POVÍDAÈKY (8) Kdysi jsem, ze smutku, psala po veèerech, co mì bìhem dne potkalo. Pro potìšení svých pøátel jsem tìch asi padesát povídaèek nechala vlastním nákladem vydat. A¾ mì Marie Zieglerová (Mara) pobídla; dovolte mi, kdo rád nahlí¾íte do SeniorTipu, nabídnout je i vám všem. To¾ dobré poètení!
EGYPTSKÁ KOÈKA
Poslyšte úvod k mému silnému zá¾itku.
Bastet je staroegyptská bohynì koèek, dcera boha slunce Ra. Jako koèièí bohyni se jí pøisuzuje krása, plodnost a temperament. Byla oblíbena jak u faraonù, tak u chudého lidu; je pova¾ována za ochránkyni domova, tìhotných ¾en a samozøejmì samotných koèek. Koèky zdomácnìly nìkdy pøed osmi tisíci lety.
Kdy¾ uhynula egyptská koèka, na výraz smutku si její majitelé oholili oboèí. Na poèest koèek a Bastet byl ka¾doroènì uctíván svátek ve mìstì Bubastis ve východní deltì Nilu, konaný na pøelomu dubna a kvìtna. Èasto byly koèky mumifikovány i se svými pány, mìly ovšem i svá vlastní pohøebištì. Takových koèek se zachovaly spousty. Vedle pohøebiš» koèek se dodnes nachází nespoèetné mno¾ství sošek vyrobených pøedevším z bronzu a fajáns. Mnoho tìchto sošek je ve tvaru „èisté koèky“, èasto se vyskytují figurky s ¾enským tìlem a koèièí hlavou.
Tedy: pøi svém krátkém pobytu v Londýnì navštívila jsem Britské muzeum. Z celé té ú¾asné budovy si pamatuji jediné – egyptskou koèku. V jednom z pøízemních sálù sedìla, mohutná, nehnutá na podstavci, tmavá jako tuha, vznešená v ladné køivce, fascinující.
Nìkolikrát jsem od ní odešla a zase se vrátila. Pøitahovala mì tak, ¾e jsem ostatní prostory muzea probìhla jen s myšlenkou na ni, na vznešenou koèku. Nemohla jsem se od ní odlouèit. Pro¾ívala jsem nepopsatelný pocit nìèeho dùvìrnì známého, milovaného, dávno ztraceného. Velmi se to podobalo mé radosti z návratù do rodného domu, dokud ¾ili moji rodièe, ale toto bylo jiné.
U pokladny muzea mezi upomínkovými pøedmìty jsem ji našla, vìrnì zmenšenou kopii. Za ètyøiapùl libry jsem ji získala a mám ji dodnes.
Kdybych se ještì nìkdy ocitla v Londýnì, pùjdu do Britského muzea, proto¾e po mé velké koèce se mi stýská.
A co se nestalo! Po mnoha letech jsem s ú¾asem zjistila, ¾e v èeských Lnáøích, v koèièím muzeu, na mne èeká úplná kopie mé egyptské koèky.
Navštívila jsem ji, opravdu tam byla, ale kopie je jen kopie. To kouzlo, které mì z pravé koèky kdysi nezapomenutelnì zasáhlo, ve Lnáøích nebylo. Pøece jsem se tam však potìšila jinak; tìch rùzných koèek, co tam bylo, jedna krásnìjší ne¾ druhá!
EGYPTSKÉ KORÁLKY
Jednou, vysypala jsem do mísy všechny svoje korálky. Velikosti pùl hrášku, nabízely se spoustou barev. Vybrala jsem ètyøi barvy a zaèala je navlékat na dlouho nit ve stále se opakujícím poøadí : modrá, èervená, zelená, ¾lutá.
®ádná zvláštní kombinace, nebýt tìch barev. Modrá byla temnì kobaltová, èervená spíš purpurová, zelená záøila sluncem a ¾lutá teplá jako staré zlato. Ovinula jsem si je nìkolikrát kolem krku a šla na schùzku s pøítelem Luïkem.
Ludìk mìl výtvarné cítìní a dobøe maloval. Sešli jsme se, ale on nevidìl mne, vidìl ty korále. U¾asle na nì zíral a mìl jedinou otázku, kde jsem je vzala? Navlékla sama? A kdes pøišla na ty barvy? Náhodou? To není mo¾né.
Vysvìtlil mi, ¾e právì studuje umìní starého Egypta a tam se takové korále vyskytují, ve stejných barvách, v té¾e kombinaci, v tém¾ poøadí navleèení barev. Od té doby, u¾ léta, na to nemù¾u zapomenout. Nìjaká prastará pamì» vedla mou ruku?
Jsou v nás ulo¾eny pradávné vzpomínky, které se, rozpadlé do drobných støípkù, obèas vynoøí?
Kdybych se ještì nìkdy ocitla v Londýnì, pùjdu do Britského muzea, proto¾e po mé velké koèce se mi stýská.
