly také na vlastní klopu.
Jenom¾e takhle jsme se s kolegy stále více obávali nadcházejícího vývoje, zejména kdy¾ Ota Šik nikdy nic neøídil, a za nic neodpovídal. Co¾ si on sám ani neuvìdomoval, a kdy¾ jsem sám pozdìji skonèil jako ekonom v podniku invalidù, vychutnával jsem si všechno, co tehdejší vládní partì scházelo. S Honzou Pštrossem jsme tudí¾ probírali se stále vìtší naléhavostí otázku, jakoupak funkci by mìl v budoucnu náš šéf vlastnì zastávat. Honza napøíklad zva¾oval mo¾nost obsadit právì Otou Šikem post šéfa snìmovny. Tak¾e, jak vidno, jsme se s mo¾ností neúspìchu docela vá¾nì a odpovìdnì zabývali.
Proto¾e se ovšem za všechny násilné kousky platí, pøevzali odpovìdnost za naše potenciální maléry právì Rusové. Na nì padala nejvìtší vina za pøípadná selhání Pra¾ského jara. Nebylo divu, ¾e se tak vytvoøil pøirozený závìr, ¾e nebýt vstupu vojsk, mohli jsme uskuteènit hospodáøský zázrak. Všechna vina padla na naše okupanty. Pøesto, proto¾e jsme trnuli nad otázkou: jak dál, jali jsme se v srpnu, (kdy Ota Šik odpoèíval v Jugoslávii), s vynikajícím ekonomem Mirkem Sokolem, který ji¾ dávno není mezi ¾ivými, zpracovávat program, seznam pøíštích krokù èeskoslovenské ekonomiky. Tento zhruba stostránkový elaborát vzal ovšem v prùbìhu srpna za své. Mezi námi ètyømi, kteøí tvoøili sekretariát, se ocitl dobrodruh Luboš Hejl, který se obával, ¾e nejvìtší riziko velké domovní prohlídky ponesu nejspíše já – i zavolal po vstupu vojsk mé (té¾ ji¾ zemøelé) ¾enì, ¾e já sám nikdy neznièím hotové dílo, a ¾e by mìla celý soubor zlikvidovat. I stalo se – a kdy¾ nás po událostech Srpna ve Vršovicích navštívil Ota Šik, polo¾il nám stejnou otázku, na kterou jsme se s Mirkem Sokolem sna¾ili odpovídat: Jak dál? Dílo bylo hotovo, pravil jsem Šikovi, jemu¾ zazáøily oèi. Leè, dodal jsem, po zásahu panikaøícího kolegy man¾elka celým souborem ucpala kanalizaèní potrubí. A bylo po radosti. S odstupem èasu nemohu posoudit, zda by se realizace projektu doopravdy prosadila. Pøíle¾itost k experimentu nám fakticky znemo¾nili sovìtští pøátelé, a na nì tedy opravdu padla hlavní vina za neúspìch celého systému, a dokonce v celém východním bloku.
A 21. srpen se tak stal dokonce urèitým symbolem, který hrál pozdìji svou roli i v mé historické práci. V knize vìnované prusko-rakouské válce roku 1866 jsem se toti¾ tázal sám sebe a historických zkušeností, proè døíve nebo pozdìji konèí všechny velmoci obecnou pohromou. Nejprve, jak jsem pozoroval, se hromadí politické a ekonomické chyby a nakonec se mocnost musí vypoøádat s velkými zkouškami. Pøitom se vìtšinou nepouèí a spìje k osudovému finále. Tudí¾ mùj závìr znìl: ka¾dá velmoc má svùj 21. srpen, a tímto datem byl pro rakouské mocnáøství poèátek èervence 1866 u Hradce Králové. Dìjiny se sice ubírají pomalu, ale jejich vývoj je s to postihnout i bì¾ný pozorovatel. Za necelého pùl století polní myslivec od Náchoda v generálské hodnosti organizoval v Rusku legie, které srazily na kolena celou monarchii. 21. srpen sovìtského Ruska se odehrál vpádem do Èeskoslovenské republiky, a skonèil mnohem rychlejším kvapíkem za pouhých 20 let po vpádu do Prahy. Stalo se tak rozpadem celé øíše na bezpoèet samostatných státù. Zdá se, ¾e se v 21. srpen promìnilo tøeba bombardování Jugoslávie nebo útoky na Irák èi Afganistan. Co bude vyšperkováno tímto èasovým symbolem, 21. Srpnem, uká¾í teprve dìjiny.
Historikùm, kteøí dospìjí ke stejným otázkám, nakonec neunikne, ¾e podle nepsaného pravidla tato finále vedou nakonec u všech velmoci k tému¾ konci, a nakonec si lámou hlavu, jaké jsou dùvody zákonitého zániku. Byl to i mùj pøíklad, kdy¾ jsem se vydával po cestách totálního rozvratu Rakouska. Inu je tomu tak proto, ¾e mocnost, která tou¾í zùstat velmocí, nemù¾e ponechat bez povšimnutí konflikty a zájmy všeho druhu. Expanduje tedy a zasahuje i do konèin a oblastí, které jsou naprosto vzdálené jejím ¾ivotním zájmùm. Toto pnutí pak probíhá mnohem rychleji ne¾ vnitøní konsolidace. Tak Rakousko vlastnì absolvovalo první 21. srpen pøed Hradcem Králové bojem o moc v centrální Evropì, a další prohru si pøipravilo tlakem na Balkán. Obsazení Bosny a Hercegoviny se pak stalo tuplovaným ½srpnem½, nebo» skonèilo odstøelením následníka trùnu Ferdinanda d´Este a pokraèovalo vyhlášením války Srbsku se všemi tragickými následky.
Nejinak tomu bylo s Ruskem, které se v novodobých dìjinách rozšiøovalo roènì o území v rozsahu nìkdejšího Èeskoslovenska. Zkonsolidovat toto vnìjší pnutí se stalo èasem naprosto nesplnitelným zadáním. Tak se stalo, ¾e východní øíše, která našim problémùm a evropskému stylu uva¾ování nerozumìla, se nakonec rozhodla pøiškrtit jedinou zemí, s ní¾ nikdy nemìla ¾ádný váleèný konflikt. Všechna ostatní území byla postupnì dobývána, a za druhé svìtové války bojoval se Sovìty celý Balkán – Rumunsko, Bulharsko i Maïarsko, z našich území i Slovensko. O Polsku, jako pøedmìtu èetných konfliktù ani nemluvme – v¾dy» se ruská mocnost úèastnila i nìkolika dìlení zemì, naposledy takové rozkrajování Polska podnikl dokonce Stalin s Hitlerem. Tak pøišlo Rusko v Èechách o jediného pøítele, který se o jeho pøízeò ucházel pùldruhého století od národního obrození. A je-li s to Rus zavra¾dit vlastního pøíbuzného, copak by natropil se západní Evropou, zaèaly se ptát západní mocnosti a jednotlivé státy. Tudí¾ se nelze divit tomu, ¾e se Spojené státy, (a» ji¾ k mnoha krokùm této velmoci mù¾eme mít nejrùznìjší výhrady), rozhodly uzbrojit Rusko k smrti. Tak se i stalo – zejména kdy¾ i neefektivní ekonomika dokonala dílo zkázy. To tedy byla pro Sovìty cena a trest za ½21. srpen½.
Slavomír Pejèoch, s pseudonymem RAVIK, se narodil 22. dubna 1932 v Jemnici na Tøebíèsku. Na UK vystudoval moderní obecné dìjiny, ale úèastnil se i pøednášek z archeologie, navštìvoval i filozofické pøednášky. Sled studií skonèil na Bagdádské univerzitì v College of Arts, kde studoval arabské reálie a zejména arabštinu. Následovalo pak jen deset let novináøské práce, kterou uzavøelo dvouletí 1968 a 1969. Tehdy se autor mnoha dìl stal tiskovým tajemníkem dvou vicepremiérù: Oty Šika a Václava Valeše. Otovi Šikovi kompletnì pøipravoval jeho tehdejší televizní vystoupení. Ovšem za všechno (za odvahu dokonce dvojnásob) se platí. Zatímco Šik z republiky odešel, Pejèoch-Ravik skonèil jako cenový referent v podniku invalidù META, který byl znièenými existencemi naplnìn pøes èáru ponoru. Absolvoval dva infarkty, jeden bezprostøednì po návštìvì ½kachlíkárny½ na Letné. 
Do rozhlasu, který byl ji¾ obklíèen tanky, hoøícími vozidly, ruskými pìšáky i naší policií, jsem se k velké lítosti ji¾ nedostal. Zamíøil jsem domù do Vršovic, kde jsem se doslova rozsypal – díky své momentální bezmoci. Té¾ asi proto, ¾e jsem spoustu kolegù do rádia v noci posílal sám. Jak jsem se ji¾ zmínil, o vstupu vojsk jsem se dozvìdìl mezi prvními (nepoèítáme-li informovanost kolaborantù), a to zásluhou svého bratra, který slou¾il v jedné z ostravských redakcí. Na rozdíl od èetných naivkù on prostì bratrské lásce a vìrnosti sovìtských spojencù nevìøil. V dobì, kdy vláda ujiš»ovala národ, ¾e se ruská vojska po posledním štábním cvièení stáhla ze zemì, mùj bratøík objevil a vyfotografoval spojovací jednotky v prostoru na Libavì. Také všechny zprávy a snímky opublikoval, za co¾ se mu pozdìji normalizaèní strana jak se patøí revan¾ovala. Bratr byl tedy dávno pøed 21. srpnem ve støehu a v nemocnici u Bohumína, tìsnì u hranièní èáry mìl své zpravodaje. Ti mu mìli podat informaci, jakmile nahuštìné spojenecké jednotky pøerazí hranièní závoru. Stalo se tak pùl hodiny pøed pùlnocí, v noci z 20. na 21. srpna, a témìø souèasnì informovala o pøepadení agentura Reuters. Mì pak bratr neprodlenì vytáhl z postele, a zoufalým hlasem mì, nevìøícího Tomáše, pøesvìdèoval, nebo» v prvních okam¾icích jsem nebyl s to ohromující zprávì uvìøit. Zapnul jsem tedy rádio, z nìho¾ se poèala ozývat tklivá, ba pohøební hudba. To jsem pak ji¾ neváhal a zavolal nìkdejším redakèním kolegùm, aby se neprodlenì vydali na svá pracovištì.
Jenom¾e takhle jsme se s kolegy stále více obávali nadcházejícího vývoje, zejména kdy¾ Ota Šik nikdy nic neøídil, a za nic neodpovídal. Co¾ si on sám ani neuvìdomoval, a kdy¾ jsem sám pozdìji skonèil jako ekonom v podniku invalidù, vychutnával jsem si všechno, co tehdejší vládní partì scházelo. S Honzou Pštrossem jsme tudí¾ probírali se stále vìtší naléhavostí otázku, jakoupak funkci by mìl v budoucnu náš šéf vlastnì zastávat. Honza napøíklad zva¾oval mo¾nost obsadit právì Otou Šikem post šéfa snìmovny. Tak¾e, jak vidno, jsme se s mo¾ností neúspìchu docela vá¾nì a odpovìdnì zabývali..jpg)